Praha zažije 25. února protesty za svobodu, demokracii a svobodné podnikání. Symbolicky v den 70. výročí tzv. Vítězného února je chystá více než dvacítka převážně podnikatelských organizací společně s Konfederací politických vězňů.
Čtyřicátý sjezd sociálních demokratů přinesl, co se od něho čekalo.
V České republice bydlí na sídlišti 2,7 milionu obyvatel, panelákových bytů je 1,2 milionu. Přes třicet pět let (cca 1955–1990) se hromadně nestavěly žádné jiné byty než paneláky: přidat by se mělo ještě pět let předchozích, kdy vznikala tzv. „socialistickorealistická“ sídliště, jež byla ovšem zděná.
Na společné česko-slovenské a slovensko-české výstavě, která bude stěžejním bodem oslav 100. výročí založení Československa, by měla být vystavena i Pittsburská dohoda. Základní dokument vzniku československé státnosti zapůjčí do Česka Spojené státy. Uvedlo to na svém webu ministerstvo kultury. Ministr v demisi Ilja Šmíd ve čtvrtek přijal v Nostickém paláci amerického velvyslance Stephena Kinga. „Ministr kultury poděkoval americké straně za ochotu zapůjčit tento významný dokument České republice,“ uvádí úřad.
Nepříjemné následky bude mít verdikt pro celý politický systém, a to ty, že spolupráce s StB jako překážka k výkonu veřejné funkce bude definitivně anulována.
Je konec února 1948. Zaplněným Staroměstským náměstím se prodírá vůz taxislužby a právě probíhající revoluci z něho sledují tři západní agenti, Američan Bud Boots s britskými kolegy Elizabeth Montaguovou a Grahamem Greenem. Šiky dělníků pochodují pod rudými prapory, pušky v rozpálených dlaních, davy zaplavily také sochu Jana Husa.
Pro politické ukřižování Okamury je třeba zvolit jiný kříž. Tohle nebude důvěryhodné, na první i desátý pohled to působí přepjatě a v rozporu s elementárními znalostmi o druhé světové válce. Okamurovi s jeho image člověka pronásledovaného establishmentem to jen pomůže.
Ke kritice předsedy hnutí SPD Tomia Okamury kvůli výrokům týkajícím se koncentračního tábora pro Romy v Letech se přidala pražská židovská obec. Kritizován je i poslanec Miloslav Rozner, který tábor označil za „neexistující pseudokoncentrák“. Lidé také kvůli Okamurovi sepsali otevřený dopis, pod který se za čtyři dny podepsalo přes 2000 lidí. Oba politici také čelí trestním oznámením.
Byl jsem tenkrát obdarován nemocí, nějaké to lehké pobolívání v krku, ze kterého se vyklubala angína – spolehlivá přítelkyně nesvědomitého desetiletého školáka přinesla několikadenní absenci, rušenou jen občasnou povinností vzít si penicilin. Zmožen četbou jsem si pustil televizi, zrovna tam za prezidenta poprvé volili Gustáva Husáka, aby vystřídal nemohoucího Ludvíka Svobodu.
V rámci oslav 100. výročí vzniku Československa a 25. založení České republiky začíná v úterý ve Vladislavském sále Pražského hradu výstava Symbolická moc českých korunovačních klenotů. Korunovační klenoty jsou poprvé vystaveny v nové bezpečnostní vitríně, oproti minulosti si je tak lidé budou moct prohlédnout ze všech stran. Do tradiční Gočárovy vitríny je umístěna přilba sv. Václava, jeho zbroj a meč. Výstava potrvá do 23. ledna, přístupná je zdarma.
Restituční spor o vydání mobiliáře ze zámku Opočno Jerome Colloredo-Mannsfeldovi bude opět řešit Ústavní soud. Colloredo-Mannsfeld už minulý týden uspěl u Ústavního soudu s návrhem na obnovu řízení o svých dvou ústavních stížnostech. Návrh na obnovu řízení podal v září 2017 poté, co v závěru roku 2016 uspěl se stížností u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Tohle je jedna z posledních příležitostí, jak promluvit do boje o Hrad – a jak to případně někomu rozumnému ještě rozmluvit.
Nekomunističtí ministři, kteří v roce 1948 podali demisi, byli podle prezidenta Miloše Zemana blbí. Někdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček patřil mezi ty, kteří se v roce 1968 podělali hrůzou, za vznik svobodného Československa po roce 1989 může tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Zeman to uvedl v projevu na slavnostním večeru na Pražském hradě k zahájení oslav 100 let od vzniku Československa a 25 let od vzniku České republiky, kterého se zúčastnili mimo jiné premiéři Česka a Slovenska Andrej Babiš a Robert Fico.
Roky s osmičkou přinášejí změnu. Přijde i letos, kdy se bude rozhodovat o příští podobě zdejšího politického systému. Tandem Zeman–Babiš hodlá posílit roli prezidenta a premiéra na úkor parlamentu a ve své radikální podobě může tento pokus přinést nejen oslabení, ale i konec zastupitelské demokracie.
Samostatná Česká republika má za sebou čtvrt století samostatné existence, Československo je už pětadvacet let passé.
Odvoláním tehdejšího prezidenta Československa Antonína Novotného z funkce šéfa komunistické strany, tedy prvního tajemníka ÚV KSČ, a zvolením Alexandra Dubčeka na jeho místo 5. ledna před 50 lety prakticky začalo tzv. Pražské jaro. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ však v srpnu 1968 zastavila invaze armád Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem a v Československu začalo dlouhé normalizační období.
Těžko říct, proč právě osmička je pro české dějiny tak důležitá. Nejlogičtější vysvětlení je, že je to náhoda.
Hlasovací stroj Babiše, Okamury a Filipa rozdal karty při sestavování sněmovny a otevřel cestu k menšinové vládě hnutí ANO. Tím se Česko vydává cestou národního státu, který je v opozici vůči Evropské unii. Když se za obranu českého národa berou rodáci z Bratislavy a Tokia, pak vyhlídky pro národní věc nejsou nejlepší.
Milan Kundera, jeho osobnost a jeho romány jsou možná posledním velkým českým literárním tématem. Znát je, alespoň přibližně, případně to aspoň předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností intelektuálně založené veřejnosti. Možná že i to končí.
Těžko říct, jaká motivace vedla Miloše Jakeše, že se nechal dva roky natáčet ve stylu časosběrného dokumentu režisérem Pavlem Křemenem.
Včera před dvaceti lety dva klíčoví členové vládní strany veřejně vyzvali svého předsedu a premiéra k rezignaci.
Plánovaná generální rekonstrukce Juditiny věže Karlova mostu čelí kritice ze strany Národního památkového ústavu (NPÚ), protože zásahy nejsou vzhledem k historické stavbě dostatečně citlivé a památka přijde o historickou autenticitu. S rekonstrukcí zásadně nesouhlasí i Klub Za starou Prahu, který se musí z věže po devadesáti letech vystěhovat. Magistrátní památkáři však generální opravu památky považují za nutnou: do věže podle nich zatéká a navíc konstrukci napadla dřevokazná houba.
To je tak, když se někdo snaží zalichotit.
V anglosaské publicistice se často používá termín „new normal“, označuje se jím jev nebo situace dříve nemyslitelná, která se ale po nějakém vývojovém přelomu stala běžnou a měla by jako taková být brána.
Máme za sebou další 17. listopad. Je to svátek, který se zajímavě vyvinul.
Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid.
Bývalí členové KSČ a vůbec lidé, kteří se za minulého režimu cítili dobře, se konečně pomstili těm, kdo reálný socialismus svrhli. Když už se zdálo, že jsou příliš staří, tak to přece jen dokázali a svěřili vládu nad zemí člověku, jenž byl nomenklaturním kádrem a agentem StB.
Jak praví nejmenovaný klasik, na Moravě je sice všechno lepší, ale pokurvit si to tam lidé zvládli též.
Lid promluvil, píše a říká se po volbách. Někdy bych si po nich s tím lidem rád promluvil já (text vznikal ještě před sněmovními volbami). Ale vím, že to asi nepůjde. Ten lid je totiž dosti neuchopitelná postava. Lidé mojí a starších generací toho o něm vyslechli hodně, slovo lid jim mohlo znít docela hrozivě. V časech dětství jsem například věděl, že v zemi tomu lidu patří hodně, vlastně všechno.
Zdeněk Urbánek byl tím, čemu Angličané říkají kouzelný člověk. Kdo měl štěstí ho ještě trochu zažít, měl pocit, že se vedle něj vždy cosi rozsvítilo.
