V románu Už zase skáču přes kaluže zachytil Alan Marshall své dětství. V šesti letech onemocněl obrnou a v knize popisuje prožitky spojené s ochrnutím pohledem dítěte, které není ovlivněno předsudky a strachem dospělých. Alan svůj úděl přijímá, jak je, a nepochybuje, že bude znovu dělat všechno jako ostatní kluci.
Knihu cestovatele Jana Hocka o putování Severní stezkou (od západu k východu) mohou pěší i cyklisté využít mnoha způsoby – jako obrazovou a informační publikaci z českých, moravských a slezských hor, jako průvodce pro absolvování celé trasy či její části nebo prostě jen jako motivační a inspirativní dílo.
Děj celé bestsellerové série Smrtka (Zvon, jenž právě vychází, je závěrečný díl trilogie) se odehrává v budoucnosti, kdy lidstvo našlo způsob, jak obejít smrt. Onemocníte – na vše je lék. Skočíte ze střechy – přivedou vás zpět k životu. Stárnete? Nevadí. Jednoduše se neumírá. Lidstvu kvůli tomu ale hrozí přelidnění. A proto jsou tu tzv. smrtky.
Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.
Knihtisk. Rotačka. Rozhlas. Televize. Každý z těchto vynálezů přinesl razantní změnu socioekonomických pravidel na globální šachovnici. S každou technologickou novinkou a jejím komunikačním kanálem se musela nejen média, ale také politická scéna i běžní lidé přizpůsobit transformovanému společenskému řádu. Pak přišly počítače, poté internet. A rozkopaly všem hračky.
Jáchym Topol, který vždycky najde výstižná slova, o svém bratru Filipovi řekl, že nejdřív mu šlo o to, zaznamenat to tady a přežít, pak už jen to přežít, a nakonec to nepřežil. V červnu to bylo sedm let. Z časů, kdy „to tady zaznamenával“, pochází řada textů, které Filip Topol psal především pro své Psí vojáky, tedy hudební skupinu, která neměla v českém, ale možná ani evropském prostředí obdobu, neboť obdobu neměl moc ani Filip Topol.
Pozorný čtenář Karla Čapka si dřív nebo později musí všimnout, že ve spisovatelově díle se docela často vyskytuje slovo bůh (celkem 1642x), boží (440x) či pánbůh (184x), zatímco na jiná slova tam narazíme všehovšudy třeba jen třikrát (marxismus), dvakrát (zrůdnost), ba dokonce jen jednou (srát). Mimochodem, bez jména Stalin se Čapek ve své slovesné tvorbě zcela obešel. To všechno už bylo spočítáno, utříděno a zaznamenáno (F. Čermák a kol.: Slovník Karla Čapka, 2007). O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství (název důkladné studie Jiřího Opelíka z roku 2016) už bylo leccos řečeno i napsáno, Martin C. Putna se rozhodl pro formu čítanky s výkladem jednotlivých ukázek.
Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.
Lidská existence je podivuhodná svou schopností činit si ze života peklo. Lidé si ho činí nejen navzájem, ale mnozí mu vycházejí vstříc a provozují ho dobrovolně na sobě samém. Masochisticky vstupují do situací, které jim budou nepříjemné, budou v nich trpět, litovat, že tak učinili, a přitom se z toho nepoučí a sjedou si to při nejbližší příležitosti zase znovu. Toto cyklické utrpení je látkou nového románu Michala Viewegha Příliš zdvořilý Leopold, který vzbuzuje dojem, že snad půjde o román humoristický, jak to bylo u autora obvyklé, ve skutečnosti jde o temný obraz infernálního lidství, obraz tak bolestivý a hrozivý, že se z jeho působení čtenář musí dlouho vzpamatovávat.
Psát dnes o knize Krásná a slavná (1961, reedice 1973 a 1986), kaleidoskopu z dějin Prahy, by nemělo valný smysl, nebýt jedné kapitoly, která si naopak o poznámku říká velmi naléhavě. Tento popularizační výklad „pro čtenáře od 9 let“, jeden z plodů autorské spolupráce manželů Zdeňka a Věry Adlových, je skrznaskrz tendenční (však také první vydání bylo připsáno jakémusi kulatému výročí „založení Komunistické strany Československa“ a druhé zas půlkulatému jubileu „Vítězného února“, šlo o skromný dar „rodné straně“ těchto „dělníků pera“, nositele medaile Za obětavou práci pro socialismus a zasloužilé umělkyně, laureátky státní ceny Klementa Gottwalda) a teď už pouze k smíchu.
Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.
Nastala správná doba znovu si přečíst román Mor Alberta Camuse, zaznívalo v době počátku pandemie od nejrůznějších autorit. V anglosaských čtenářských klubech na internetu je to probíraný titul – jde taky o známé dílo a už ten jeho název čpí značně nepříjemnou aktuálností. Ale nemá význam číst knihu jako nějakým způsobem prorockou – literatura vskutku není závod v jasnovidectví. Přesto ale dnešní čtenář při konfrontaci s Camusovým textem naráží na ledacos povědomého, popis hnutí mysli, jež někdy zažil, líčení kolektivního stavu ducha, který kolem sebe vnímal. Tento román ale není kniha „pro dnešek“ v tom smyslu, že by odhalovala pravdy platné především v takové historické konstelaci, jakou dnes svět zažívá. Spíš ukazuje, že masová nákaza nebo nějaká jiná pohroma obnažuje podstatu života, který je ale v očích autora stejný jako století před napsáním Moru i jako dnes, kdy román poutá kvůli aktuálnímu dění velkou pozornost.
Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.
S více než desetiletým posečkáním vychází česky studie britsko-americké historičky Mary Heimannové nazvaná Československo - stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov knihu uvozuje reklamní kampaní představující Heimannovou jako hlas moderní západní vědy a korektiv k českým historickým mýtům a sebezahleděnosti. A zatímco u nakladatele se to ještě dá pochopit, má ostatně komerční zájmy, méně pochopitelná jsou vyjádření některých českých a slovenských intelektuálů – nadšenou předmluvu dodal Jan Urban, knihu doporučují Magda Vášáryová nebo Petr Pithart, vesměs lidé, kteří se spolu s mnoha dalšími publicisty a ve stejném duchu jako Heimannová vyjadřují už léta. Těžko tu mluvit o prolomení nějakých tabu, tabu lze snad prolomit jenom jednou, pak už není.
Rozhodující moment pro vznik Československa se odehrál v podvečer 20. května 2018 na vojenském sjezdu československých legií v Rusku. „V Čeljabinsku se již nacházela požadovaná většina 123 delegátů z obou střeleckých divizí a sborových jednotek. Sjezd se prohlásil za nejvyšší autoritu, které jsou odpovědni všichni Čechoslováci v Rusku, a to včetně členů Odbočky Československé národní rady,“ připomíná se v dosud nejobsáhlejší publikaci o legiích za první světové války, kterou sepsal vojenský historik Jiří Fidler. Jak sám připomíná, splácí tím dlouhodobý dluh památným událostem roku 1918, ale také svému dědovi Rudolfu Fidlerovi, který byl v Rusku dobrovolníkem.
Letná je kopec nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Ten se z nejasných důvodů cítí privilegován svou příslušností k tomuto okrsku, jenž geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem asi deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít asi 36 tisíc nešťastníků) a téměř se nevyskytují v jiných částech města, neboť tvrdí, že na Letné je všechno a navíc nejlepší. To vede k jejich degeneraci a úpadku, který oni ovšem považují za přednost a svéráz. Zbytek Prahy i republiky je má za arogantní a namyšlenou sebranku, parazitující na společenském produktu. Analýzou odpadních vod se navíc zjistilo, že jde o oblast s největší spotřebou kokainu a antidepresantů, což by nikoho při bližším pohledu do tváří typických obyvatel Letné nemělo překvapit.
Skoro půl století čekal na zveřejnění rukopis Josefa Klimenta (1901–1978), vzpomínky zaměřené na osobnost Emila Háchy a jeho nejbližší okolí v době druhé republiky a německého protektorátu. Právník Kliment pracoval s Háchou na Nejvyšším správním soudu, svého nedávného šéfa následoval krátce po jeho zvolení do čela státu (30. 11. 1938) i na nové pracoviště. V Kanceláři prezidenta republiky měl – mezitím docent Karlovy univerzity – sice „plat menší než dřívější soudcovský“, přesto na Hrad nastoupil. To se mu stalo osudným. V květnu 1945 byl zatčen a následně odsouzen za kolaboraci. V kriminálech strávil patnáct let – až do amnestie v roce 1960.
Uběhly tři roky od zavedení poslední vlny inkluze, a byť to dnes mediálně už není téma, mezi učiteli a v odborné veřejnosti se o ni dál vede ostrý spor. Autor dvou knih Miroslav Kudláček, Ph.D., je od narození postižen mozkovou obrnou, jen s největší námahou může chodit a mluvit. V 90. letech byl jedním z prvních, kdo se cestou inkluze vydali, fakticky si ji tehdy musel vyvzdorovat. Ze své zkušenosti může srovnávat školy pro postižené a pro zdravé děti. Je velkým kritikem této reformy a některých dalších trendů v sociální politice. Za svou nejnovější knihu dostal loni v listopadu vládní cenu.
Pavla Kalinu, profesora na Fakultě architektury ČVUT, znají čtenáři zajímající se o dějiny architektury, ale i dějiny obecně. Koncem loňského roku mu vyšla kniha Hluboké město. Je to kniha o historii měst, ale, jak napovídá podtitul Moderní metropole jako Druhý Řím, je to kniha s určitým partikulárním pohledem. České knihy občas mívají jaksi středoškolský charakter – jsou vedeny snahou dát najevo zvládnutí momentálního stavu bádání ve světě, ale na vlastní myšlenku si nejen netroufají, ale ani nejeví povědomí o tom, že by něco takového mohlo existovat. To není případ Kalinovy knihy. Ačkoli má náležitosti učebnice, zároveň slibuje být dotažením myšlenek, jež Kalina nastiňuje ve svých publicistických textech.
Třinácti slovy usiluje český vydavatel románové prvotiny Australana Trenta Daltona upoutat čtenářskou (kupeckou) pozornost: „Světový bestseller inspirovaný vlastním dětstvím / Senzace newyorského knižního veletrhu / Přeloženo do 34 jazyků!“ Skoro nezbývá nic jiného než učinit z takové knihy společnici na několik zimních večerů.
Kdo v čerstvém Žižkově životopisu od historika Petra Čorneje čeká nějaké zásadní novinky ze života jednookého válečníka, ať knihu raději hned odloží. Kdo je ale zvědavý na stav historického poznání devadesát let po zásadní studii Žižky z pera Josefa Pekaře, ten by si měl novou monografii bezpodmínečně pořídit.
Marie Rottrová, Hana Zagorová, Věra Špinarová a mnoho dalších se vystřídalo ve slavné ostravské kapele Flamingo, která se později musela pod vlivem normalizace přejmenovat na Plameňáci. O kapele, kterou proslavila především Rottrová, vzniká momentálně kniha „Od Flaminga k Plameňákům“, kterou píše publicista Jan Horák. „Pro spoustu lidí z ostravského regionu byla Marie vždy zárukou kvality,“ řekl v rozhovoru pro Echo24. Knihu je možné podpořit na serveru HitHit.
Kniha Franz Kafka a Praha / Literární průvodce Haralda Salfellnera je tak velká, aby se do kapsy kabátu spíš nevešla, než vešla, současně tak malá, aby ji člověk mohl při procházce Prahou bez obtíží držet v ruce a za chůze do ní nahlížet pro poučení. Některá místa spojená se životem Franze Kafky (1883–1924) jsou v Praze označena, jiná ne, Harald Salfellner (1962), rakouský lékař usazený, podnikající (nakladatelství Vitalis) a publikující (nakladatelství Vitalis) v české metropoli, je obstojně zná. Má odhad pro délku výkladu, jakou čtenář při jednotlivých zastaveních snese, říká to podstatné, nezatěžuje text zbytečnými podrobnostmi.
Rychlými střihy, ostrými náhledy a soustředěnými tahy načrtává Miloš Doležal portréty tří mužů, kteří se dali do služeb nacistického režimu. Jak píše v poznámce, žádné životopisné detaily nejsou vyfabulovány, vše má oporu ve výpovědích nebo archivních zdrojích. Dokumentárnost textu doplňuje bohatý fotografický materiál, podobně jako v Doležalově nejznámější knize, monografii o páteru Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012).
Bývalý prezident Václav Klaus pokřtil svou novou knihu a u té příležitosti promluvil například o svém synovi Václavu Klausovi mladším, kterého označil za „samostatný živel, který dále již nekoriguje“. Vyjádřil se také na téma brexitu nebo k aktuálnímu postavení ČSSD a ODS, které stále vnímá jako dvě hlavní politické strany.
Ve světě vychází kniha věnující se praktikám norského Barnevernetu. Spolupracoval na ni český europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský s bývalým norským poslancem Janem Simonsenem a Britem Steven Bennetem, který se problematice sociálně-právní ochrany dětí a jejich kontroverznímu odebírání úřady věnuje dlouhodobě. Kniha Stolen Childhood je už nyní v elektronické verzi dostupná v anglickém jazyce na internetovém obchodě Amazon, fyzické vydání bude následovat.
V roce 1836, což je u nás tak období, kdy se Barunka loučí na Starém Bělidle s babičkou, měli v západním Texasu jiné starosti. Právě v tom roce se Texas odtrhl od Mexika a několik let (do roku 1845) existoval jako svobodná republika Texas. Z jihu vzdoroval Mexičanům, ale pravým peklem bylo jeho západní pomezí, na němž se usazovali jen nejodhodlanější a nejzarputilejší bílí osadníci, kteří odmítali připustit, že jejich expanze má někde hranice.
Z iluzí o velké slovanské říši na východě byl Karel Havlíček Borovský po roce stráveném v Rusku vyléčen: „… když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwiłłově, musím se věru zasmát,“ svěřil se v lednu 1844 v dopise publicistovi Karlu Vladislavu Zapovi a dodal ironicky: „Bůhví je-li to ve vodě, nebo v povětří, nebo v čem jiném, že člověk tak promění smejšlení své! Co míníte? Já to připisuji kvasu a svatému M. (co naděluje dětem do punčoch).“
Anketa, jejíž výsledky na těchto stránkách předkládáme, chtěla být jiná než obligátní hledání „knihy roku“. Naše respondenty jsme požádali o praktické doporučení, které by čtenářům usnadnilo orientaci v současném chaosu – knižním, myšlenkovém, politickém i ideologickém. Domníváme se, že vědět o nějaké podstatné „povinné četbě“ je užitečné.
Srdce temnoty je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká se šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazve v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť „srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán. Spojil s ním dvacet let, podnikl tam devět reportážních cest a v celku prožil dva roky. Napsal o něm knihu, která je špičkou ve svém žánru, esejistickou reportáž, jejíchž čtyři sta padesát stránek se čte jedním dechem, takže přes temnotu, již afghánská realita vyzařuje, čtenář lituje, když kniha skončí.
