Začíná týden velkých výročí. V úterý je 30 let od masakru na náměstí Nebeského klidu v Číně a také 30 let od prvních polosvobodných voleb v komunistickém světě. Ve čtvrtek pak následuje 75 let od vylodění v Normandii. Všechny tři události mají společné to, že se odehrály za obrovského vypětí lidských sil. Takové si dnes jen těžko představíme.
Německo bude až do konce roku 2030 prověřovat, jestli politici nebo uchazeči o vysoké posty ve státní správě nepracovali v minulosti pro východoněmeckou tajnou službu Stasi, nebo s ní alespoň nespolupracovali. Příslušnou novelu zákona, jehož platnost měla původně vypršet koncem letošního roku, ve středu odhlasovala německá vláda. Schválit ji ještě musí parlament, což by ale neměl být problém.
Vzrušenou debatu vyvolal v Německu návrh premiéra východoněmecké spolkové země Durynsko na vytvoření nové státní hymny. Podle Boda Ramelowa (Levice) totiž tu současnou, kterou tvoří třetí sloka Písně Němců (Das Lied der Deutschen), řada obyvatel bývalé Německé demokratické republiky (NDR) nepřijala za svou a nerada ji zpívá. Zbytek premiérů východoněmeckých spolkových zemí ale Ramelowa za jeho slova kritizoval. Kancléřka Angela Merkelová, která sama vyrůstala v bývalé NDR, v pátek řekla, že považuje hudbu i text současné hymny za „velmi pěkné“.
Samozřejmé věci jako kočka, voda, lišejník či kyslík většinou vůbec nejsou samozřejmé. Pochopitelně že na nich záleží víc než na volebních preferencích nebo na novém mobilu, který vás dokáže sledovat mnohem účinněji a maskuje to několika novými aplikacemi, které do měsíce zestárnou.
Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.
Muži mezi sebou vedou různé hovory, v nichž nejednou padne leccos zajímavého, o čem by nemluvili třeba na veřejnosti nebo neřekli do sdělovacích prostředků, tedy do médií, i když se v nich často třeba živí. Tak třeba není obvyklé a ani rozumné, aby zveřejňovali svůj názor na ňadra a věci s nimi spojené, třeba na kojení, tím spíše před publikem.
Republika s korunou? Nesmysl historický, kulturní i logický, zněly výhrady. Monarchistický název nicméně zvítězil a přežil i komunisty. Výstava 100 let česko-slovenské koruny v Císařské konírně Pražského hradu byla prodloužena do 12. května. A tělo stoleté dámy z oceli „postříbřené“ niklem se stále těší výborné kondici.
Letos uplynulo sto let od pařížské mírové konference, kde se zrodila Evropa v hranicích, jaké víceméně známe dnes. Platí to především pro střed, východ a jihovýchod Evropy. Čtyři velké dynastické říše – německá, habsburská, ruská a osmanská – byly nahrazeny řadou menších národních států.
V pařížské katedrále Notre-Dame vypukl v pondělí v podvečer rozsáhlý požár, ze slavné stavby začaly záhy šlehat plameny a stoupat mohutný dým. Oheň rychle postupoval a hasiči se snažili z chrámu zachránit umělecká díla. Náměstek ministra vnitra Laurent Nuňez večer varoval, že se hasičům proslulý chrám možná nepodaří zachránit. Později ale přišla optimističtější prohlášení. Velitel hasičů oznámil, že konstrukce zůstane uchráněna od celkové zkázy. Při hašení požáru se vážně zranil jeden hasič.
Studenti prestižní americké Georgetownské univerzity rozhodli v referendu ve prospěch návrhu na zřízení fondu pro odškodnění potomků otroků, které škola v roce 1838 prodala. Poslední slovo k návrhu však bude mít škola. Studenti mají platit každý semestr příspěvek 27,20 dolarů (kolem 600 Kč), z něhož budou vyplácení potomci 272 otroků, informuje server BBC. Téma odškodnění za otroctví se nyní vrací i v souvislosti s příštími prezidentskými volbami v USA.
Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“.
Zastupitelstvo Třebíče mělo ve čtvrtek na programu jednání návrh odejmout čestné občanství komunistickému prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Podle právníků města ale může mít titul jen žijící, takže Gottwald čestným občanem Třebíče není. Starosta Pavel Pacal (Pro Třebíč) s názorem právního oddělení města souhlasil. V případě schválení by podle něho šlo o přepisování historie. Pro návrh opozičního zastupitele Romana Paška ze sdružení Pirátů a Top 09 hlasovalo šest z 24 přítomných zastupitelů, proti byl jeden.
Vědci zřejmě objevili nový druh člověka, který žil na filipínském ostrově Luzon ještě před 50.000 lety. Na základě zubů a kosterních ostatků byli tito dávní lidé vysocí necelých 120 centimetrů a některé z jejich rysů byly spíše opičí. Přesto jsou kosti podle vědců zřetelně lidské a patří dosud neznámému druhu, který podle místa nálezu dostal jméno Homo luzonensis. O tomto objevu ve středu informoval časopis Nature.
Ačkoli byl Rus, stál u zrodu československé armády a chtěl před nacisty bránit zemi, jež se mu stala novou vlastí. Generál Sergej Vojcechovský velel legionářům v Rusku a mezi válkami i zemským velitelstvím v Brně a Praze. Jako odpůrce bolševiků byl ale v roce 1945 odvlečen na Sibiř, kde šest let nato, 7. dubna 1951, zemřel v gulagu. Spolek odboje v čele s Gabrielou Havlůjovou si památku připomíná. Sama Havlůjová odhalila před dvěma lety na Sibiři pamětní desku.
Dav, který zaplnil Trafalgarské náměstí a okolní ulice, byl početný. Policie jej později odhadla na dvě stě tisíc lidí. Jak přicházeli další a další účastníci protestu, nálada se měnila, od anglicky poklidné až ke konfrontační. Kolem čtvrté odpolední začala jízdní policie vytlačovat dav do rohů náměstí, v 16.30 do shluku lidí vjely čtyři policejní dodávky. Demonstranti na ně zaútočili tyčemi. Během pár desítek minut se pokojný protest změnil v násilnosti.
Také tento text je dítětem internetu. Zabývá se jím, čerpá z něj informace, byl vytvořen v elektronické verzi a po síti poslán do redakce, odkud byl – rovněž po síti – poslán ti tiskárny. Historie internetu je však poměrně krátká.
U přijetí Volsteadova zákona scházela osoba nejvýznamnější – prezident. Woodrow Wilson totiž zákon, který měl uvést do praxe právě přijatý 18. dodatek ústavy, vetoval. Kongres však může prezidentské veto přehlasovat, a tak se také stalo; v roce 1919 byly dvě třetiny kongresmanů příznivci suchého zákona. Začala éra prohibice.
V roce 1945 měl Sovětský svaz jenom 2000 tun spočítaných zásob uranu, takže po válce představovalo poměrně malé jáchymovské ložisko a vzápětí obrovské příbramské ložisko jeden z významných klíčů k sovětské atomové bombě a tím i mocenské rovnováze světa tehdy rozděleného mezi dvě velmoci – USA a SSSR. Tato situace končí nejpozději v letech 1950–1955, kdy se surovinové zdroje Západu a Východu vyrovnávají. Významem českého uranu pro Sovětský svaz se po roce 1990 zabývalo několik autorů.
V říjnu 1971 se v rozvalinách antické Persepole sešla velmi vybraná společnost: králové, princové a emíři reprezentující 27 monarchií, prezidenti a viceprezidenti dalších desítek států. Byli mezi nimi i Ludvík Svoboda a Josip Broz Tito. Bylo zde pro ně připraveno luxusní stanové městečko, stoly přetékaly lahůdkami. Jedla se křepelčí vajíčka plněná kaspickým kaviárem, račí ocásky, pečené jehněčí s lanýži a pávi nadívaní foie gras, pilo se šampaňské a koňak značky Princ Evžen.
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička nepromluví na letošních pietních akcích ani v Lidicích, ani v Ležákách. Důvodem je podle Památníku Lidice, který je pořadatelem obou vzpomínek, Vodičkovo nevhodné vystupování a celková kontroverze, které podle památníku neodpovídají důstojnosti a vážnosti pietních aktů v Lidicích a v Ležákách. Památník Lidice to uvedl ve čtvrtečním prohlášení, které vzniklo podle mluvčího památníku Filipa Petličky po jednání se všemi zástupci spoluorganizátorů jak v Lidicích, tak v Ležákách.
Úřad městské části Praha 6 obdržel petici proti postavení pomníku habsburské panovnice Marie Terezie. Socha ze sklobetonu má stát v Morávkově parku jižně od třídy Milady Horákové. Autoři petice v tiskové zprávě zaslané redakci argumentují, že si Marie Terezie coby „cizí utlačovatelka národa“ pomník u Prašného mostu nezaslouží, naopak by si na stejném místě představovali spíše sochu věnovanou právě jednomu ze „Tří králů“, členovi protinacistického odboje Václavu Morávkovi.
Blízkovýchodní konference ve Varšavě je minulostí, blbá nálada ale zůstává. Pro Poláky to měl být diplomatický úspěch, potvrzení rostoucího geopolitického významu Polska. Výsledkem je nevyvětratelný smrad, oslabení proamerického sentimentu a šarvátka s Izraelem. Kdyby konferenci z utajení řídil Putin, nemohlo by to dopadnout lépe.
Pražský magistrát změnil původně zamítavý postoj a začne jednat se Zdenou Mašínovou o exhumaci ostatků její matky Zdeny na Ďáblickém hřbitově. Jeho zástupce například zajímá, zda zná přesné místo uložení ostatků. Řekl předseda TOP 09 a pražský zastupitel Spojených sil pro Prahu Jiří Pospíšil. Zdena Mašínová starší, která byla vězněna nacisty i komunisty, byla pohřbena do hromadného hrobu. Magistrát původně exhumaci odmítl s tím, že není možná bez prověření možností, jak by proces probíhal.
Velká Británie si v brexitovém chaosu našla čas zabývat se i dalším skandálem, který o změnách v britské společnosti vypovídá možná více než odchod z EU. Jedná se o spor ohledně Winstona Churchilla. Labouristický stínový ministr financí John McDonnell ho ve středu označil za zloducha. Vyvolaný spor svou intenzitou přehlušil i další vládní porážku v parlamentu. V sázce je reputace největšího Brita dvacátého století.
Pražský magistrát nevyhověl žádosti Zdeny Mašínové exhumovat ostatky její matky Zdeny na Ďáblickém hřbitově. Zdena Mašínová starší, která byla vězněna nacisty i komunisty, byla pohřbena do hromadného hrobu. Exhumace není podle magistrátu možná bez prověření možností, jak by proces probíhal. Vyplývá to z dopisu Mašínové. Zamítnutí vyzvednutí ostatků bude chtít příští týden v pondělí řešit předseda TOP 09 a pražský zastupitel Spojených sil pro Prahu Jiří Pospíšil na koaličním jednání s Piráty a Prahou Sobě.
Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva.
Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně.
Je mnoho věcí, na které jsme si zvykli tak, že už o nich ani neuvažujeme, a přesto za sebou mívají pozoruhodnou staletou historii. Je to třeba čiré sklo, asfalt, hliník či úplně obyčejný led. Na něm v době před vynálezem ledničky záviseli řezníci, pivovarníci a vlastně všichni lidé, kteří celý rok chtěli jíst maso.
Tradici a úlohu církevních řádů a řeholních společenství připomíná sobotní Den zasvěceného života. Slaví se po celém světě, je určen zasvěceným osobám, ale je také možností, jak život za klášterními zdmi představit a podpořit. Řeholníci se také při této příležitosti tradičně setkávají se svými biskupy. V České republice působí 31 mužských a 63 ženských řeholních institutů. K začátku letošního roku v Česku žilo 656 řeholníků a 1065 řeholnic.
Je to dostatečně děsivé, aby z toho měl člověk hrozný pocit i teď, když je ta možnost nejspíš zcela vyloučená. Probudit se v hrobě, ve vlastní rakvi! Otevřít oči do tmy a uvědomit si strašnou skutečnost. Ach, běda! Pravděpodobně by člověk v takové situaci vyřkl něco horšího: Pohřbili mě zaživa! Zemru děsivou smrtí znovu, nyní již doopravdy, a nikdo se o tom nedozví! Snad až po letech vykopou můj hrob, naleznou podivně zkroucenou mrtvolu se stopami hrozného zápasu. Možná si toho všimnou, ale mně už to nebude nic platné. Ach, může být něco strašlivějšího?
