Kniha rozhovorů Aleše Palána s „šumavskými samotáři“, vyzdobená fotografiemi Jana Šibíka, Raději zešílet v divočině, patří k nejúspěšnějším titulům tohoto roku: dobře se prodává, vycházejí nadšené recenze, stala se „fenoménem“. Není divu, je to kniha dobře připravená, vymyšlená a trefila se do jakéhosi pocitu či jak to nazvat. Ten je spojen s (většinou) teoretickými úvahami, jaké by to bylo, na všechno se vykašlat, opustit tzv. civilizaci a odejít žít do divočiny. Té není v téhle zemi mnoho, ale nějaká by se našla, především v pohoří, z nichž největším je Šumava. Tam nějací samotáři opravdu žijí a od nich by bylo možné se dovědět, jaké to je a jestli to vůbec má cenu zkoušet. Odpověď je, jak se dalo tušit, nejasná, ale tak si čtenář aspoň udělal obrázek a něco si přečetl. 

Rozhovorů je osm, respondentů devět, neboť v jednom případě jde o bratry, žijící na samotě spolu, takže nikoli úplně typické samotáře, ale přesto lidi řekněme od společnosti odloučené. Všichni – až na ony bratry, jejichž rodiče byli na Šumavu vyklopeni po válce z Rumunska – na Šumavu přišli z „nížiny“, všichni tedy mají za sebou zkušenost se světem „tam“, který opustili v rozličné míře radikálnosti. Je mezi nimi postava, jmenuje se Ruda, která svět zcela odmítá a snaží se žít naprosto vyloučeně, neboť jedině tak je možné vysmeknout se z drápů systému, který člověka drží v otroctví povinných plateb a pojištění. A jsou tam postavy, které naopak se světem žádnou válku nevedou, ale je jim prostě lépe v přírodě o samotě, případně se zvířaty. To platí především o dvou ženách, které se chovají i odpovídají mnohem pragmatičtěji než muži, kteří se naopak jeví často jako mýtomani a pábitelé, v jejichž historkách se za chvíli ztrácí jak autor, tak čtenář. Ony dvě paní představují, dalo by se říct, racionální pól, jsou praktické a zdá se, že jejich krok odejít na samotu byl dobře promyšlen. První měla potřebu být se zvířaty (domácími, zvláště ráda má osly), se kterými si rozumí lépe než s lidmi, přičemž na otázku, zda jsou zvířata lepší než lidi, bez váhání odpoví: „Jasně že nejsou!“ Druhá paní, zdá se, si odešla na Šumavu odpočinout, předtím vedla vegetariánskou restauraci v Písku, takže mohla na šumavských lukách svou představu zdravého života realizovat na místě a bezprostředně, přičemž není žádný dogmatik, prostě má ráda klid a svítání na mýtině.

Důvody mužů pro odchod do divočiny a pobyt v ní jsou komplikovanější a spíše je za nimi nějaký problém vnitřního typu. Nejčastěji jakási rozervanost, nějaké selhání v praktickém životě nebo prostě neschopnost ho žít, rodinný krach, alkoholismus, osobní běsy. V dlouhém úvodním rozhovoru se z nich vypovídává básník a meteorolog Roman Szpuk, který pronese onu sentenci o přání zešílet v divočině. Jeho vyprávění má skutečně frenetické rysy a působí jako výpověď muže intenzivně zaujatého krocením vnitřních běsů, které mírní působením drsné přírody. Jiní pak naopak oceňují klid, který snad v divočině a přírodě nalezli, i když je otázka, zda jim to lze úplně věřit. Úplně standardní ti lidé nebudou, to by také nežili po maringotkách, meteorologických stanicích, srubech či zemljankách.

Každý samotář je jiný, což byl nejspíš i autorův záměr, ale jeden rys je většině z nich společný. Totiž jistá hloubavost ve věcech duchovních, u některých jen tak namátková a povrchní, ale u mnohých, zdá se, opravdová a podepřená četbou a studiem, na něž mají ve své samotě dost času: tedy opět spíš muži, protože ženy víc mluví o práci a také prostě takové od přírody jsou. Někteří muži mají ale nakročeno k šumavským mystikům a eremitům, i když jejich spiritualita je spíš newageovského nebo panteistického typu. Čas a klid na četbu se vůbec jeví jako jedna z velkých hodnot jejich poustevnictví a v jednom případě byla i motivací hlavní: prostě si chtěl číst, tak bydlí v maringotce.   

Zajímavá je ještě jedna věc: dala by se nazvat reflexe Šumavy jako země, která přišla o svou minulost a nyní ji složitě rekonstruuje. Nikdo z nynějších poustevníků není rodem ze Šumavy, respektive jeho rodiče sem  přišli jako do cizí pusté země. V řadě případů mluví o minulých obyvatelích Šumavy, tedy o vyhnaných Němcích, jako o lidu, který Šumavě – na rozdíl i od nich – opravdu rozuměl, který věděl, co a jak, který tam byl doma. Tato uvědomělá nebo i jen intuitivní úcta k minulým obyvatelům Šumavy, kteří ji zcivilizovali a naučili se žít s její drsností a tvrdostí, vystupuje o to silněji, když se o to sám někdo pokusí. To pak ví, zač je toho loket. Tento rozměr vyprávění možná není tak atraktivní, ale k fenoménu Šumavy nezbytně patří.

Aleš Palán / Jan Šibík: Raději zešílet v divočině. Vydal Prostor, Praha 2018. 376 stran.