Muž, který spadl na Zemi je příběhem mimozemského návštěvníka, jenž byl v lidské podobě vyslán na naši planetu, aby zachránil svůj umírající lid. Jako osamělý a křehký cizinec podléhá navzdory svému nadřazenému rozumu svodům lidské společnosti a poznává, že se i pozemšťané vydali na cestu k sebezničení.
Konec srpna mi přinesl dva dny v Ostravě. Mohl jsem si po ní chodit, jak jsem chtěl a uměl, nic jsem nemusel, ale v sobotu večer jsem mohl jít na koncert festivalu soudobé hudby do Nové Karoliny, což je obrovská nákupní parcela, ve které zbyly dva upravené staré industriální baráky pro pořádání třeba takových věcí jako koncert pro orchestr, tři hoboje, zavěšené pokličky a nečekaně zvonící mobil, který návštěvník zapomněl vypnout.
Před deseti lety byla na dolním Manhattanu otevřena realizace, jejíž zrod sledoval celý svět. Přes počáteční odpor přinesl návrh neznámého mladého architekta mimořádně silný výsledek s kontemplativní atmosférou, která dolehne na každého příchozího. V mnoha ohledech neměla tato soutěž obdoby. O výstavbě památníku, který by uctil všechny oběti teroristických útoků z 11. září 2001, se začalo intenzivně diskutovat krátce už brzy po těchto tragických událostech.
Na filmu Zátopek jsou nepochybně nejpřitažlivější a také nejlepší scény, na nichž je předvedeno, jak se z běžce v polovině houfu stane šklebící se lidské torpédo, jež se nezadržitelně řítí vpřed, všechny předbíhá a v nelíčených útrapách vítězí. Jenže aby z toho byl film, je nutné dodat nějaký zbytek, který zaplní zbylé dvě hodiny. Měl by tam být nějaký příběh, nějaká látka a nějaké sdělení. Je?
Diváci a milovníci výtvarného umění se dělí do mnoha skupin. Někteří preferují figurální prvky a rozpoznatelné předměty, které jim evokují vlastní zážitky, vzpomínky a vyvolávají projekce, jiní mají oblibu v abstrakci, která dodržuje jistý řád, harmonii, uměřenou barevnost, další preferují řemeslnou dovednost autora, který dokáže něco víc než jen běžný průměr, jiní hledají intelektuální přesah a myšlenku (kterou občas umělci komplikovaně dodatečně vymýšlejí).
Téma souboru deseti próz Všechny za jednu (osm z nich napsaly ženy) je velkoryse široké: přátelství. Takže chlapecké i dívčí, celoživotní, předčasně ukončené a už nikdy neobnovené, nečekané setkání po letech atd. Obrázek současné české (ženské) prózy je tristní jako ten azylový dům. Domácí úkoly z kurzu tvůrčího psaní v Kocourkově? Ne, ty by byly aspoň zábavné.
Cesta domů Tomáše Vorla navazuje na jeho filmy Cesta z města a Cesta do lesa a chce vzdát hold soužití s přírodou. V hlavních rolích se vrátí Bolek Polívka a Eva Holubová jako zemědělská rodina Papošů, Tomáš Hanák a Barbora Nimcová jako rodina přistěhovaná z města, Tomáš Vorel jr. a Lucie Šteflová jako revírník Ludva a jeho žena. Cesta domů, režie: Tomáš Vorel, premiéra: 9. 9. 2021.
Vlak si to šinul z Valbřichu (viz předchozí díl) směrem na jihovýchod a zakusoval se od severu do kladského výběžku, který na mapě připomíná kapku, jež by ráda spadla tam, kam patří, tedy do Čech. S hlavou přitisknutou k okennímu sklu jsem sledoval podvečerní krajinu, nad jejíž krásou jsem nepřestával žasnout. Srpnové slunce zapadalo mezi rozvlněné kopce mírného a středního vzrůstu, pole vypadala, že se na nich snad ještě pracuje s koňmi, krásně položené kostely se strakatými hřbitovy zdobily zchudlý kraj, který ale díky tomu zůstal zachován ve své Boží prostotě.
Zní to bizarně i docela smutně, ale je to tak. Nejmodernějším koncertním sálem pro symfonickou hudbu je v Praze Smetanova síň Obecního domu – otevřena roku 1912. Společně s druhou „nejnovější“ pražskou síní, kterou najdeme v Rudolfinu z konce 19. století, jde bezpochyby o výborné historické prostory pro koncerty symfonické hudby, netřeba ale příliš rozvádět, že dnes už z pochopitelných (technických i akustických) důvodů zaostávají. Navíc nedostačují ani z hlediska kapacity návštěvníků, ani poptávky organizátorů koncertů.
Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.
V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.
Minka Podhajská (1881–1963), česká umělkyně narozená ve Vídni, stála u zrodu moderní české hračky. Byla však i talentovanou malířkou a jako činovnice výtvarných spolků prošlapávala cestu ženám, které se vydávaly na dráhu umění. Výstava vedle navržených hraček představuje i její „portréty květin“, kresby, grafické listy, keramiku…
Když jsem vystoupil z vlaku na betonovou rampu s optimistickou cedulí Wałbrzych Centrum, už se stmívalo a kopce, které ve skutečnosti byly vegetací zarostlé haldy, se jevily jako hrboly na těle obrovské ropuchy. Tak na mě i to město za večerního šera působilo, tedy ani ne jako město, ale jako pustá a divná změť rozkopaných nájezdů a výjezdů, trosek nějakých staveb k ničemu, rozbitých domů, které předstíraly, že kdysi byly ulicí, na nichž ale zcela chyběli lidé, ani večerní chodci tam žádní nebyli.
Kdysi tento malý japonský ostrov vynikal svou panenskou přírodou, velmi úrodnou půdou i prosperujícím rybolovem. To se ale během chvíle změnilo a malý kus pevniny, jehož jméno se překládá jako Plodný ostrov, se proměnil v místo odpadu. V osmdesátých letech tady totiž začala vznikat nelegální skládka, která svou velikostí a ekologickou závadností vygradovala v největší japonský skandál svého druhu od konce druhé světové války. Do náročné obnovy krajiny se zapojil taky jeden z nejuznávanějších japonských architektů – ovšem v trochu jiné pozici, než by se dalo čekat.
Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky.
Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“.
Festival Letní Letná podporuje rozvoj nového cirkusu v České republice jako svébytného žánru. Kromě základního programu koprodukuje projekty s mezinárodní účastí, které dávají prostor kreativitě a zapojují i začínající umělce. Opomíjena není ani česká scéna, rozmanitost programu je samozřejmostí. Děti doma nenechávejte, myslí se i na ně.
Když jsem v květnu podnikl cestu do Kamenné Hory (viz Leškovo tajemství v Kamenné Hoře v č. 22/2021), bylo zřejmé, že je nutné doplnit ji výpravou do druhé dolnoslezské Hory, do Hory Jelení. Ta je větší, i když ne do výšky, ba na rozdíl od té první Hory, která je ještě v kopcích, tak v té Jelení už vlastně slezská část Krkonoš končí a mění se v rovinu, jež se táhne stovky kilometrů až k Baltu. Větší je, co se množství lidstva týče. Pak je ovšem ještě o kus dál Hora Zelená – Grünberg, ta je z těch hor největší.
Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce.
Vstříc letošnímu ročníku karlovarského filmového festivalu může člověk jít s očekáváními smíšenými i napjatými. První „postcovidový“ ročník přehlídky je v mnoha ohledech atypický. Jak bude fungovat „páskování“ účastníků po prokázání testu nebo očkování? Bude letos ve Varech méně lidí? A pokud ano, je to dobře, nebo špatně? Co se bude dít kolem opraveného bazénu? Jak se pokroková filmová publicistika vyrovná s přítomností Johnnyho Deppa? Jak se s ní vyrovnám já? A – co je nejdůležitější – jak se Johnny Depp vyrovná s mou přítomností?
Sledovat životní trable extrémně bohatých lidí může člověku přinášet snesitelně škodolibou rozkoš. Potvrdí si, že ti finanční obři jsou často lidsky docela maličcí, že jim jejich status dopřál především možnost být nesnesitelní způsoby pro běžného člověka nedostupnými. A že svět je absurdně nespravedlivý, pokud v něm zrovna tahle parta představuje naplnění ideálu úspěchu. Možná by někdo měl pravidla toho světa nastavit nějak lépe, řekne si.
Douglas Murray vysvětluje problémy, které se objevily v západním světě jako důsledek ztráty smyslu lidské existence. Vznikla utopická ideologie společenské spravedlnosti, jež ovládla veřejný diskurz a stala se novou státní legitimitou. Je však zmatená a absurdní, a tak vede doslova k masovému šílenství.
Aspoň jednou za pár let se vracím do Prostějova, do toho svého mateřského lůna, byť matky ani kohokoli jiného ženského rodu, tedy babičky a tety, tam již nemaje. Prostějov mám ale upřímně rád, pořád tam na mě mluví skoro každý chodník, obrubník, patník, na hlavních liniích svého dětství bych se vyznal poslepu, chodím tam zblblý návaly vzpomínek, takové té sladké tesknoty za odešlým časem, za lidmi, kteří už leží na krásném prostějovském hřbitově.
Ještě před pár lety vás při příjezdu do Pece pod Sněžkou vítal, nebo spíše strašil, nevzhledný vetřelec nákupního střediska Sněžka. Hulvátská stavba z konce sedmdesátých let nebrala na stavební kontext původně horské vesnice vůbec žádný ohled, ostatně jako většina normalizační stavební produkce po celé republice. Dnes už ale toto místo vypadá úplně jinak a městu s necelými osmi sty obyvateli vystavuje o poznání lepší vizitku.
Film Chyby režiséra Jana Prušinovského podle scénáře Romana Vojkůvky v kontextu zdejší produkce patřil k těm očekávanějším. Reakce na něj byly spíš pozitivní, k dílu ale padly i docela ostré výtky. To je normální, avšak povaha některých výhrad stojí za detailnější povšimnutí, ukazuje se na nich totiž jakási proměna toho, co se od (nejen) filmového umění očekává, přinejmenším v těch pokrokově smýšlejících kruzích.
Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama. V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými.
Josef (Miroslav Krobot) je spisovatel, který získá mimořádný sluch v podobě zaječích uší – umožní mu „slyšet“ myšlenky jiných lidí. Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho přítelkyně oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance narovnat rodinné vztahy.
Ve Znojmě snadno potkáte filology, vlastně filoložky, a pak také serpentology, znalce hadů a především užovek, které žijí ve vymletých zátočinách Dyje, pokud se zrovna nevypouští studená voda ze dna přehrady. To pak užovky vylézají na břeh, vyhřívají se a čekají, až se voda zase trochu ohřeje. Znojmo je město slunce, město jihu, vlastně nejjižnější město země; přestože geograficky leží jižněji jeden temný les u Vyššího Brodu, kde končí Šumava.
Americký spisovatel Leon Uris (1924–2003) se proslavil koncem 50. let velkým dokumentárním románem Exodus (vyšel v roce 1958), který snad dosud soutěží s Benem Hurem a Jihem proti Severu o nejprodávanější americkou beletristickou knihu vůbec. K jeho slávě přispělo i zfilmování s Paulem Newmanem v hlavní roli hrdinného budovatele státu Ariho. Román o putování Židů moderními dějinami a o vzniku Státu Izrael samozřejmě tehdy nemohl vyjít v Československu, to se stalo až po roce 1989, stejně jako další Urisovy knihy.
Pokud se ocitnete v jisté nenápadné švýcarské vesnici v Albulských Alpách, na její návsi objevíte moderní stavbu, kterou znají architekti po celém světě. Jen marně si ale budete lámat hlavu, k čemu asi slouží a jak vlastně funguje. Proslulý švýcarský architekt totiž právě zde vytvořil projekt, kterým chtěl zhmotnit antitezi běžného domu.
