Pavla Horáková je originálním zjevem současné české literatury: vzdělaná, vtipná, sofistikovaná… a přitom jaksi tajemná. Přesně jako její román Teorie podivnosti, který v minulém Echu byl nazván nejchytřejší českou prózou desetiletí.
Dojet do Míšně je velmi jednoduché. Ten, kdo je schopen jezdit vlakem, dojede do Drážďan a pak si sedne na regionální vlak, který jezdí asi každých dvacet minut a za chvíli je na nádraží v Míšni čili v Meißen. Kdysi, za časů NDR, se tam jezdilo na odborářské zájezdy do slavné míšeňské porcelánky, kde se Čechům předváděl jejich pravý český cibulák, jenž ovšem pochází… ze saské Míšně.
V roce 1989 Hrabal napsal v jednom dopise Dubence, té své polofiktivní americké lásce: „Přece já podpis na Několika větách nevyměním za osmdesát tisíc Hlučných samot, které vyjdou teď v listopadu, já těch Několik vět nevyměním za osmdesát tisíc doslovů Milana Jankoviče... Vždyť, Dubenko, já jsem vlastně na světě jen proto, abych napsal Příliš hlučnou samotu...“
Pavla Horáková není ve zdejším literárním světě neznámá. Překládala těžké americké autory, vydala „dorosteneckou“ trilogii o hrobařících, která toho hodně naznačovala, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala štafetovou novelu Johana. Její Teorie podivnosti je tedy něco, co se dalo jaksi očekávat, i když i tak je to překvapení, široko daleko bez konkurence.
Nestává se často, aby se v zaoceánských médiích referovalo o životních jubileích příslušníků zdejší smetánky. Výjimku představovaly pouze bouřlivě slavené narozeniny Emy Destinnové, Harryho Jelínka a strýce Jaromíra Jágra, zvaného kladenský Dží Dží, proslulého vyhazovače jater z Harlemu. O to větším překvapením může být text ve včerejším čísle anglické mutace původně v jidiš vycházejícího deníku Brooklyn Nachrichten. K sedmdesátým narozeninám Michaela Žantovského tam nenapsal článek nikdo menší než Woody Allen, který po obviněních v nechutné kampani MeeToo může publikovat jen v regionálních médiích etnických menšin, a to pouze ve společenské rubrice Bar micva. Text přinášíme ve zkrácené podobě.
Průvodčí řekl, že někdo „stopnul vlak“, takže ten, který měl vyjíždět z hlavního nádraží v 9.06, na něm stál ještě ve tři čtvrtě na deset. Další půlhodinu nabral, než jsme dojeli do Běchovic. Za Klánovicemi jsem se podíval z okna a zrovna jsme jeli kolem čehosi, co bylo před dvěma hodinami lidským tělem a teď jeho zbytky ležely roztahané asi na padesáti metrech kolejí. Něco bylo přikryté, ale ten kus nohy s ponožkou nikoli.
Tohle je článek, který má vyjít na Silvestra, ale bude to o vánočním filmu, který autor viděl před pár dny poprvé – a od té doby má chuť ho doporučit ostatním. Kdyby onen autor byl Američan, měl by toho filmu asi plné zuby, protože ho v Americe každý rok vysílají snad všechny televizní stanice na Štědrý den, jako u nás Tři oříšky pro Popelku, a ty se přece jen také trochu omrzí. Jenže je Čech, tak ho viděl až nyní v archivním kinu Ponrepo, kde se na konci ozývalo v publiku takové to vzlykání, a když pak lidé (bylo to i dost mladých lidí) odcházeli, dávali si navzájem přednost, pomáhali si do kabátů, tvářili se zasněně a je docela možné, že ještě večer poslali něco na charitu nebo aspoň dali stranou chleba, že ho dají srnkám. Takovou moc má ten film.
Šedivá oblaka stála blízko horizontu a zdálo se, že se na ně dá sáhnout. Studeně občas pršelo, což by člověk v tom suchém roce bral, kdyby to bylo aspoň pořádně, z nebe a po kapkách. Bylo spíš tak všeobecně mokro a lezavo, jak to ale asi má na Vysočině v říjnu být.
Vánoce za komunismu zachraňoval sníh, který ještě většinou padal. A pak sklon zdejšího obyvatelstva k mystice a pověrčivosti. Já si třeba z raného dětství pamatuju, jak si příbuzní vyprávěli o pánovi, který si v Brně na Zelném trhu koupil z kádě kapra, nechal si ho klepnout, píchnout, vykrvit a zabalit do novin. Strčil ho do kabely, a protože měl slavnostní náladu, zašel to hned zazdít starorežnou, kterých pak bylo ještě víc. Když v noci přišel zmožený domů, položil tašku s kaprem na zem do špajzu a šel spat. Ráno ho probudil děsivý řev jeho ženy. V kabele byl ve zkrvavělém Rudém právu podříznutý novorozenec.
Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda.
Možná nejslavnější vánoční píseň, Tichá noc, vznikla jako tichá prosba o mír a klid v nevlídném světě. V roce 1815 mladík, sotva vystudovaný teolog, Josef Mohr napíše báseň, Stille Nacht, kterou o tři roky později zhudební jeho přítel, o dvanáct let starší hudebník a kantor Franz Xaver Gruber. Poprvé ta melodie zazněla na Štědrý den 1818 ve vesnici Oberndorf severně od Salcburku, v kostele svatého Mikuláše.
V Maroku umučili a krutým způsobem zavraždili tři mladí arabští muži dvě mladé skandinávské ženy, které se tam chystaly vystoupat na místní pohoří. Jako by v Evropě nebo kdekoli jinde v civilizovaném světě nebylo dost kopců, jenže někam vylézt je atraktivní a vzrušující právě někde v muslimské zemi. Ta země je poměrně civilizovaná, útoky na západní turisty jsou tam vzácné, ale stejně jim tam uřízli hlavy. A přitom si řezání natáčeli na video a obligátně provolávali slávu tomu svému krutému Bohovi.
Ještě týden a i lidé, kteří chodí v této zemi do kostelů jen výjimečně, se půjdou podívat na betlémy, ty barevné figurky rozestavené do tajemné scenerie. Stavění betlému je relativně nová tradice. Teprve od 13. století, kdy pár let před smrtí dostal o Vánocích František z Assisi nápad, že by mohl „zinscenovat“, jak to vypadalo v jeskyni nebo ve chlévě (v tom se verze liší), kde se narodil Ježíšek. Tento středověký hippie stal se tak vynálezcem jesliček. To tu připomínáme, kdybyste to náhodou nevěděli.
Srdce temnoty je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká se šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazve v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť „srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán. Spojil s ním dvacet let, podnikl tam devět reportážních cest a v celku prožil dva roky. Napsal o něm knihu, která je špičkou ve svém žánru, esejistickou reportáž, jejíchž čtyři sta padesát stránek se čte jedním dechem, takže přes temnotu, již afghánská realita vyzařuje, čtenář lituje, když kniha skončí.
Vlastně se to dalo tušit. René Zavoral odvolal pověřeného šéfredaktora stanice Vltava Petra Fischera, respektive mu neprodloužil smlouvu. Že se to stane, jsem tušil třeba já, protože jsem se shodou okolností byl v létě podívat na zasedání Rady Českého rozhlasu – a byl to zvláštní zážitek.
Je zbytečné spekulovat, má-li spisovatel psát do novin, zda mu žurnalistika kazí styl, morálku nebo čtenářstvo. Je pravda, že ne každému spisovateli či spisovatelce to jde, což často naznačuje i něco o kvalitě jejich spisovatelství. Pro jiné je publicistika přirozená věc, samozřejmé „rozšíření bitevního pole“, abychom se vyjádřili s jedním slavným Francouzem. V ideálním případě je to použití řemesla a nadání pro účely širší veřejnosti, ale také pochopitelně pro vlastní obživu.
Putim je starobylá obec jižně od Písku, kam se dá dojít lehce pěšky, jak je známo ze Švejka, kterého z Putimi vedl závodčí na písecké bezirksgendarmeriekommando, kde ho měl předat jako odhaleného ruského špiona. Normálně by to trvalo tak dvě hodiny, jenže se po cestě stavili v hospodě, kam zašli na jedno štamprle, ale těch bylo nakonec dvanáct. Zatímco Švejk byl v rámci svých nadpřirozených vlastností neožratelný, soucitný závodčí, domnívaje se, že Švejk je ruský agent, kterého vede na smrt, se lítostí opil. Když už za tmy vyšli z hospody a vydali se rovnou za nosem do Písku, strážník stále padal do závějí, takže ho Švejk požádal o želízka, kterými ho k sobě připoutal a namol opilého ho pak přitáhl do Písku na stanici.
Před rokem 1989 se mohla hrát taková hra. Řekni mi tři filmy, které bys chtěl vidět, ale v Československu je nikdy neuvidíš: nebo jenom na nekvalitních videokazetách od veksláků, ale to by ses musel velmi snažit a třeba i ponížit. Moje, ale myslím, že častá trojice byla: Bezstarostná jízda, Apocalypse Now a Poslední tango v Paříži… Byly to vlastně základní filmy západní kontrakultury, v konvenčním smyslu velmi „kritické“ až levičácké, ale zároveň pro zdejší puritánské poměry nepřijatelné, takže je úřady nikdy nemohly pustit do kin – natož do televize. Záminkou mohly být drogy a sex, dvě tabu, která byla v těch filmech zobrazena s otevřeností do konce šedesátých let nevídanou, ale byla v tom i averze hlubší, neboť ty filmy byly nějakým způsobem přes hranu, vlastně i pro mnoho lidí na Západě.
Ještě ani neskončil poslední díl seriálu ČT Rédl, a už se neslo prostorem, že jde snad o nejlepší politickou krimi, která v Česku vznikla. Režisér Jan Hřebejk vytvořil sugestivní obraz začátku 90. let, kdy se se svobodou také vyvalil kal a hnus. Proti němu se snaží postavit osamělý a smutný prokurátor Rédl, který přitom není černobílý hrdina. Tak jak to má rád jeho tvůrce, mladý scenárista Miro Šifra.
Za pár dní, přesně 11. prosince, uplyne sto let od narození Alexandra Solženicyna. Těžko očekávat v téhle zemi nějaké větší připomínky tohoto gigantického zjevu, i když přece jen udiví, že Česká televize nezařadila v ten den jediný pořad, kterým by tohoto muže připomněla. Není třeba za tím hned vidět nějaké rusofobní sklony, spíš běžnou ignoranci, zapomnětlivost, opomenutí.
Bylo by dobré, kdybychom stihli Kunvald, řekl katolický kněz Jančařík, když jsem navrhoval ještě návštěvu rodného domku Prokopa Diviše, který stojí kousek za Žamberkem. Shodli jsme se, že na to už nám čas stačit nebude, i nechali jsme bleskosvod hromosvodem, však stejně bylo říjnové nebe bez mraků, a zamířili jsme severním směrem do podhůří Orlických hor, do Kunvaldu.
Charles de Gaulle, jak známo, pravil, že ve Francii se nedá skoro vládnout, neboť jak vládnout zemi, která má 350 druhů sýra? Francie je zvláštní země nejen počtem sýrů, ale i mentalitou svých obyvatel. Na jedné straně k dokonalosti vypěstované umění žít (savoir vivre) je na straně druhé doplňováno záchvaty touhy všechno to rozbít, dekonstruovat, rozmlátit, počmárat, roztlouct, třeba lebku policajtovi nebo buržoustovi.
Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru.
Eduard Bass říkal, že správný novinář má o všem vědět něco a o něčem všechno. On věděl, jak známo, všechno o cirkuse. Já se hned přiznám, že nevím o cirkuse skoro nic, zato jsem si jist, že to je obdivuhodná věc a ti lidé, kteří mu zasvětili život, si zaslouží naši úctu. Protože je to kus mizející krásy, byť třeba krásy oprýskané a šminkami zmalované, krásy možná uvadlé, ale krásy, která je poctivá a nedá se ošidit a jen tak nahradit. Bez cirkusů, těch s pilinami, akrobaty, šašky, a ano, s divou zvěří a jejími krotiteli, svět o kus té krásy přijde. To vím zcela jistě.
Když na člověka přijde fejeton (nedá se všemu říkat komentář) na 1. prosince, může psát o ledovce, o Vánocích za dveřmi, o blížící se třetí světové válce nebo o Woody Allenovi. Ten má vždy 1. prosince narozeniny, letos třiaosmdesáté.
Salcburk je bílým marcipánem obalená sladká koule s pistácií uvnitř. Je to bílý nugát vtisknutý mezi tři kopce: Mnišský, Kapucínský a Šibeniční, mezi nimiž teče z Alp namodralá řeka Salice, německy Salzach. Po ní se od antiky, ale vlastně ještě dřív, na evropský jih i sever vozila sůl, která se těžila v bohatých slujích Solné komory, toho tajemného horského okrsku, kde Keltové vytvořili kulturu zvanou halštatskou a jež pak vystřídali Markomani a jiní Germáni, s nimiž na začátku našeho letopočtu vedli Římané války zvané markomanské, při nichž jim posloužil opevněný tábor s tržní osadou Iuvavum, jejíž jméno nahradil asi v osmém století jasně znějící Solný hrad, Salzburg, Solnohrad.
Potká se v Tel Avivu Kohn s Roubíčkem a baví se o Zemanovi. Poslouchaj, Roubíček, slyšel on toho Zemana, jak zase o nás hezky mluvil v tom Knesetu? Že prej se cejtí bejt našincem, i když je teda árijec. To si asi mohl vodpustit, to s tím árijcem, nevím, jestli by mu to na rasovým úřadě přiznali, ale jinak je to pěkný ne? Že tak o nás mluví.
Giuseppe Maiello je na první pohled barvitou figurou české politické scény. Vystřídal již několik stran, v nichž byl schopen vytvořit docela slušný rozruch. Je to rtuťovitý, neposedný a od pohledu temperamentní člověk, jak se na Itala z jihu sluší a patří. Méně se ví, že je docentem antropologie, znalcem českého raného středověku a pohanství a že napsal odbornou knihu o vampýrech. Já ho znám od studentských let, kdy se v druhé polovině 80. let na pražské vysokoškolské koleji Větrník objevoval menší chlapík ve skvělých úzkých zelených džínách, oranžové bundě a černých brýlích a všichni na něj volali Džusepe…
Tisíce téměř nevyužívaných kostelů by mohlo být brzy nahrazeno mobilními stavebními buňkami, tzv. modulárními kaplemi, které by bohatě dostačovaly duchovním potřebám zbylých věřících. Stát i církev by ušetřily miliardy korun na nerentabilní opravy beztak zpustlých a liduprázdných chrámů. Výhodou meditačních buněk by bylo, že by byly vyhřívané, unifikované a ekumenické, takže by podporovaly toleranci a cítit bezpečně by se v nich mohli i přespolní. Při předpokládaném poklesu křesťanů až k jejich úplnému vymizení by mohly plnit roli například omyvatelného sociálního zařízení. Wi-fi by byla zajištěna. Co byste chtěli? Nebuďte sentimentální!
Sraz byl na stejném místě jako loni, u nádraží v České Třebové pod homoerotickou sochou Sbratření, na níž ruský oficír objímá a líbá barikádníka. My jsme si decentně podali ruce a řekli si, že se rádi po roce vidíme. A pak už jsem nasedl do škodovky salesiánského opatství v Žabovřeskách, odkud Zdeněk Jančařík přijel, protože on je tam duchovním správcem. Týden po svatém Václavu se našla skulina v jeho nabitém pastoračním programu a my mohli vyrazit za dobrodružstvím do východních Čech, do podhůří Orlických hor.
