Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Svérázný francouzský spisovatel si i žánr eseje vykládá po svém, jak je vidět ve výboru reprezentujícím autorovu tvorbu napříč lety. V těchto krátkých vypointovaných textech čtenáře zavede na plátna němého filmu i před průčelí současné architektury, konzervativně okomentuje průběh globalizace i liberalismus a osvětlí, proč mířit k pravdě.
Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.
Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl. Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána.
Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů.
Čas vhodný k tomu, aby se u nás historie předrevolučního Ruska dostala do učebnic dějepisu, nastal teoreticky už někdy v polovině 20. století, ve skutečnosti až do konce komunistického panství nebylo pomyšlení na jiný oficiální výklad než tendenční, zkreslený, bohorovně zamlčující lidi i události. Marxisté měli jasno: carské Rusko bylo prohnilé, „zákonitě“ odsouzené k zániku. Školní výklady se jím nezdržovaly, zato Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak se bolševickému převratu říkalo v SSSR, líčily sice také tendenčně (například s Trockým buď vynechaným, nebo „zmenšeným“), současně však s bizarními podrobnostmi.
Sinuhet se stává zdatným lékařem, jenž je přizván k faraonovu dvoru coby pomocník královského otvírače lebek. Starý Amenhotep III. ale po riskantním zákroku umírá. Nezkušený mládenec neodolá svodům překrásné kněžky, obětuje jí vše a tím začíná série jeho neprozřetelných rozhodnutí, která mají dalekosáhlé následky…
Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.
Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.
Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.
Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.
Ostravské Divadlo Mír (Křišťálová lupa v kategorii Online video), známé i díky show Tři Tygři, spustilo ke konci loňského roku vlastní videoplatformu MirPlay.cz, která divákům za měsíční poplatek 90 Kč nabízí exkluzivní obsah v podobě filmových inscenací, skečů Tří Tygrů, záznamů divadelních představení, ale i nových filmů či seriálů.
Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.
Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.
Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.
Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi
Americký film Assassination Nation není ani moc dobrý, ani moc zábavný. V jistém smyslu je ale pozoruhodný. Scenárista a režisér Sam Levinson – mimo jiné autor (pře)ceněného seriálu Euforie – se v něm pokusil zachytit nějaký hyperbolický, satiricky zkreslený obraz doby, té nejžhavější současnosti, jak se říká. A podařilo se mu to – jenomže jinak, než zřejmě zamýšlel. Ve filmu velmi polopatisticky a krvavě „tepe nešvary“, jejichž je jeho dílo velmi výmluvným příkladem.
Na dva disky se vešly veškeré dostupné zvukové záznamy písní, orchestrálních skladeb a mluveného slova z Osvobozeného divadla, ale též filmové písničky Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Doplněná historie této jedinečné prvorepublikové scény je teď už patrně kompletní, i znalci budou překvapeni 22 dosud nevydanými nahrávkami.
Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.
Dva dny před koncem roku zemřel Luigi Snozzi – legenda (nejen) švýcarské architektury. Architekti často získávají mezinárodní renomé na základě svých realizovaných staveb, uznávaný pedagog, urbanista a v neposlední řadě také autor jízlivých aforismů Snozzi však proslul především svou třicetiletou prací při obnově jedné švýcarské obce v podhůří Alp.
„Odjeli jsme příliš pozdě, jako obvykle. Zlákalo mě světlo, které se rozptylovalo v ranní mlze. Zvolna z něho začala vystupovat radnice, autobusová zastávka a obchod Sukces nabízející učebnice, hračky a obuv. Před ordinací zubaře zmrzačený pes. Na autobusové zastávce postávají tři muži s igelitovými taškami. Ten v baseballové čepici si zapálí cigaretu. Než ji stihne vykouřit, ostatní cestující zmizí v autobuse. A je tu zase prázdno.
Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného
Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.
Národní galerie Praha a balet Národního divadla připravily projekt, který se váže k výstavě Rembrandt: Portrét člověka. Sólisté baletu ND Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují vztah Rembrandta a jeho životní lásky Saskie. Milostný duet se natáčel ve výstavních prostorách. On-line premiéra proběhla 1. ledna 2021.
Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.
Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku příštího rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Ta letošní sezona je ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě.
Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.
Kanadský dokumentární film Vzestup Jordana Petersona, který je možné vidět na internetovém vysílání České televize, je pozoruhodný především jako artefakt „kulturní války“, zaujme především rozporem mezi velice zdrženlivou povahou toho díla a prudkými reakcemi, jež v době uvedení vzbudilo. Některá kina za oceánem ho odmítala promítat, jinde se projekce rušily kvůli ohlášeným protestům.
U architektury se občas trochu zapomíná na roli investora, který má ovšem na dobrém (i špatném) výsledku pokaždé lví podíl. Vůbec přitom nejde jen o výši investovaných peněz, úspěch projektu vždy závisí kromě jiného na tom, jestli si klient s architektem jednoduše sednou a vzájemně si pak důvěřují – což je také důvod, proč by se výběr vhodného architekta neměl podceňovat.
Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.
