Česká centra a Národní galerie Praha uvádějí projekt, který prostřednictvím cyklu 11 videí představí vybrané skvosty ze sbírek NGP. Národní galerie připravila díla napříč jednotlivými sbírkami, jež ukazují rozmanitost umělecké tvorby českých autorů, a také významná díla s vazbou na místní kulturní prostředí.
Ve Světlé nad Sázavou, kam jsem dojel vlakem, který se jmenuje jako kdysi populární salám, tedy Vysočina, mě na nádraží čekal páter Zdeněk Jančařík, se kterým na jaře podnikáme tyto výpravy. On přijede autem od saleziánů z Brna, já vlakem z Prahy, pokračujeme autem někam. Tentokrát jsme pokračovali do Číhoště. Hned za Světlou jsem se spletli a chvíli motali, přesto asi po půlhodině dorazili na místo.
Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.
Nestává se u nás často, aby rodinný dům vzbudil takovou pozornost ještě předtím, než jej oficiálně představí sami autoři a média obletí líbivé profesionální fotografie. Dům na znojemském nábřeží to dokázal a důvody jsou jasné. Byla by ale chyba soustředit se jen na exteriér.
O tom, že má doma rukopis údajně erotického románu Stará postel, věděli lidé kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) už dávno. Jenže text se pořád nevynořoval, takže to s ním bylo trochu jako s lochneskou: myšlenka na něj přestávala vzrušovat. Teď je ta próza na cestě ke čtenářům. A než k nim na podzim dorazí v úplnosti, je tu jakási ochutnávka, přesněji řečeno bibliofilie (i náklad je bibliofilský: 200 číslovaných výtisků), nazvaná bez přívlastku prostě Postel.
Pražské divadlo Minor, které se zaměřuje svou tvorbou na děti a mládež, se rozhodlo v době uzavření divadel spustit vlastní on-line platformu – Televizi Minor. V ní nabízí filmotéku s výběrem animovaných filmů studentů uměleckých škol i nezávislých produkcí. Programovou nabídku doplní také vlastní audiovizuální tvorba Minoru.
Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě.
Budova galerie zaujímá důležité postavení jak v tvorbě německého génia, tak i v kulturních dějinách Berlína. Jde totiž nejen o vůbec poslední realizaci Miese van der Rohe, dokončenou rok před jeho smrtí, ale také o jedinou jeho stavbu v rodném Německu po nucené emigraci v roce 1937. Podobně jako řada dalších významných modernistických architektů té doby totiž tehdy uprchl před nacisty do Spojených států, kde našel nový domov na následující dekády a kde si také vybudoval celosvětové renomé.
Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979. Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku.
Je docela osvěžující setkat se s dílem, jehož autoři možná neměli ambice úplně největší, rozhodně se nesnažili „přepsat historii“, avšak ty záměry, jež měli, se jim povedlo naplnit prakticky dokonale. Člověku se někdy zdá, že takových je čím dál méně, daleko častěji narazí na velice chabé práce, jež svou existenci ospravedlňují pomocí různých křečovitých „vysvětlivek“. S radostí proto oznamuji, že sedmidílná minisérie Mare z Easttownu z produkce HBO mezi příklady takové neokázalé perfekce patří.
Pro veřejnost se opět v omezeném režimu otevřel unikátní Hornický skanzen Mayrau (bývalý důl) ve Vinařicích u Kladna. Individuálně přístupné jsou výstavy, těžní stroj Ringhoffer (vždy v konkrétní čas) a venkovní prostory. Aktuální informace najdete na Facebooku a internetových stránkách muzea.
Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.
Očekávání bohatého a vlivného investora byla stejně veliká jako tvůrčí ambice jednoho z nejvýznamnějších amerických architektů dvacátého století. Už první pohled dokazuje, že nejde o obyčejný letištní terminál, ale o pravou katedrálu komerčního létání s nesmazatelnou futuristickou atmosférou.
Kritik by měl být věrný svému zážitku, řekl kdysi Jiří Cieslar, významný český filmový publicista a vysokoškolský učitel. V praxi to tak ale často nebývá. Nemálo z ambiciózních textů (nejen) o filmu zážitek svých autorů v konfrontaci s kritizovaným dílem ignoruje a někdy třeba i popírá, konstatuje třeba netušené hlubiny díla, jež ve skutečnosti kritika strašlivě nudilo.
Minulý týden vysílala Česká televize dokument Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Nebudu předstírat, že se neznám osobně s režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem, stejně jako s protagonisty, Petrem Placákem a jeho fámulem, spisovatelem Jáchymem Topolem, kteří jsou ve filmu jakýmisi průvodci po historii, jíž jsou oni už vlastně také nějak součástí. Tato známost snad úplně nezabraňuje ocenit „objektivně“ film jako cenný příspěvek k něčemu, co je cenné samo o sobě, jen je to třeba čas od času připomenout.
V románu Už zase skáču přes kaluže zachytil Alan Marshall své dětství. V šesti letech onemocněl obrnou a v knize popisuje prožitky spojené s ochrnutím pohledem dítěte, které není ovlivněno předsudky a strachem dospělých. Alan svůj úděl přijímá, jak je, a nepochybuje, že bude znovu dělat všechno jako ostatní kluci.
Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.
Začalo to zvoničkou, zhmotněným poetickým protestem obyvatel proti obnově černouhelných dolů v srdci moravskoslezských Beskyd. Jak se ale později ukázalo, malá dřevěná stavba měla ještě jeden důležitý dopad – dala dohromady místního starostu Jiřího Novotného s regionálním patriotem a známým architektem Kamilem Mrvou, čímž odstartovala novou kapitolu malé moravskoslezské obce Trojanovice.
Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji.
Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba.
Klíč, novela velikána irskojazyčné literatury Máirtína Ó Cadhaina, pojednává o malém dublinském úředníčkovi, jehož život je naplněn přesouváním šanonů, lepením štítků a vyplňováním formulářů. Když však jednoho dne odjede jeho nadřízený na dovolenou a zamkne jej v kanceláři, dojde k existenciálnímu zápasu. Vyvázne hrdina živ?
Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.
V centru Madridu se před několika lety odehrála jedna z největších akcí svého druhu v Evropě. Část své nejrušnější městské dálnice Španělé zakopali do podzemních tunelů, aby se zbavili dlouhotrvajících problémů. Tím se otevřel prostor pro velkolepou soustavu parků, náměstí a sportovišť o ploše dvou set fotbalových hřišť.
V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“
Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní
Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice.
Komiks, který milují celé generace čtenářů různého věku, přichází v nové podobě. Rychlé šípy září, a plní tak přání svého výtvarníka Jana Fischera. Navíc poprvé ve všech variantách, které spolu s J. Foglarem vytvořili. Soubor vychází i s rozsáhlým doslovem T. Prokůpka v grafické úpravě Martina T. Peciny.
„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.
Před čtyřiceti lety přestřihl Gustáv Husák pásku nového kulturního a společenského komplexu, který nikdy neměl v očích veřejnosti (a vlastně ani odborníků) zrovna dvakrát pozitivní obraz – také proto se v minulosti vedly diskuse, zda budovu na prominentním místě hlavního města nesrovnat se zemí. Když ale odhlédneme od poněkud neforemného zevnějšku, díky kterému stavba získala výmluvnou přezdívku Moby-Dick, a vstoupíme dovnitř, objevíme ve spletitých útrobách úchvatné interiéry v nevídaně zachovalém stavu.
O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.
