Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Prkno za Husáka

Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.

Světelný meč v Syrakusách

Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…

Druhá republika: plavba vytřeštěných zavrženců

Po Mnichovu ’38 následuje tak zvaná druhá republika, trvala krátce, od 1. října 1938 do 15. března 1939, to je 167 dní. Václav Černý popsal ve svých pamětech Křik koruny české oněch pět měsíců druhé republiky sugestivně takto: „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře.“ Tato plavba nemohla skončit jinak než vpádem krvelačných pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, i když je nutné vždy dodat, že hlavní příboj šel mimo.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Svatá dialektika ve Staré Boleslavi

Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium.

Rozházet si to s Maďary?

O Maďarech se říká, že jsou nejopuštěnějším národem Evropy. A mnozí Maďaři se prý tak i cítí. Je to národ, který přišel do Evropy relativně pozdě, když už tam ostatní byli jakž takž usazeni a dosud mají pocit, že se s nimi až tak nepočítalo. Z uralské pravlasti je přivedl mystický turul, kuriózní kříženec orla s husou, což je ten pták, který je na mnoha maďarských pomnících vyznačujících se nevídanou epičností. Tento divoký lid došel do Karpatské kotliny, odkud by se možná chtěl vydat dál, kdyby ho nezastavil Jindřich Ptáčník na Lechu, tak se rozumně stáhnul, přijali křesťanství, asimilovali mírněji založené původní obyvatelstvo, například Slováky, a stal se součástí Evropy.

Holka s velkým černým koněm

Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.

Ostré náboje v sovětské ruletě

Zatímco na Západě si tvůrčí člověk život ničil většinou sám, pokud tedy k tomu měl vlohy, v Rusku a jiných komunistických zemích mu ho ničila státní moc. Životopisy velkých Rusů dvacátého století, to je skoro permanentní tragédie a drama. Proto jsou také tak čtivé.

Kupka nebyl jen vznešený vesmír abstrakce

Ve Valdštejnské jízdárně byla před týdnem otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu diváků, tak se chodí opravdu na crème de la crème světového umění. Výstava, ta pařížská i pražská, prostě dokládá, že Kupka je klasik moderny, jeden z těch zakladatelů a pilířů, vedle Kandinského a Mondriana „objevitel“ abstrakce, prorok a průkopník.

Sirotci a naše migrační válka

Povinností křesťanských panovníků bylo chránit vdovy a sirotky. Tím se mimochodem evropská civilizace lišila od různých orientálních despocií, kde panovník jen šířil děs a hrůzu a všichni se ho báli – včetně těch vdov a sirotků. Všimněme si ale, že ta povinnost se nevztahovala zdaleka na všechny: panovník nesliboval ochranu všem, neříkal „Budu chránit všechny, třeba i mladé muže“, ale pouze „vdovy a sirotky“, tedy nejnešťastnější a nejslabší tvory na světě. A zvláště sirotek je nejsmutnější opuštěná bytost, zcela odkázaná na milosrdenství a soucit. Ve světě, kde tyto dvě věci zanikly, nemůže přežít. Nebo přežije jen jako zvíře. Lze se obávat, že v zemi, jako je Sýrie, těch dětských zvířat bude plno.

Kejklíři a andělé v Lublinu

Do Lublinu jsme s historikem Pavlem Zemanem (rozhovor s ním viz Týdeník Echo č. 35/2018) a jeho osmnáctiletým synem Václavem přijeli kvůli Majdanku. Celý pátek jsme chodili po obrovské ploše tábora, který se mírně zvedá k návrší s krematoriem a mauzoleem, kde je navršen popel z tisíců a tisíců lidských těl (odhady obětí jsou od 80 tisíc až po 400 tisíc), a to prosím slovo popel není míněno metaforicky, neboť když se na tu písečnou hromadu podíváte pozorněji, opravdu uvidíte úlomky kostí.

Sire Karle, je tu další náš krajan

Tomáš Kulka je docentem na katedře estetiky na FF UK v Praze. Jeho knihu Umění a kýč opatřil krátkou předmluvou sám Milan Kundera a studentky estetiky si v ní budou zatrhávat ještě za padesát let. Čtvrt století svého života prožil v Izraeli, dalších dvacet let ve své domovské Praze. Tam ho v polovině 90. let poznal autor rozhovoru, proto ten důvěrný tón.

Wanderlust: poutník na cestě za rozkoší

Už celých dvě stě let hledí poutník na slavném obraze Caspara Davida Friedricha do údolí plného mlh, nad nimiž se zvedají dvě krajinné dominanty: prý to má nalevo být kopec Růžák (Rosenberg) u Děčína, napravo skála Zirkelstein hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Identita toho muže, ikony všech romantiků, známá není, existuje ale mnoho interpretací. V onom roce 1818 bylo Friedrichovi třiačtyřicet let.

Pane medvěde, máte čas?

Markéta Hlinovská je vycházející hvězda zdejší výtvarné scény. Je to bravurní umělkyně, která svede namalovat třeba opici nebo plameňáka, že by z toho byli nadšeni i oni. Ale zároveň je to přemýšlivá osoba, která jejich portrétům dodává rozměr tajemnosti a uhrančivosti.

To sladké slovo normalizace

Slovo normalizace se v této zemi stalo evergreenem. Když ho „normalizátoři“ v roce 1970 použili v tzv. Poučení z krizového vývoje, možná netušili, jak bude slavné a že přežije i epochu, jež byla po něm pojmenována. Normalizace měla být původně uvedením poměrů do stavu, jaký si normalizátoři představovali: vedoucí úloha KSČ, monolitní ideologie, podřízení Sovětskému svazu… Logicky by měla skončit s koncem starého režimu v roce 1989. A přitom je to slovo s druhým životem. Co chvíli slyšíme, že se normalizace vrací, že některé jednání je normalizační, že je tu znovu normalizační duch. Ale skutečně? Nepleteme dohromady dva úplně jiné světy?

Hrad Stolpen aneb Uvězněná milenka

Jméno hradu Stolpen je prý zkomolenina slovanského výrazu pro sloup, který připomíná čedičová vyvřelina, jež tvoří homoli kdysi Slovany osídlenou. Ti v tom kraji byli již v raném středověku přetlačeni Sasíky, kteří na kopci zřídili hrad, ze kterého se v 17. století stala vojenská pevnost, která měla chránit Sasko před Čechy. Ve skutečnosti bylo častěji napadáno ze severu Prusy, což je na vztahu obou kmenů dosud patrné.

Zaostalé stádo v Chemnitzu? Nebo lidi s vlastní hlavou?

Kritizovat migrační politiku Angely Merkelové opravdu v Čechách nikdy nebylo žádným hrdinstvím. Navíc člověk se soucitem má vždy spíš tendenci být ke skutkům milosrdenství shovívavý. Přesto v minulých letech s rozpaky sledoval, jak se v té zemi „příkladné demokracie“ o tématu mluví. Respektive nemluví. A sleduje stále, právě v souvislosti s událostmi v Chemnitzu (Saské Kamenici), kde, domnívá se, s jednoduchou optikou, že jde o „důsledek let komunismu“, nevystačí. Tedy s dosti přezíravým vysvětlením, že jde o projev jakési mentální zaostalosti, jež vede k frustraci a xenofobii, jak to vysvětlil v Mf DNES politolog Jaroslav Šonka.

Okupace v brněnských obrazech

Před pěti lety vydalo nakladatelství Host kapesního průvodce po Brnu nacistickém… Návod na pouť po dramatických místech byla v roce 2015 doplněna o zákoutí Brna stalinistického a před pár dny vyšlo Brno okupované. Autory byli pokaždé Alexander Brummer a Michal Konečný. V pěkné typografické úpravě Martina Hrdiny se kvalitně reprodukované fotografie střídají s průvodní textem, jenž je stručný a výstižný.

Ty vzácné maloburžoazní vlastnosti

Pěkné slovo „maloburžoazní“ už pomalu zmizelo z oběhu, takže je záslužné, když ho někdo připomene. Nedávno tak učinil známý a zasloužilý (právě dostával cenu za šíření české literatury) anglický bohemista Robert Pynsent v hojně čteném a na sítích sdíleném interview s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz.

Mokré sny v Hellbrunnu

Je vlahý letní večer, začátek sedmnáctého století, za pár let začne třicetiletá válka, ale tady, v krásné krajině kousek jižně pod Salcburkem, je klid a mír. Panstvo se přijelo podívat na Hellbrunn, nový lusthaus čili letní sídlo mocného solnohradského arcibiskupa, který je zároveň knížetem, tedy dalo by se říct vládcem bohatého Solnohradska, samostatného církevního knížectví.

Vlastně mi pořád svítila šťastná hvězda

Břetislav Rychlík byl za svých šedesát let vším možným: skautem, máničkou, hlídačem dobytka, pracovníkem na husí farmě, hercem v HaDivadle i ve filmech, zpěvákem lidových písní, paličem a znalcem slivovice, vesničanem, Brňákem, fejetonistou… v posledních letech hlavně režisérem dokumentárních filmů a divadelním režisérem.

V zemi, kde „žyť strašno“

„V Doněcku jsem viděl ženu, která prodávala kravská kopyta.“ Mohla by tak začínat nějaká sovětská verze Ginsbergova Kvílení, ale začíná tak jedna z reportáží Ryszarda Kapuścińského z konce Sovětského svazu. Ta žena je prodávala, protože na kopytech bylo trochu tuku, takže se z nich dala uvařit polévka. O kousek dál líčí noc na nádraží v kterémsi velkém ukrajinské městě.

Novější články Starší články