Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Napjatě sledovaný souboj o pražský magistrát má celostátní přesah. Z několika průzkumů se zdá, že k vítězství v hlavním městě mají nakročeno Piráti. Kde Piráti stojí politicky? Co je to za stranu, která v komunálních volbách slibuje odbrždění výstavby bytů a v souběžných senátních volbách zdůrazňuje, že „tady není developerovo“? Otázky pro lídra pražské kandidátky Pirátů Zdeňka Hřiba.
Konzervativně založený právník Hans-Georg Maassen vedl od roku 2012 docela úspěšně spolkovou kontrarozvědku. Předminulý pátek se překvapivě, z vlastní iniciativy zapojil do veřejné diskuse o srpnových demonstracích v Saské Kamenici. V deníku Bild Maassen konstatoval, že kontrarozvědka dosud nemá žádné verifikovatelné údaje o „štvanicích“ na cizince, které po prvním dni demonstrací hlásila média a ovšem kancléřka.
Andrej Babiš se rozzlobil na své dvě europoslankyně, které v Evropském parlamentu hlasovaly s většinou pro doporučení, aby Evropská komise zahájila řízení s Maďarskem.
Následující komentář je opět o nepokojích v Sasku, kde část veřejnosti po incidentech s „uprchlíky“, hlavně když mají fatální zakončení, demonstruje na ulicích, a protože s nimi demonstrují i skupiny skinheadů a neonacistů, ocitá se východní Německo plošně v podezření z „pravicového extremismu“.
Část českých sociálních sítí ovládlo koncem srpna zneklidnění. Řada uživatelů hlásí, že jim správci sítě naprosto bez vysvětlení nebo s odvoláním na to, že příspěvek může být spam (!), blokují příspěvky, mažou konta, někdy ještě uvalují třicetidenní zákaz postování. Předpokládá se, že cenzurované příspěvky do centrály Facebooku nahlašují jiní uživatelé, kterým se někdy protinázor prostě nelíbí, a tak ho nahlašují jako řeč z nenávisti (hate speech) nebo falešnou zprávu (fake news). Nejslavnější zákaz postihl politicky nekorektní skupinu Naštvané matky kolem publicistky Evy Hrindové.
O víkendu v saském Chemnitzu vyvrcholily nepokoje odstartované minulou neděli vraždou, v níž je obětí občan německo-kubánského původu a podezřelými Syřan a Iráčan. Lze předpokládat, že nastřádané emoce se opět uklidní a „Chemnitz“ časem překryje nějaký nový případ. Ale v některých ohledech je případ „Chemnitz“ unikátní, především hodně prozrazuje o tom, jak si politický establishment u našich sousedů představuje, že bude čelit nástupu tzv. pravicového populismu.
Ztráta tří životů českých vojáků, které v Afghánistánu na začátku srpna zabil sebevražedný útočník z Tálibánu, vyvolala ve společnosti ještě větší vlnu účasti než podobná tragédie české armády ve stejné zemi před čtyřmi lety. Ve veřejné sbírce pro pozůstalé se vybralo deset milionů korun, přispělo do ní přes 32 tisíc lidí, tedy desítky tisíc rodin. Česká televize vysílala speciální pořady, politici kondolovali. A pak je tu šestatřicetiletý muž, který v Praze vylepoval na koleně, totiž na osobním počítači, vytvořené letáky.
Srpnem 2018 oficiálně vypršela záchranná operace, která začala v roce 2010 a která měla odvrátit hospodářský bankrot Řecka. Už v červnu, kdy byla schválena poslední evropská půjčka Athénám, evropský komisař pro hospodářství a měnu Pierre Moscovici prohlásil: „Dnes večer skončila řecká krize.“
Občanským demokratům patřil pražský magistrát od počátku 90. let až do roku 2013, kdy primátora Bohuslava Svobodu vystřídal s pomocí sociální demokracie a komunistů dosavadní koaliční spojenec Tomáš Hudeček (TOP 09). Může se ODS v hlavním městě ještě někdy vrátit na špici? Je od ní moudré postavit jako volebního lídra opět exprimátora Svobodu i přesto, že byl spolu s Hudečkem a dalšími několika radními, byť kontroverzně a nepravomocně, ale přesto odsouzen za prodloužení smlouvy provozovatelům Opencard?
Bude občanská válka mezi bílými nacionalisty a muslimy, kterou v Evropě vidí přicházet spisovatel Houellebecq, šéf francouzských tajných služeb Calvar nebo scenáristé německé veřejnoprávní televize (https://www.daserste.de/specials/ueber-uns/themenabend-flucht-aus-europa-100.html), vypadat nějak tak, jak to v posledních dnech vypadalo v Chemnitzu?
Špína, kterou na sebe v rámci rozvodového řízení veřejně vylévají Petra a Jiří Paroubkovi, je potenciálně vážná věc. Nikdy od zázračného zbohatnutí Stanislava Grosse nebylo podezření o černých příjmech bývalých premiérů podáno tak konkrétně jako tady. V obou případech mimochodem figuruje miliardář Tomáš Chrenek.
Padesátileté smutné výročí dvojtečky k normalizaci si jedna strana připomněla tím způsobem, že její poslanecký klub věnuje podstatnou část svého zasedání tomu, že jeden z řadových poslanců projevil v jedné věci jiný názor než vedení a v jiné věci nedodržel stranickou disciplínu. Tou stranou je ODS, řadovým členem Václav Klaus ml., první věcí jeho skepse ke smysluplnosti české vojenské mise v Afghánistánu, druhou podpora kandidáta Okamurovy SPD v senátních volbách.
Je asi málo čtenářů, k nimž by alespoň v hrubých obrysech nedolehl smutný případ Evy Michalákové a jejích v Norsku odebraných synů. David a Denis jí byli odebráni v květnu 2011, a když se o tři roky později věc dostala na veřejnost, byly základní reakce na české scéně dvě:
Letos zažíváme nejmohutnější připomínání 21. srpna vůbec. Jistě k tomu přispívá kulatá padesátka, to ale nemůže být celé vysvětlení. Například třicáté výročí bylo kulaté taky dost, vzpomínka byla o dvacet let čerstvější atd., a přesto v roce 1998 vzpomínání zdaleka nedosahovalo letošních rozměrů. Mezi dalšími důvody, proč letos nabírá 21. srpen tak mohutný rozměr, bude dnešní geopolitika, tedy pocit, že Rusko se vrací k agresivnímu chování v Evropě. Význam má i změna stylu, jakým se dnes v době sociálních sítí provozuje politika. Je ještě osobnější a efemérnější, než byla před pár lety.
Kolem německého politika, bankéře a spisovatele Thila Sarrazina bylo nejspíš už příliš dlouho ticho. Sice si jeho četní odpůrci v politice a v médiích poslední léta tu a tam gratulovali, že po autorově fenomenálním průlomu s knihou Německo se likviduje (2010), jíž se jenom v Německu prodalo přes milion kusů, už žádné jeho další knihy takový úspěch nezaznamenaly. Známý provokatér, pochvalovali si, je na sestupné trajektorii, jeho vývody už netáhnou. A je to proto, že hlavní proud už ho chytře ignoruje, než aby se nad ním neproduktivně rozčiloval. Jenže se ukázalo, že i politicky korektní kritici mají své malé závislosti, jimž občas podléhají. Osm let po skandálu kolem první knihy je tu skandál Sarrazin II.
Smrt tří českých vojáků v Afghánistánu předminulou neděli vyvolala ve veřejnosti vlnu účasti s rodinami pozůstalých i zájmu o to, co armáda na Hindúkuši vlastně dělá.
Protest několika našich spisovatelů a osob kolem literatury proti tomu, aby rok české kultury na knižním veletrhu v Lipsku zahajoval svým koncertem Karel Gott, je pozoruhodným nedostatkem lidskosti. Jistě, signatářům může vadit způsob, jakým se Moravská zemská knihovna (MZK), která je v republice partnerem knižního festivalu, rozhodla českou literaturu pro Němce pojmout a že Němcům jejich nápad s Gottem nerozmluvila. Mohou klidně mít dojem, že popový zpěvák spisovatele nereprezentuje. (I když nereprezentuje Dagmar Pecková, která nakonec v Lipsku vystoupí, taky pop svého druhu?) Bylo by asi namístě, aby Martin Krafl z MZK s pozvanými spisovateli (spíš než s Asociací spisovatelů, ještě pořád, doufám, nežijeme v korporativním státě) českou účast na veletrhu konzultoval.
Nejvýraznější britský politik a donedávna ministr zahraničí Boris Johnson si pěstuje image rozcuchaného prostořekého blonďáka. Nedílnou součástí operace Boris je drsnější humor, obraty a vtípky. Nepochybně se předem počítá s pobouřenou reakcí. Plánovat takové kousky musí být snadné, protože na ortodoxnost kulturní levice, která dnes veřejnou debatu kontroluje, je spolehnutí.
Už dva a půl roku vládne v Polsku národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost. Téměř po celou tu dobu čelí tlaku ze strany Evropské komise, Evropského parlamentu i jednotlivých západoevropských vlád. Vytýkají Polákům soudní reformu, která zeslabuje nezávislost dosud údajně nezávislé justice. Vytýkají jim zglajchšaltování veřejnoprávní televize a rozhlasu, do té doby údajně nezávislých na vládě. Vytýkají Varšavě opozici vůči přijímání migrantů z třetího světa a celkově reakční, prý nacionalistické směřování. Varšava na oplátku a poté, co hlavní vyhlédnutý spojenec v EU, Velká Británie, odchází, více sází na spojenectví s USA a státy Visegrádu. Přesto je rozhovor ministra zahraničí Jacka Czaputowicze pro Týdeník Echo prvním českým rozhovorem s ministrem PiS za celé ty dva a půl roku.
Na příští rok jsou naplánované volby do Evropského parlamentu a nejen Andrej Babiš, který si to zaprorokoval v sobotním rozhovoru pro deník Právo, čeká posilování protiimigračních sil.
Po Taťáně Malé a Petru Krčálovi je teď na mušce Lubomír Metnar. Třetí případ nekvalitní práce, kterou měl člen stávající Babišovy vlády drzost vydávat za kvalitní a hodnou obhajoby, vypadá nejméně úderně.
Hnutí ANO je vedoucí síla v české politice a čím dál víc i ve státě. Vedoucí síla, která to myslí vážně a chce dominovat delší dobu, musí aspirovat na hlavní město. Dokud ODS nebude mít zpátky Prahu, nemůže ani pomýšlet na návrat do pater, v nichž vyrostla a bydlela prvních dvacet let života. ANO poslední čtyři roky mělo v Praze primátorku Adrianu Krnáčovou a společně s progresivistickou koalicí, v níž nechyběli Zelení, se tomuto hnutí podařilo přivést město do stavu zoufalé nehybnosti.
Před rokem se stal na několik měsíců ministrem financí, když premiér Sobotka odvolal kvůli dluhopisům Andreje Babiše. V nové vládě nepokračoval, odstoupil i z prvního místa krajské kandidátky do sněmovny na Vysočině. Zdálo se, že už má politiky dost. Teď se ale objevuje na kandidátce ANO pro volby v Praze, současně ohlásil kandidaturu do Senátu na Praze 12. Proč?
Sledovat zpravodajství velkých médií je čím dál zoufalejší způsob trávení volného času. Člověk si před nějakou událostí začíná připadat jako záchranář před sesutým domem, i on musí nejdřív odstraňovat vrstvy suti, aby se vůbec dostal k základním faktům. Týká se to i tak velké události, jakou byl summit Trump–Putin 16. července v Helsinkách.
Robert Skidelsky je britský ekonom, autor „definitivní monografie“ Johna M. Keynese, a současně politik, který se i v pokročilém věku 79 let pořád vyvíjí. Prošel třemi stranami, dnes je nezařazeným členem Sněmovny lordů. Byl proti referendu o odchodu z EU – ale dnes ho zneklidňují odpůrci brexitu, kteří by nejradši referendum buď zneplatnili, nebo alespoň nechali zopakovat.
Odhalit dnes ministra plagiátora je asi taková novinařina, jako bylo svého času obesílání ministerstev podle zákona 106 Sb. s dotazy na odměny spolupracovníkům ministra nebo ještě předtím evidence ministerských limuzín, které po Praze jezdily se zapnutým majáčkem – novinařina záslužná, ale statická.
Vypadalo to jako vtip z dílny Václava Havla, když na vrcholu své moci v roce 1990 jednou shromážděným politikům během jednání oznámil, že dokud se nedohodnou na uspořádání federace, stráže je nepustí z budovy. V doprovodu strážců chodili politici i na záchod.
Někdy se ve své složitosti už pomalu nepřehledné politické děje jakoby samy převedou na příběh, který celou situaci nasvítí tak, že je pochopitelná i laikovi. Německem poslední týdny hýbal prudký střet uvnitř vládní koalice o to, zda azylovou politiku v různých ohledech přitvrdit tak, aby se dalo mluvit o azylovém obratu.
Po memoárech Jitky Vodňanské, které se točí kolem jejího nemanželského vztahu s Václavem Havlem, je na trhu další „revizionistická“ kniha o dějinách českého disentu. František Stárek s Martinem Valentou vydávají studii o historii skupiny Plastic People of the Universe.
Kniha Podzemní symfonie znovu a zatím nejdůkladněji nasvěcuje zánik slavné undergroundové skupiny Plastic People v druhé polovině 80. let. Do Salonu Echa přišli dva autoři knihy, historik v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Martin Valenta a jeho kolega František Stárek, za normalizace vydavatel časopisu Vokno a trojnásobný politický vězeň. Doplnili je dva členové bývalých PPU Jiří Kabeš a Tomáš Schilla. Oba svého času absolvovali přerod od ilegálních Plastiků k oficiální Půlnoci, starší Kabeš s větším sebezapřením než mladší Schilla.
