Průvodce městem v letech 1968–1969

Okupace v brněnských obrazech

Průvodce městem v letech 1968–1969
Okupace v brněnských obrazech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před pěti lety vydalo nakladatelství Host kapesního průvodce po Brnu nacistickém… Návod na pouť po dramatických místech byla v roce 2015 doplněna o zákoutí Brna stalinistického a před pár dny vyšlo Brno okupované. Autory byli pokaždé Alexander Brummer a Michal Konečný. V pěkné typografické úpravě Martina Hrdiny se kvalitně reprodukované fotografie střídají s průvodní textem, jenž je stručný a výstižný.

Jde vlastně o stručné dějiny Brna v daném období. Ty z nás, kteří nejsme Brňáci, ale máme to město rádi, zajímá, v čem je to město jiné než zbytek země. Podle průvodce začalo v Brně pražské jaro v pondělí 1. dubna, tedy na apríla (ten den má narozeniny i Brňan Milan Kundera). Tehdy se v přeplněném sále Stadionu na Kounicově sešla „velká tribuna“, jíž se účastnilo na „dvacet předních brněnských osobností“: autoři uvádějí politika Jaroslava Šabatu, architekta Jiřího Krohu a básníka Jana Skácela. Po letech se mluvilo téměř svobodně. Vedle celorepublikových témat šlo i o věci specificky brněnské: o zrušení právnické fakulty nebo o Brnu v padesátých letech, kde choulostivou věcí byla poprava předního brněnského funkcionáře Otty Šlinga. A pomalu se také rodilo téma státoprávního postavení Brna, které po roce 1948 upadlo na pouhé krajské město, k čemuž se přidávala touha po obnově země Moravskoslezské. Lze-li tedy něco považovat za brněnský přínos obrodnému procesu, pak je to především připomenutí, že země není unifikovatelná a že má také nějakou historii a paměť. V té souvislosti je důležitá připomínka významných kulturně-literárních časopisů, Skácelova Hostu do domu a méně známého, ale důležitého časopisu Index. Oba byly zrušeny na začátku normalizace.

Okupace pak začala v Brně už 20. srpna po deváté večer, když na vojenské letiště v Tuřanech přistál „civilní“ antonov asi s dvaceti příslušníky KGB v uniformě Aeroflotu. Ti čekali do tří hodin na přistání eskadry sedmdesáti pěti letadel s cca 7500 vojáky a technikou. Před rozbřeskem se jali potlačovat kontrarevoluci ve městě. Odpoledne dorazily do Brna sovětské tanky, které v noci vyjely z Maďarska. Odpor byl jako jinde rozhořčený, ale pacifistickými prostředky vedený, vyniká akce majora 24. vrtulníkového pluku Otakara Pospíšila, který sepsal rusky protestní prohlášení, které s kapitánem Ladislavem Málkem odvezli do nepřátelského ležení. Oba byli Rusy zatčeni a velitel okupačních vojsk v Brně generál Ivanov jim hrozil zastřelením. Na začátku normalizace byli z armády propuštěni.     

O život přišli v Brně v srpnových dnech dva lidé: šestnáctiletý Josef Žemlička a třicetiletý Viliam Debnár. V obou případech se stali náhodnou obětí nesmyslné palby ruských vojáků. A 29. srpna přibyl příslušník VB Karel Chalupa, který služebním vozem narazil do sovětského transportéru. 

Posrpnový podzim v Brně, stejně jako jinde, přinášel pomalou rezignaci. V září otevíral brněnské veletrhy Dubček se Svobodou, ale atmosféra byla již stísněná. 7. listopadu, na výročí VŘSR, se dav asi pěti set mladých lidí pokoušel odstraňovat vlajky SSSR a pálit věnce u památníku Rudé armády na Moravském náměstí. Akce byly orgány odsouzeny jako „brzda v normalizaci našeho politického života“. Tu přebíraly postupně zdravé síly, v jejichž čele stál v Brně bolševik Karel Neubert, který se stal v květnu 1969 prvním tajemníkem krajského výboru KSČ a zůstal jím až do roku 1981, kdy šel do penze. 

Epilogem oněch let bylo první výročí okupace. Předznamenaly je málo obecně známé „nepokoje“ na mistrovství světa v dráhové cyklistice, které bylo na velodromu v Pisárkách zahájeno 15. srpna. Pískalo se a bučelo pokaždé, jakmile se na dráze objevil ruský závodník (etnicita se nerozlišovala), když pak měl dostat medaili (a jako naschvál Sověti vyhrávali často), lidé se otáčeli k vlajce zády či odcházeli ze stadionu. „Byly to masové, každodenní, vášnivé, protisovětské demonstrace“, citován je jeden z účastníků. Při následujících demonstracích 21. srpna zahynuli dva Brňané, sedmadvacetiletý Stanislav Velehrach a osmnáctiletá Danuše Muzikářová. Opět z náhodných výstřelů: nestříleli však už Rusové, ale domácí pořádkové síly, pravděpodobně milicionáři, fotři, o něž se normalizační režim mohl vždy opřít. Nejen v Brně.    

 

Alexander Brummer, Michal Konečný: Brno okupované. Vydal Host, Brno 2018. 192 stran. 

 

31. srpna 2018