Svéráznou postavou staré republiky byl Karel Kramář. Propadl politice, ale neživila ho. Stejně jako TGM, i jeho uhranula láska k cizince. Byla to pouze politická známost. V soukromí by na sebe nikdy nenatrefili. Starší dorazil do Prahy z rodiny vesnických proletářů a s vídeňským doktorátem z filozofie v kapse, aby si na univerzitě konečně trochu vydělal.
Slezák je přední český překladatel z němčiny, jeho osudovým autorem byl celý život Hermann Hesse, jehož díla Stepní vlk a Hra se skleněnými perlami patří k nejoblíbenějším knihám německé literatury.
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedeném československými výsadkáři na konci května 1942, se v Protektorátu Čechy a Morava rozjel nevídaný teror, kterému padli za oběť nejen jednotlivci, ale i celé vesnice. Desátého června 1942 byly nacisty z mapy vymazány Lidice a přesně o dva týdny později, 24. června 1942, potkal podobný osud i malou vesničku Ležáky na Chrudimsku. Gestapo odhalilo, že parašutisté odtud udržovali vysílačkou spojení mezi domácím a zahraničním odbojem.
Na pietním shromáždění k 68. výročí smrti komunistickým režimem popraveného generála Heliodora Píky se ve středu dopoledne v Praze sešli představitelé státu, armády a členové rodiny zesnulého. Piety se zúčastnili například místopředsedkyně Senátu Miluše Horská nebo zástupce generálního štábu Jiří Baloun. Za rodinu Heliodora Píky vystoupil jeho synovec Karel Píka.
Památku generála Aloise Eliáše si v pondělí připomenou v sídle Senátu. Eliáš byl před 75 lety jako jediný premiér z okupované Evropy popraven nacisty kvůli spolupráci s odbojem. Jeho osud připomíná pamětní deska na Kolovratském paláci, kde sídlila Eliášem vedená protektorátní vláda.
Představitelé státu včetně premiéra Bohuslava Sobotky v neděli dopoledne u chrámu sv. Cyrila a Metoděje uctili památku parašutistů, kteří v roce 1942 připravili a uskutečnili úspěšný útok na říšského protektora Reynharda Heydricha. Na akci, které se účastní státní a armádní špičky, navazuje pieta v budově chrámu a na Karlově náměstí celý den pokračuje program Československé obce legionářské.
O Latinské čtvrti v Paříži má povědomí každý trochu kulturnější turista. Jejím centrem je univerzita Sorbonna a kdysi se tam opravdu mluvilo latinsky, neboť to byla čtvrť studentů a vůbec vzdělanců. Má Praha svou latinskou čtvrť? Hypoteticky má. Není na levém břehu jako Quartier latin, nýbrž na pravém a sídlí na v několik humanitních fakult, především filozofická a právnická.
Stalin už z Letné dávno nehledí na Prahu a to místo patří dlouho skejťákům, hipsterům, venčitelům psů a romantikům různé orientace. Kupodivu nic, žádná informační cedule na místě nenasvědčuje tomu, že tam stál On, nejgeniálnější člověk všech dob, a to v největším provedení na světě. Vlastně je to paradoxní: Češi, kteří mají o sobě představu, že jsou zdrženlivý, skeptický a racionální národ, postavili nad městem molocha, jenž měl překonat všechny ostatní.
V diskusním Salonu Týdeníku Echo se řešila na první pohled paradoxní otázka: přetrvalo něco z tehdejší nacistické propagandy do dnešních dnů? Odpověď hledali badatel a spoluautor knihy o 294 vlastencích spjatých s atentátem, kteří byli hromadně zastřeleni v Mauthausenu, Vlastimil Janík, archivář a vydavatel řady dokumentů z heydrichiády Vojtěch Šustek a konečně docent 1. lékařské fakulty UK v Praze Jaroslav Ort, jehož matku a oba prarodiče popravili nacisté za pomoc parašutistům.
Týden poté, co na něj v zatáčce v pražské Libni zaútočili českoslovenští parašutisté, zemřel nad ránem 4. června 1942 v pražské nemocnici na Bulovce Reinhard Heydrich. Prominentní nacista a jeden z hlavních architektů holokaustu sice atentát, provedený 27. května Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, přežil, utrpěl ale vážná zranění.
„Je nebezpečno v Čechách cokoli ironisovat,“ poznamenal v prologu k vydání Buřičů a smíření literát, šachista, právník a politik Viktor Dyk. Ironie a provokace byly jeho životní styl. V jeho mladých letech to s „ironisováním“ v Praze bylo opravdu těžké. Pro gymnaziálního studenta žila česká metropole dosti intenzivně. Když se v 90. letech 19. století nebouřili Češi, řádili po ulicích Němci.
Byla to nádhera, jak zrod republiky popisuje Alois Rašín. Celou noc prý nespal. Ještě jednou probíral s manželkou, zda na něco nezapomněl, poněvadž byl přesvědčen, tak to napsal, že to zítra, 28. října, praskne. „Šel jsem k museu přes Městské sady, abych se trochu prošel. Nad museem známý bratr sokol pozdraví, stiskneme si ruce a ptá se šeptmo: Bude to? – Bude. – Vidím jasně, stráž!”
Český vicepremiér Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) se začátkem června zúčastní sudetoněmeckého sjezdu v Augšpurku. Půjde o zatím nejvýše postaveného českého politika, který tak učiní. Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) zastupuje zájmy Němců, kteří museli po druhé světové válce opustit Československo. Loni se jeho sjezdu jako první člen české vlády oficiálně zúčastnil ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).
Je jaro 1945, válka skončila, představte si, že se vám chce do kina.
Dvě desítky let ovlivňoval tuzemský svět podnikání a financí. Právník Jaroslav Preiss mluvil do politiky a všeho možného, miloval krásné věci, ale snob to nebyl. Politika národní potřebuje rovněž banky národní. Teprve s národním kapitálem a národně uvědomělými kapitalisty stává se národ skutečně autonomním. Bankéř Preiss to asi takhle nikdy neřekl, ale konal. A se všemi, kteří se krachu své radikální národovecké politiky dožili, musel hérós českého kapitálu vytrpět triumf nacionalistů silnějších a brutálnějších.
O Antonínovi Novém jsem věděl, že byl součástí Muchova kruhu, toho už trochu mytického společenství kolem Jiřího Muchy a jeho domu na Hradčanech.
Skupina tří historiků a jednoho popularizátora soudobé historie se sešla v Salonu Týdeníku Echo k diskusi, co všechno se ještě po 72 letech neví o květnu 1945, co si na konci druhé světové války vlastně představovali vedoucí Němci v Čechách i čeští kolaboranti, jakou motivaci měla ku pomoci Praze ruská (protisovětská) divize vlasovců. Hovoří Pavel Žáček, který v těchto dnech vydává edici dokumentů Vlasovci v boji za Prahu, Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu, expert na mediální propagandu v první polovině 20. století Pavel Suk a konečně Václav Vlk st, mj. autor knihy Krvavé dozvuky války.
Alice Hyrmanová McElveen je žena, která kdyby napsala svůj životní příběh, bude z toho bestseller. Ona to možná ještě udělá, protože pro ni není překážek, které by nezdolala.
Provedla řadu zásadních reforem včetně povinné školní docházky, přesto Marii Terezii Češi příliš v lásce neměli a také její vztah k nim nebyl zrovna ideální. Když ale teprve 23letou dívku chtěli připravit o nástupnictví po Karlu VI., to by pozitivně naladilo málokoho. To říká o jediné vládnoucí české královně bývalý šéf hradního protokolu Jindřich Forejt, který zahajuje o víkendu na zámku Konopiště výstavu k 300. výročí od jejího narození a na toto téma poskytl deníku Echo24 rozhovor.
„Jeje! zarykl jsem. Dvě veliké, silné čelisti železné trčely ze země a jejich hrozné, zarezavělé zuby držely ve výšce za holeň moji pravou nohu… Prázdno bylo v prsou, prázdno v hlavě, sucho v očích – vše pálilo… A tu pochopil jsem, že je konec, že nic už mne nemůže zachránit a že zhynu nejstrašnější smrtí, jakou jen lze si představit. Daleko od lidí, sám a sám.“
V pražském parku u Prašného mostu odhalili základní kámen budoucího pomníku Marie Terezie, od jejíhož narození v sobotu uplynulo 300 let. Slavnostní poklepání kamene za účasti několika desítek lidí se ujali pražská primátorka Adriana Krnáčová a starosta městské části Praha 6 Ondřej Kolář. Akci zakončila salva z pušek Habsburské gardy v dobových kostýmech.
Překvapí, když se lidé ze vzdálených světů shodnou. Právníka a politika Aloise Rašína náboženství míjelo. Naopak katolické dějiny zbavoval mýtů historik Josef Pekař, aby byly lépe pochopeny. Oba posuzovali poválečnou dobu shodně: chyba neležela v režimu, nýbrž v lidech.
Slovák je originální figura, letitá součást galaxie Pražská pětka, souhvězdí Sklep. Mohl to být dopravák, učitel na národní škole, topič i uklízeč.
Psát o politice, šířit velké národní myšlenky, vést masy, to přeci stálo za to, nechat plavat studia. Václav Klofáč, syn prostého krejčího z Německého, dnes Havlíčkova Brodu, který si po maturitě nějaký čas vydělával jako pomocný učitel, byl z nabídky spolumajitele Národních listů Julia Grégra v roce 1890 nadšen: mít a nemít sto třicet zlatek měsíčně, na to byla v jeho 22 letech rychlá odpověď.
Jan (Giovanni) Blažej (Biagio) Santini-Aichel, tvář české a moravské krajiny by bez něj vypadala jinak.
Pěvkyně Ema Destinnová na Čechy nezanevřela, vynášela své vlastenectví, kde mohla, až se jí jedno gesto stalo osudovým. „Zadarmo, bez přičinění našeho samostatnost nám nikdo nedá,“ vzkazoval ze švýcarského exilu v únoru 1915 do Prahy profesor filozofie Masaryk. Představoval si ustavení jakéhosi „tajného komitétu rozvětveného po způsobu ruských revolučních praktik“.
Když je jasné počasí, je z návrší nad Plumlovskou přehradou přes hanáckou rovinu vidět na Kosíř, ten hanácké Mont Blanc, a ještě dál – až na zámek v Náměšti na Hané.
ROZHOVOR S DISIDENTEM A PUBLICISTOU JIŘÍM TICHÝM. Je pozoruhodnou postavou českého uměleckého prostředí.
V dětství se okouká ledacos. Třeba takový život na panském. Budoucí mravokárce Jiří Guth, jak znělo jeho rodné jméno, přišel na svět v Heřmanově Městci. Šesté z osmi dětí úředníka na panství Ferdinanda Bonaventury Kinského si všímalo, jak to mezi lidmi chodí.
ROZHOVOR S HISTORIKEM PETREM KOUROU. Za protektorátu se jim říkalo potápky a byli to výstředníci, kteří milovali swing.
