Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Chirurgovy zvony v Žamberku

Sraz byl na stejném místě jako loni, u nádraží v České Třebové pod homoerotickou sochou Sbratření, na níž ruský oficír objímá a líbá barikádníka. My jsme si decentně podali ruce a řekli si, že se rádi po roce vidíme. A pak už jsem nasedl do škodovky salesiánského opatství v Žabovřeskách, odkud Zdeněk Jančařík přijel, protože on je tam duchovním správcem. Týden po svatém Václavu se našla skulina v jeho nabitém pastoračním programu a my mohli vyrazit za dobrodružstvím do východních Čech, do podhůří Orlických hor.

Květiny od Babiše

Úvodní akord 17. listopadu letos vytvořila noční a ranní květinová akce u odpadkového koše. Andrej Babiš nejprve rafinovaně vyřešil problém, co se 17. listopadem. Správně pochopil, že na denní návštěvu Národní třídy není právě vhodná situace, proto se na pamětním místě, tedy před Kaňkovým domem, zjevil už v noci. Rychle položil na chodník květinu s kouskem textu Modlitby pro Martu (autorská práva byla jistě ošetřena), natočil krátké video a odletěl, jak řekl, do Švýcarska za synem. Další dějství znáte.

Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.

Setkání s dívkou a Minotaurem

Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.

17. listopad, svátek rozhořčení

Máme před sebou další 17. listopad a vypadá to, že bude ještě trochu vzrušenější, než jsme si v posledních letech zvykli. Předehrou může být už dnešní demonstrace svolaná na Václavské náměstí. Kdo tam přijde, dostaví se jistě i v sobotu na Národní, kdy svůj anitibabišovský protest spojí s protestem antizemanovským. 17. listopad se tak z památečního dne „boje za svobodu a demokracii“ stal dnem znechucení ze dvou reprezentantů lidu, zvolených přitom svobodně a demokraticky.

Tichá noc, vůkol sen

Na začátku toho příběhu nebylo slovo, ani hudba, ani světlo, ani ticho. Na začátku byla exploze. Pak přišla tma a zima. V dubnu 1815 vybuchla na daleké Jávě sopka Tambura a byla to největší sopečná erupce, co ji lidské dějiny zaznamenaly. Katastrofa planetárních rozměrů. Miliony tun prachu se dostaly do atmosféry a na celý příští rok zakryly slunce.

Truchlivá noc ocelového legionáře

Byly to dva naprosté protiklady. Kdyby se ti dva hypoteticky potkali, možná by to nedopadlo dobře a jistě by si nerozuměli, přestože o jejich češství není pochyb. Měli stejné křestní jméno Josef a jejich příjmení začínalo třemi totožnými písmeny. Ocitli se ve stejné válce, i když nikoli na stejné frontě. Když skončila, stali se oba „ikonami“ státu, kterého se první nedočkal, neboť zemřel vlastní rukou tři dny před jejím vyhlášením, u toho druhého to nevíme, neboť nebyl k 28. říjnu 1918 dopsán: z toho plyne, že je to figura literární, byť s reálným předobrazem a zčásti stylizovaný autoportrét spisovatele.

Konec věčnosti v Ječné 7

Říkalo se, že „Lenin je v Ječný“, ale taky se říkalo, že „Život v Ječný je věčný“. Ale zatímco výskyt Lenina v oné lokalitě je zřejmě fiktivní, i když v Praze jsou místa, kudy Uljanov skutečně chodil, ba se proháněl na bruslích, přítomnost věčnosti v Ječné byla prokázána dějinami. Ale i věčnost může – a asi musí – mít jednou konec, a tak opravdu jedna věčnost skončila v těchto dnech definitivně na adrese Ječná 7.

Kdybych já byl Štrosmajer…

Před čtyřiceti lety, přesně to bylo 5. listopadu 1978, probudila doktora Štrosmajera, který podřimoval pod dekou na svém služebním lehátku, zdravotní sestra Huňková a on jí po krátké vyhrocené konverzaci sdělil, že kdyby hloupost nadnášela, poletovala by jako holubička.

Dva homosexuální přízraky z Pandořiny skříňky

Před deseti lety, když se registrovalo partnerství osob stejného pohlaví, bylo od kritiků slyšet, že se otevírá Pandořina skříňka (Overtonovo okno), z níž brzy vyskočí nárok na homosexuální manželství a pak i na adopci dětí. Měli pravdu. Některé věci nelze dělat jen na polovic. Některé věci je nutné dotáhnout do konce. Homosexuálové nejsou polovičními lidmi. Pochopitelně nejsou ani dvojnásobnými lidmi.

Cudlínova země zaslíbená

V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Směřujeme k vyvanutí, přiznejme si to

Německo, které téměř rezignovalo na individuální mateřství, leží jako obrovská bezmocná kojící samice, k níž se může kdokoli přisát. To – mimo jiné zajímavé věci – říká s typickou dikcí biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek, jedna z mála skutečně originálních postav pražského akademického světa. Lze si jej představit jako reinkarnaci buddhistického mnicha nebo čínského mudrce, který se shodou okolností vyskytuje na Vinohradech a na Přírodovědecké fakultě UK, ale jednou se vrátí na kosmické pláně Orientu.

Miloš Zeman ve světle černé magie

Po čase by člověk měl zase něco hezkého napsat o Zemanovi. Tedy o prezidentovi Miloši Zemanovi. Je nutné říct, že svůj úkol v minulých třech důležitých dnech splnil vlastně skvěle, tak, jak si jistě přál. Zvládl pozorovat několik vojenských přehlídek, sešel se se státníky několika civilizovaných zemí, několikrát řečnil a jako vždy to mělo hlavu a patu. Odolával hrdinně pekelnému počasí. Otázka je, jestli v něm neměl prsty, tedy pařáty.

Paměti bílého nosorožce

V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě.

Musím odjet do Žďáru

Ze Ždáru nad Sázavou jsem naposledy odjížděl v pátek dopoledne 24. listopadu 1989. Z vlakového nádraží, na které jsem pár hodin předtím přijel po noční cestě. Nádraží, které bylo dřív jen smutné, bylo polepené plakáty s výzvami, které ještě před týdnem tady člověk vyslovoval jen šeptem. Byl jsem tam už jen pár hodin, sbalil jsem si věci, pro které jsem se vrátil: spacák, pár knížek. Vracel jsem se do Prahy polepenou zemí, kde průvodčí měli trikoloru a snad ani nechtěli lístek.

Rozhovor s nečekanou pointou

Vysoký blondýn se schopností zahrát přesvědčivě cokoli. Řeklo by se zajímavý herecký typ netyp. Fyzicky výrazný a přitom jaksi nenápadný, nezařaditelný do škatulky. Může hrát dobráky i démony, prosťáčky i intelektuály, hrál v Komedii Goebbelse a v Národním Havlova Huga Pludka, ve filmu policisty, tatínky i Fausta.

Byl Toman český (a židovský) Schindler?

Toman. Tak se jednoduše, a přitom záhadně se jmenuje hraný film režiséra Ondřeje Trojana, který představuje jednu velmi barvitou a rozporuplnou osobu československé historie. Zdeněk Toman, původním jménem Asher Zelig Golberger (1909–1997), se narodil v chudé židovské rodině na východě Slovenska, jako student práv v Praze vstoupil do komunistické strany, okupaci přežil jako úředník exilové vlády v Londýně, po květnu 1945 se stal šéfem rozvědky ministerstva vnitra, jehož hlavním cílem bylo obstarávat pro stranu valuty. Vedlejším efektem jeho činnosti byla však i pomoc židovským uprchlíkům, kteří se ocitali ve svízelné situaci. Toman to dělal za peníze, ale snad i z jistého soucitu či solidarity. Byl vysoce postaveným mužem komunistického aparátu, který se chystá převzít moc, ale byla mu připravena role oběti.

Tenhle zámek není zámek

Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.

Tož mě teda namalujte. Ale realisticky!

Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.

Hovory s poustevníky

Kniha rozhovorů Aleše Palána s „šumavskými samotáři“, vyzdobená fotografiemi Jana Šibíka, Raději zešílet v divočině, patří k nejúspěšnějším titulům tohoto roku: dobře se prodává, vycházejí nadšené recenze, stala se „fenoménem“. Není divu, je to kniha dobře připravená, vymyšlená a trefila se do jakéhosi pocitu či jak to nazvat. .

Samostatná jednotka Ivan Havel: 80 let

Když se člověk narodí jako mladší sourozenec Václava Havla, plyne z toho řada důsledků, se kterými se musí vyrovnávat, například že bude pro některé lidí více zajímavý jako bratr, méně již jako konkrétní Ivan M. Havel. Bližší pohled na jeho osobnost, dílo a charakter však ukazuje, že se Ivan Havel tímto nenechal ovlivnit a svést ze své cesty, která se vedla vždy samostatně, originálně a po svém, takže z toho mohl i starší bratr býti někdy nervózní a připadat si jako bratr mladší.

Mladí i staří mistři v Brtnici

Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici.

David aneb Goliáš našeho mládí

Ale jo, já si myslím, že Michal David si ten metál od Zemana zaslouží. On si zažil, kluk, svoje. On to neměl jednoduchý. Tak těžký mládí bych nikomu nepřál. Vždyť on pomalu nemohl ani vylízt na ulici, aby neriskoval, že si ho někdo podá. Hned mu začal někdo nadávat nebo na něho pokřikovat: céčka, sbíráš céčka, to je ta léčka… haha, no fakt hrůza. Nejhůř to dopadlo v tom Lochotíně v osmdesátým sedmým, kde hrál po pankáčích z Německa, Die Toten Hosen, Mrtvý kalhoty se jmenovali, to dostal myslím lahví do hlavy. To byl taky nápad, lízt tam. To bylo jako pěst na voko.

Co bychom byli bez Libuše?

Bylo 9. května 1980 a socialistické Československo slavilo ritualizovaným způsobem třicáté páté výročí osvobození Sovětskou armádou. Václav Havel byl už rok zavřený na Borech. Večer se mohl spolu s jinými vězni dívat na televizi, byl státní svátek. Ve 20.20 začínala na prvním programu Libuše, „televizní inscenace slavnostní opery“, jak je i napsáno v televizním programu v Rudém právu.

Jak si Michal Viewegh sáhl na horké téma

V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.

Prkno za Husáka

Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.

Novější články Starší články