Návštěva amerického prezidenta Joea Bidena v Polsku je potvrzením vzrůstajícího významu našeho severního souseda. Z Polska se stává regionální velmoc a klíčový americký spojenec v nové studené válce. Není tak divu, že si ve Varšavě čelní američtí představitelé podávají dveře. Na začátku března tam zavítal ministr zahraničí Anthony Blinken, v půlce měsíce viceprezidentka Kamala Harrisová a nyní i Joe Biden.
Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.
Chceme je mezi námi. Tuto větu hned na začátku války pronesla na adresu přijetí Ukrajiny do Evropské unie předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Už nyní je jasné, že nepůjde o žádné bleskové přijetí. Proti zrychlenému procesu ostře bojuje Francie nebo třeba Nizozemsko. Naopak český premiér Petr Fiala uvedl, že by rád Ukrajinu viděl v EU co nejdříve. Podle vyjádření českých europoslanců pro Echo24 nedojde k přijetí hned, ale Ukrajina by přijata nakonec být měla.
Vladimir Putin všemi těmi dramatickými projevy přiznává, že ekonomická izolace, kterou použil Západ, je skutečně silnou zbraní, na niž Rusko moc nemůže odpovědět. Mohlo by udělat jedinou věc, která by některé země v čele s Německem v Evropě skutečně bolela. Odstřihnout Evropu od dodávek plynu. To ale Moskva neudělala a ani se k tomu nechystá. Do Evropy naopak nyní proudí víc ruského plynu než před invazí na Ukrajinu. Strach, že Putin zavře plynové kohoutky, byl lichý. Platby za proudící plyn a ropu jsou v této chvíli fakticky jediné v dolarech a eurech, k nimž se Rusko dostává.
Západní proukrajinská veřejnost se občas až fetišisticky upne k nějakým požadavkům, na nichž měří, jestli to politici myslí vážně, nebo ne. Odstřihnout Rusko od SWIFT! bylo jedno takové heslo. Bezletovou zónu NATO nad Ukrajinou! znělo další. Veřejnost pochopitelně těmto věcem do detailu nerozumí a může se snadno stát, že se sjednotí špatně. Sankce na ruskou centrální banku, po nichž Západ v čele s USA sáhl, jsou nakonec možná účinnější než SWIFT. Ale co bezletová zóna?
V době, kdy vznikal tento rozhovor, válka na Ukrajině trvala přesně týden. I když z vojenského hlediska je to velmi krátká doba, bylo jasné, že ve světě se odehrávají zásadní změny. Ukrajinská armáda a vláda ustály prvotní ruský nápor a nezhroutily se. Západ se probudil z hibernace. Co to znamená pro Ukrajinu, Rusko a svět, vysvětluje Cameron Munter, bývalý vysoce postavený americký diplomat, znalec mezinárodních vztahů a expert na řešení mezinárodních konfliktů.
Ukrajinská armáda se urputně brání invazi ruských vojsk, které se často potýkají s problémy se zásobováním a morálkou, činitelé ve Washingtonu a evropských metropolích nicméně očekávají, že Rusko své neúspěchy z prvních dnů války zřejmě zvrátí. Připravují se proto na možnost, že vznikne ukrajinská exilová vláda v Polsku a konflikt se přesune do fáze dlouhodobých a krvavých povstaleckých bojů, napsal list The Washington Post (WP) s odkazem na vyjádření západních vládních zdrojů a expertů.
Ruský prezident Vladimir Putin přitvrdil ve svých výrocích směrem k Západu. Dosavadní sankce uvalené na Moskvu od počátku invaze na Ukrajinu popsal jako „blízké vyhlášení války“ a varoval, že Ukrajina by mohla ztratit svou státnost, pokud se její vedení bude dále bránit ruské vojenské invazi. S odvoláním na prohlášení Kremlu to uvedl server New York Times. Západní velmoci se chovají jako bandité, Rusko je moc velké na to, aby se Evropě a USA podařilo ho izolovat.
Slova „svět se změnil“ znějí jako hodně omletá fráze, ale přesně to se v posledních dnech stalo. Dějiny se rozběhly, jako kdyby potřebovaly dohnat všechny ty roky (možná zdánlivého) postávání. A to, co ta jejich nová energie přinesla, považují někteří analytici za také – jistěže ne výhradně – povzbudivé. Nejenom ve vztahu k Ukrajině, která pod ruskou palbou našla v dnešní Evropě nevídané odvahu a odhodlání. Ale především k Západu, který je konfliktem nečekaně proměněný, chová se jinak, než jsou jeho obyvatelé i protivníci zvyklí.
Rusko vytváří falešnou historii, jenž popírá právo pobaltských států na existenci. Nejvyšší litevští představitelé v tom vidí alarmující paralelu s ruským ospravedlňováním anexe Krymu a předzvěst možné invaze. Litevský ministr obrany Raimundas Karoblis a úředníci z oddělení strategické komunikace armády řekli deníku Guardien, že je potřeba brát velmi vážně hrozbu dezinformační kampaně pod taktovkou Moskvy, jenž má za cíl destabilizovat region.
Konzervatismus stojí na dvou pilířích. Primárně jde o postoj, sklon přemýšlet a jednat jistým způsobem v společenských a politických otázkách. K tomu přistupují jisté hodnoty, které do značné míry konzervativní postoj odrážejí. Konzervatismus na Západě vždy patřil ke konstitutivním politickým směrům s obecným cílem zachovávat jeho kulturní a duchovní podstatu. Dnes je však progresivně vytěsňován na okraj panujícím levicově liberálním řádem, který směřuje k radikální proměně Evropy. Je úkolem konzervativců se usebrat a tento trend zvrátit.
