komentář

Blízkovýchodní konferenci byl Polákům čert dlužen

komentář
Blízkovýchodní konferenci byl Polákům čert dlužen

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Blízkovýchodní konference ve Varšavě je minulostí, blbá nálada ale zůstává. Pro Poláky to měl být diplomatický úspěch, potvrzení rostoucího geopolitického významu Polska. Výsledkem je nevyvětratelný smrad, oslabení proamerického sentimentu a šarvátka s Izraelem. Kdyby konferenci z utajení řídil Putin, nemohlo by to dopadnout lépe.

Tak neoddiskutovatelná věc, jakou je polské spojenectví s Američany, dostává nejvíce zabrat paradoxně za administrativy Donalda Trumpa, který přitom o přízeň střední Evropy stojí, o čemž svědčí návštěva ministra zahraničí Pompea u dvou slabších článků NATO v Budapešti a Bratislavě. Poláci mají dlouhodobý problém s Trumpovou velvyslankyní Georgettou Mosbacherovou. Chemie nezafungovala, Mosbacherová se od svého jmenování chová jako slon v porcelánu. 

Pak je tu ta nešťastná konference proti Íránu. Už od začátku bylo jasné, že Poláci souhlasili pouze z loajality ke spojencům; blízkovýchodní otázka se jich týká minimálně a americko-izraelskou fixaci na Írán nesdílejí. Pro Poláky z toho jen plynulo riziko, přesto na pořadatelství kývli. Konzervativní vláda nepociťuje současné ochlazení vztahů s EU nějak fatálně, Brusel si o sobě myslí víc, než je, jako vzorný člen NATO sází Polsko na družbu se silnými kluky odvedle. 

Místo konání neoznámila polská vláda, ale americký viceprezident Mike Pence. Potom to šlo samospádem. Pompeo, který tak delikátně přistupoval ke vzdorujícímu maďarskému ministrovi zahraničí Péteru Szijjártóovi, neprojevil tutéž citlivost, pokud šlo o polské hostitele. Spíše z neznalosti než zlé vůle pochválil stalinistického zločince Franka Blaichmana a připomněl Polákům citlivou otázku restitucí majetku po polských Židech. 

Reportérka americké televize NBC Andrea Mitchellová ve vysílání prohlásila, že povstání ve varšavském ghettu proběhlo proti „polskému a nacistickému“ režimu. Problém je, že v roce 1944, kdy Židé povstali, Polsko jako stát, a tedy ani žádný polský režim neexistovaly. Němci nebyli v této souvislosti zmíněni vůbec. Když reportáž odsoudil Světový židovský kongres, Mitchellová se konečně omluvila: na Twitteru; její tvrzení v hlavním vysílacím čase mělo násobně větší dosah. 

Izraelského premiéra Benjamina Netanjahua novináři deníku The Jerusalem Post před odletem domů vehnali do pasti, když se ho ptali na již zažehnaný spor o polský návrh zákona, který zamýšlel trestat označení „polské koncentrační tábory“; z toho nakonec Poláci vycouvali a Netanjahu s premiérem Morawieckim dokonce podepsali společnou deklaraci o přátelství a respektu. Netanjahu řekl, že nikdo v Polsku nebyl popotahován za větu „Poláci zabíjeli Židy“, což je kámen úrazu.

Izraelci mají tendenci zaměňovat běžné Poláky a Polsko jako takové, respektive odpovědnost polského národa jako celku, a Polsko řeší problém s tím, že na něj nedoukové z celého světa hází vinu za holokaust místo Německa. Proto vyskakuje jako čertík z krabičky, kdykoliv vinu konkrétních Poláků někdo připomene. Dochází tak k úplně zbytečným šarvátkám, kdy obě strany mají v zásadě pravdu, akorát ji neumějí formulovat tak, aby to druhá strana pochopila.

Jestliže Netanjahuův nešťastný výrok, později korigovaný, vzbudil obrovskou nevoli, pak ten od nově jmenovaného izraelského ministra zahraničí Jisraela Kace měl sílu atomové bomby. Kac se v relaci izraelské televize uvedl citátem Jicchaka Šamira, „kterému Poláci zabili otce“, že Poláci „sají antisemitismus s mateřským mlékem“. 

Výrok sice odsoudili polští Židé ve společném prohlášení a přidala se i neoblíbená americká velvyslankyně Mosbacherová, ale z izraelské strany omluva absentovala, což lze vysvětlit blížícími se volbami a tím, že mezi částí Izraelců je silný antipolonismus, který se předává generačně. Na spíše smířlivého Netanjahua za jakýkoliv ústupek vůči Polákům ostře útočí představitelé některých stran, především opozičník Ja'ir Lapid a partner na pravici Naftali Bennett.

To byla smrtelná tečka za blízkovýchodní konferencí, na nic takového příště Poláci nepřistoupí. Co víc, konflikt paralyzoval i summit Visegrádu v Izraeli, kam nejel nikdo z Polska. Premiér Morawiecki účast zrušil už po výroku Netanjahua, měl jet ministr zahraničí Jacek Czaputowicz. Kdyby po vystoupení Kace přesto jel, byla by to pro Právo a spravedlnost sebevražda. Poláci byli tentokrát natolik rozzuření, že na chvíli přestali být rozdělenou společností. Izraelskou vládu tvrdě zkritizoval například bývalý ministr zahraničí Radek Sikorski a představitelé opozice obviňovali PiS ze slabosti.

Summit se oficiálně nekonal, měla se konat jen bilaterální setkání, ale jak si Poláci správně všimli, vypadalo to spíše jako setkání V3. S Netanjahuem jednali všichni společně, jen tiskovky měli zvlášť. Viktor Orbán se tam o Polácích zmínil a vyjádřil naději, že se věc nějak urovná. Pro Poláky je to lekce, protože Orbán dobře vychází s Izraelem i Íránem, na obě strany to hraje s Ruskem a Amerikou a jeho pragmatismus v geopolitice funguje lépe než polské srdcařství. 

Orbán, který má s Netanjahuem vysoce nadstandardní vztahy, byl autorem myšlenky o summitu V4 v Izraeli. Byl to chytrý tah, který by býval měl potenciál pomoci oběma stranám – Izraeli, který je s výjimkou zemí Visegrádu v Evropě vnímán v lepším případě s chladnou neutralitou, a na druhé straně V4, jež s nástupem současných vlád v Polsku a Maďarsku i vzhledem ke koordinovanému vystupování proti migrační politice EU upadla v nemilost. 

Maďarská (a nakonec i slovenská) válečná historie přitom není o nic méně problematická než ta polská. Spíše naopak, pokud uvážíme, že režim Miklóse Horthyho, který v Maďarsku na rozdíl od loutkové vlády fašisty Ference Szálasiho není jednoznačně odsuzován, byl sám původcem řady antisemitských opatření. V Polsku naproti tomu nikdy žádná forma kolaborantské vlády nevznikla, Polsko bojovalo proti nacistům s nasazením od začátku do konce, nikdy nevytvořilo žádné národnostní oddíly SS, polská exilová vláda opakovaně upozorňovala spojence na krveprolití, kterého se Němci na Židech dopouštějí, a Zemská armáda, největší podzemní organizace, trestala útoky na Židy smrtí. 

V polské identitě je válka vepsaná hlouběji než v maďarské nebo české: polské ztráty na životech byly nejvyšší, země významným způsobem změnila své hranice, národnostně a nábožensky rozmanitá společnost se stala takřka homogenní. Poláci spolu se Židy utrpěli největší válečná traumata, k nimž se v případě Židů někdy přidávalo i setkání s polským antisemitismem. Byli však v tomto Poláci horší než jiné národy? 

Polsko mělo před válkou nejvíce Židů, mnohdy chasidů, kteří žili tradičním způsobem života, v početných a soběstačných komunitách, izolovaných od polské populace. Židé, kteří se chtěli asimilovat, jako všude naráželi na hráz nedůvěry, potýkali se s pocitem, že je společnost stejně nebere mezi sebe, že jsou jí i nadále něčím podezřelí. 

To v celé Evropě vedlo k větší tendenci sekulárních Židů nacházet záchranu v internacionálních myšlenkách komunismu, jenž společnost rozdělí podle třídního, namísto národnostního a náboženského klíče. Paralelně vedla cesta sionismu, kterou již před válkou využilo mnoho polských Židů k imigraci do tehdejší britské mandátní Palestiny. Tak v roce 1920 přišla do dnešního Izraele z Polska i rodina Mileikowských, po hebraizaci příjmení Netanjahu. 

Antisemitismus nevynalezl Hitler, byl v evropských společnostech hluboce zakořeněný a zhroucení společenského řádu a nacistický hon na Židy mu jen poskytl příležitost naplno vykypět. A tak i polští Židé, kterých bylo nejvíce, nacházeli občas smrt z rukou svých spoluobčanů. Na druhou stranu není náhoda, že nejvíce oceněných titulem Spravedlivý mezi národy je mezi Poláky. Poláci Židy zachraňovali s nasazením vlastního života a nebylo jich málo, byť i jeden jediný by z výpadu Jisraela Kace udělal rasistickou generalizaci. Sálo antisemitismus s mateřským mlékem sedm dětí rodiny Ulmových, které byly spolu se svými rodiči postříleny za pomoc Židům? 

O traumatech se má mluvit a židovské utrpení se stalo mementem západní společnosti. Bude už navždy zachováno v kultuře, stalo se předmětem mezidisciplinárního zkoumání a přetavilo se i do svědomité péče o Izrael, stát vykoupený židovskou krví. Polsko však bylo hned po válce obsazeno dalším totalitárním kolosem, Sovětským svazem, a reflexe vlastního utrpení mu byla na téměř padesát let znemožněna. Namísto toho se do popředí dostával propagandistický výklad dějin. Mnozí hrdinové, kteří měli podíl na záchraně Židů, byli spojeni se Zemskou armádou, a proto nepřijatelní. Patřil mezi ně i Witold Pilecki, muž, jenž se nechal dobrovolně zavřít do Osvětimi. 

Historie se psala bez Poláků, bez jejich strádání a mučednictví, a tak dnes nejen mladí Izraelci netuší, že statisíce Poláků také skončily v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Netuší to dokonce ani mnozí novináři. Když se minulý rok objevila kolorovaná fotografie ztrápené dívenky v pruhované vězeňské uniformě, s rozbitým a zakrváceným rtem, krátce před popravou fenolem do srdce, někde o ní psali automaticky jako o Židovce. Czesława Kwoková však byla polská katolička.