Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Polévka ze střední Evropy v Sárváru

Chce-li český padesátník spatřit svou blízkou budoucnost, nechť vyrazí do maďarských termálních lázní. Nechce-li ji spatřit, neboť se jí trochu děsí, ať tam raději nejezdí! Nebyl to můj prvotní cíl, ale Bük a Sárvár a jejich fürdó, tedy lázně či prostě koupaliště, stály na cestě tripu po západní Hungárii, takže jsem neodolal. Pro člověka s rozvinutou aquafilií, potřebou namočit se co nejčastěji do vody, je to svým způsobem rajská destinace.

Vojcek apokalyptik v HaDivadle

V rozhovoru, který tu nedávno vyšel (viz Týdeník Echo č. 6/2019), mluví režisér Miroslav Bambušek o připravované inscenaci „geniálního Büchnerova fragmentu Vojcek“; mezitím se v brněnském HaDivadle konala premiéra. „Je to výzva,“ řekl Bambušek, „protože pro mě je to politická hra. Já si myslím, že živé umění má sloužit jako obrana svobody a demokracie.“

Jak vysvětlit Číňanům Kunderu?

Před několika lety, bylo to ještě před zvolením Miloše Zemana prezidentem, natáčel v Praze čínský filmový štáb seriál pro cestopisný kanál, na který se u nich dívá prý přes padesát milionů lidí. Celý jeden díl chtěli věnovat Milanu Kunderovi. Překlady jeho knih se v té zemi už několik let prodávaly v ohromných nákladech a zájem Číňanů se v té době podobal mánii, aspoň tak se o tom psalo.

A že vyhrála Zuzka? Boha jeho!

Nemálo z nás jistě včera večer čekalo s napětím na výsledky slovenských prezidentských voleb. Ty zde nepochybně vyvolávají větší prožitek než třeba prezidentské volby v Rakousku – i když ty poslední byly docela zajímavé.

Já bych byla skvělá Lolita!

Je démonická na jevišti, u stolu v kavárně je sympatická a živá. Umí nejen vysoké c, ale i vysoké ef, kam to vytáhne jako Královna noci v Kouzelné flétně. Když jsem se jí ptal, jestli umí hlasem roztříštit zrcadlo, řekla, že to není vyloučené. Za postavu Helgy v opeře Ivana Achera Sternenhoch sbírá jednu pochvalu za druhou a lidé se na ni chodí dívat opakovaně. I když potkat takovou osobu by v životě asi nechtěli.

Uhry začínají v Šoproni

Do Šoproně jsem přijel pozdě večer, z rakouského vlaku, který před dvěma hodinami vyjížděl ze stanice Bratislava-Petržalka a po hodině projel Vídní, jsme vystoupili asi tři. Pěkná, čistá a už zcela prázdná souprava odjela hned do cílové stanice Deutschkreutz, která je už zase v Rakousku. Nádraží, postavené po válce na místě vybombardovaného, bylo tiché a lehce ošuntělé, na lavičce v hale sedělo pár nádražáků v oranžových vestách a něco žvýkalo.

Kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa?

Na Českých lvech zvítězil film, který je do jisté míry návodem na kriminální chování. Dva potenciální chovanci diagnostického ústavu ukradnou auto a vyjedou si na výlet příšernou a vymrzlou krajinou asi severních Čech, toho eldoráda české strašlivosti. Jejich delikventní počínání, z kterého by v reálu asi šla na člověka hrůza, má ve filmu rysy jaksi tesklivého, posmutnělého romantismu, takže mladým zabijákům držíme palce.

Hrůza a krása národa Komančů

V roce 1836, což je u nás tak období, kdy se Barunka loučí na Starém Bělidle s babičkou, měli v západním Texasu jiné starosti. Právě v tom roce se Texas odtrhl od Mexika a několik let (do roku 1845) existoval jako svobodná republika Texas. Z jihu vzdoroval Mexičanům, ale pravým peklem bylo jeho západní pomezí, na němž se usazovali jen nejodhodlanější a nejzarputilejší bílí osadníci, kteří odmítali připustit, že jejich expanze má někde hranice.

Proč zešílela tetička

Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září a Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají.

Magický Ital v odepřeném městě

Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“

Dvacet let v NATO. Definitivní konec vlhkých snů o Paříži

Úkolem Československé lidové armády bylo dojít během několika dnů do Francie a zastavit se někde na linii Lyon–Besançon. To byla ovšem zcela utopie, neboť by naše vojska měla bez významnější podpory sovětských vojsk nejdříve porazit výborně připravené americké a západoněmecké jednotky v jižní části Spolkové republiky. Pravděpodobně by velká část naší armády byla během několika dnů zlikvidována.

Ten náš tata je takový vychýlený

Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.

Do bordelu s morálkou nelez

Náš hovor o prostituci bych začal povzdechnutím nad zprávou, že v Paříži minulý týden zavřeli poslední pornokino. Prostě starý (dobrý) svět neřesti zaniká. Už dávno zmizely z ulic měst peep-show a pornokabiny a pornoshopů je myslím méně než dřív. Na ulici nesvítí neony, které zvou do klubů a striptýzových tančíren… Není to však projevem nějakém puritanismu, ale skutečnosti, že internet všechnu tuto pestrou noční flóru a faunu vysál do svých útrob, čímž ji udělal mnohem privátnější a jaksi skrytější.

Konečné ekologické řešení. Nět čelavěk, nět prablemy

Jakási německá moderní čarodějnice (jmenuje se Verena Brunschweigerová) napsala a vydala knihu, v níž dokazuje, že svět lze zachránit tím, že nebudete mít děti. To je věru objev Ameriky! Dítě totiž spotřebuje už při porodu strašně moc vody a elektrické energie, a tím za sebou zanechá takovou uhlíkovou stopu, že ji už do konce života nevymaže. Především ale vyprodukuje již jako úplně malé mimino obrovské množství plynného oxidu uhličitého, protože v prvním období nedělá vlastně nic jiného, než že ho vypouští.

Nebeské radosti ve Štrasburku

Bylo to loni týden před Velikonocemi. Na jihu Francie. Zase jeden teroristický útok. Zahynul při něm policista, který se nabídl islamistovi výměnou za ženu, kterou ten zločinec vzal jako rukojmí. Policista, kterého ten v Maroku narozený, Francií přijatý muslim ještě stačil zavraždit, než byl sám zastřelen, se jmenoval Arnaud Beltrame a prezident Macron o něm pak prohlásil, že to byl pravý hrdina a Francie na něj nezapomene, tak to tu připomínám.

Nekrolog za poslední pornokino v Paříži

Před pár dny přišla zpráva, že v Paříži zavřeli poslední pornokino. Byl to už anachronismus, latimérie podivná, přežilá ze starých časů. Nikdo už do něj nechodil, ani náruživci, ani turisté, ani zoufalci, ani milenci, ani romantici. Jmenovalo se Beverley a „filmy pro dospělé“ promítalo ve druhém městském obvodě od poloviny 70. let.

Pokus o zkrocení Topola

Převést prózy Jáchyma Topola na scénu je asi jako pokusit se dělat divadlo ze tmy nebo ze snu. Může se to povést jen omezeně a jen za jistou cenu. Složitý literární text můžeme číst několikrát, a když nerozumíme odstavci, dáme šanci dalšímu, když tápeme v ději, nahradí nám to jiná kvalita: u Topola bychom ji mohli nazvat groteskně-mytickou dimenzí magického světa. Někdy tomu moc nerozumíme, bloudíme, ale baví nás to právě proto, jak je to zvláštní, záhadné a nejednoznačné.

S Jiřím Pechou na Zelňáku

Tak se stane, že člověk jede dělat rozhovor s jedním brněnským hercem a ráno po cestě si na Facebooku přečte stručné oznámení od jiného brněnského herce, že „umřel Peca…“ A když pak o něm mluví s tím prvním brněnským hercem, kterého teď zná každý, kdo se díval na seriál Most!, tak ten herec řekne: když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si, že tohle přesně chci dělat, ale vůbec nevím, jak bych to mohl dokázat: a podobně to má celá generace herců z Brna. Peca byl pro nás naprosto zásadní.

Razítko na střed světa v Olomouci

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě.

V Mostě chtěl bydlet každý, a za deset let už nikdo

Cherchez la femme... I za televizním seriálem Most! je nutné hledat ženu. Konkrétně Gabrielu Kolečkovou, rodačku z Mostu, nyní manažerku avantgardních pražských divadelních souborů, matku dvou dětí scenáristy Petra Kolečka. To ona jej přivedla do Mostu, kde na něj nejprve padala deka, ale pak přivykl jeho sirné chuti a nasál poetiku, ze které je už pátý týden vyjevená v dobrém i zlém třetina národa

Zlín, město světelné kostky

Pravděpodobně je to nejoriginálnější a nejelegantnější památník jednomu muži v téhle zemi, možná v Evropě. Čistá skleněná vitrína, soustava ploch a kovových linií, geometrie světla, prostá průsvitná kostka nad městem, ve dne bílá, v noci svítící zevnitř elektrickými lampami. Vejdete dovnitř a je to napůl tovární hala bez strojů, napůl ordinace hygienické medicíny nebo také funkcionalistický sál krematoria, zásvětní místnost nějakého moderního, přitom archaického kultu.

Ovidiovská dvojice Milota a Chramostová

Zemřel Stanislav Milota a člověk myslí na Vlastu Chramostovou. Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti.

Ten krasavec od Masajů

Tento časopis vychází ve čtvrtek 14. února, takže kdyby se dostal do ruky Miroslavu Zikmundovi ve Zlíně, už ho nepřekvapí, že se tam na něho něco chystá, i na Valašsku se tomu už možná říká „surprise party“. Oslavu stovky už totiž bude mít za sebou. Ta byla však tak tajná, že mi k ní minulý týden v pátek nechtěli moc říct ani její organizátoři, zlínský spisovatel a právník Josef Holcman a ředitel Muzea jihovýchodní Moravy, mimochodem možná nejhezčího v zemi, Pavel Hrubec.

Z časů, kdy to měli rádi horké

Kdo by to byl řekl, že byly doby, kdy se v Praze uváděly operní šlágry čtyři měsíce po světové premiéře. Takže v roce 1927 se krátce po prvním uvedení v Lipsku hrála v pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera) poprvé „opera o dvou dějstvích“ rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka (1900–1991) Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), která se stala v Evropě ve svém žánru senzací.

Novější články Starší články