Měla to být deska k 80. narozeninám Jana Vodňanského, stal se z ní první posthumní výběr jeho písní (ale i mluveného slova) s hudbou Hani Navarové (uplatnila se tu také jako zpěvačka), Pera Skoumala, Petra Frischmanna a dalších, mezi autory nápěvů patří ve třech případech i sám Vodňanský.
Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.
Když se záhy po revoluci chopil generální rekonstrukce pražského Rudolfina Karel Prager, v mnohých hrklo, s jakým brutálním návrhem přijde tentokrát. K žádnému znehodnocení kulturní památky však nedošlo, démonizovaný architekt přistoupil k úkolu s pokorou až překvapivou. Kvůli nutnému doplnění bílých mramorových podlah dokonce zařídil znovuotevření již opuštěného lomu ve slavné italské Carraře – odkud si ho nechali přivézt také architekti Josef Schulz a Josef Zítek ke konci devatenáctého století.
Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.
Hollywood je, jak známo, továrna na iluze a sluncem prozářené happy endy, realita světového centra zábavního průmyslu ovšem bývá – opět jak známo – všelijaká. I tam si lidé mohou se zvěčnělým Janem Vodňanským říkat: „Naše lesy nejsou žádným disneylandem.“ V místě, kde lidem jde o slávu, peníze a třeba taky realizaci nějakých jejich osobních vizí, to asi nemůže fungovat výrazně jinak. Život se tam s nikým moc mazlit nemusí a taky to nedělá.
Odpouštíme někdy jen jako? A nestálo by za to, naučit se odpouštět autenticky? Odpustit těm, kteří nás zranili, znamená pochopit, že dotyčný ublížil především sám sobě tím, že se nás dotkl. Prožitá krize nám dává příležitost osvobodit se ze škodlivého vztahu, nebo naopak šanci ho proměnit.
Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.
„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo.
O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.
Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost
V kutnohorském GASKu představuje své textilní stély Adéla Součková, jež se dlouhodobě pohybuje na pomezí několika médií – malby, kresby, textu, videa a performance. V její tvorbě je patrný zájem o archaické kultury, jejich velká vyprávění i o to, jak vytvořit epos, který by odpovídal době, v níž žijeme.
Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.
„Jak je na tom současná česká architektura? Moje odpověď zní, že žádná neexistuje,“ otvírá svým kousavým tvrzením architekt Petr Hájek novou ročenku české architektury. Tu každý rok sestavuje jeden tuzemský praktikující (a nutno dodat respektovaný) architekt nebo architektka a pomocí třicítky vybraných realizací prezentuje to nejlepší, co naše scéna během posledních dvou let vyprodukovala – z těchto důvodů se na ni pokaždé soustřeďuje velká pozornost odborné veřejnosti.
Dá se čekat, že s postupně odcházející (doufejme) pandemií bude publikum vystavováno značnému množství koronavirového „artu“, to by taky bylo, aby se tahle nečekaná a nějakým způsobem skutečně mimořádná zkušenost – navíc globálně sdílená – nedočkala mnohého zpracování. A zdá se, že se už objevilo první pandemické mistrovské dílo. Je za něj označován komediální speciál Bo Burnham: Uvnitř, streamovaný na Netflixu.
Nedávno uvažovala Lenka Zlámalová o tom, proč „si hledáme vzory stále víc v cizině a v historii“. Její článek Kdo nás nejvíc ovlivňuje (viz Týdeník Echo č. 5/2021) vyzněl poněkud skepticky: vzorů ubývá, přinejmenším těch současných. Nyní vydaná Encyklopedie olympioniků / Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, kolektivní dílo vzniklé pod vedením zkušeného Františka Koláře (69), může posloužit jako vhodná pomůcka pro hledače vzorů: formou biografických hesel, výběrově ilustrovaných černobílými i barevnými fotografiemi, přináší příběhy sedmi stovek „sportovců".
Televizní meteoroložka Alena Zárybnická je také velmi zdatnou turistkou. Na kole podnikla výlety po Alpách a zaznamenala nejen inspirativní trasy, ale podává též informace o lokálních zajímavostech, tradicích či jídle. Popsala třicet pět tras Rakouskem, Švýcarskem, Itálií a Slovinskem. Vše doprovázejí fotografie.
Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.
Měl to být zbrusu nový fotbalový areál jednoho z největších favoritů letošního mistrovství Evropy. Dáno bylo jeho přesné umístění na severním okraji Bruselu i navrhované řešení elegantního bílého solitéru obtočeného červeným pruhem, který odkazoval na přezdívku belgického národního týmu Rudí ďáblové. Z velkých plánů se ale časem stala politická blamáž a celý projekt ztroskotal ještě před položením základního kamene.
Výstava Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda je trhák letošní sezony (nejen) na Hluboké. Sytě červené poutače s velkými černými konstruktivistickými písmeny se jmény hlavních hvězd výstavy vedou před zámek, kam se avantgarda a revoluce, kterou hlásala, hodí jako pancéřová pěst na dívčí oko. Ale to je samozřejmě už dávno zahlazený rozpor: i nejavantgardnější avantgarda 20. století se všemi svými proklamacemi, výkřiky, radikálními gesty je už historií, kapitolou do památníku pro nostalgiky, obrázkem z výstavy.
Existují hlasy, u nichž nemusí tolik záležet na tom, co zpívají. Stačí jejich barva, výraz, aby se vyjevilo něco přesahujícího jednotlivou píseň, nějaký obraz života a jeho tíhy. Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová má takový hlas a historie, která se v něm ozývá, je skutečně bohatá. Být Faithfullová literární postavou, mohlo by se zdát, že až přehnaně naplňuje stereotyp tragické heroiny, již stíhá pohroma za pohromou (často si je také uchystala sama), aby se pokaždé nějak oklepala, vstala a vlekla se životem dál.
Hravá expozice s moderními interaktivními prvky představující život včel a jejich produkty je místem plným zážitků. Místem, kde návštěvníci při prohlídce zapojí všechny své smysly. Naleznete zde unikátní obří plástve či prosklené úly s živými včelami ve venkovní části expozice. Ve včelí svět se v roce 2012 proměnila bývalá škola v Hulicích.
Z velké výstavy Slezsko – perla v České koruně, kterou v roce 2006 připravili polští a čeští kunsthistorici (za Čechy Vít Vlnas) a která tehdy zalehla Valdštejnskou jízdárnu díly gotickými, manýristickými a barokními, mi zbyl v knihovně asi pětikilogramový katalog. Dá se s ním posilovat, lisovat byliny, anebo v něm listovat a plánovat si cesty do Slezska.
V jedné pražské zahrádkářské kolonii se mezi korunami vzrostlých stromů ukrývá nenápadná poetická chatka patřící známým umělcům, kde se omšelost a obyčejnost staví hrdě na odiv. Občas se zapomíná, že na výsledné podobě každé stavby má zásadní podíl také investor, který svými rozhodnutími vymezuje hřiště, na kterém se pak architekt pohybuje – od rozpočtu přes místo až po samo zadání.
Umění může člověku umožnit, aby zahlédl svět očima někoho jiného. Jistě to nemusí znamenat, že se čtenář s tím pohledem musí ztotožnit. Měl by ale být doveden k přijetí toho, že takový pohled je možný a taky reálný v tom smyslu, že za ním je víc než jenom potřeba vejít se do zvnějšku (třeba momentální módou nebo ideologií) stanovených parametrů. Snaha se skutečně podívat, vidět a nějak to vyjádřit, ať už dokumentárním realismem, nebo třeba výrazně stylizovanou fikcí.
Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.
Autorka monografie Karel Čapek na Strži (2014) přichází s další čapkovskou prací, tentokrát věnovanou jedné ze spisovatelových zálib. Shromáždila snad všechno, co Čapek v beletrii, publicistice i korespondenci napsal o kaktusech a kaktusářích (ti se podle něho „v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných“), a vyložila i historii tuzemského organizovaného kaktusářství mezi válkami.
A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou.
O nové koncertní síni pro Prahu se mluví už dlouho. K její výstavbě přitom mohlo dojít krátce po sametové revoluci. V roce 1990 o realizaci začal vyjednávat Václav Havel se zástupci Japonska, které mělo zájem na novou síň přispět i kvůli obdivu císařského dvora k hudbě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Ambiciózní plán, který mohl zásadně nakopnout (nejen) českou architekturu, však nakonec bohužel z různých důvodů vyšuměl do ztracena.
Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne.
K rozebíraným tématům dneška patří krize maskulinity, bezradnost mužů při snaze najít pro sebe místo ve světě, v němž pro tradičně chápané mužské ctnosti nemusí být moc místa. Pokud si někdo chce počíst o tom, co všechno dělají muži špatně, nemusí trpět obavou z nedostatku příležitostí. Dánský film režiséra Anderse Thomase Jensena by bylo možné brát jako příspěvek k podobným debatám, není to ale politické dílo a mírou empatie vůči svým postavám překonává placatou charakterizaci a polopatistickou doslovnost typickou pro soudobé angažované umění.
