Pro Štefana Svetka to byl útěk před veřejným ponížením jeho osoby. V roce 1983 vzal několik svých přátel na malý výlet do Prahy, aby jim údajně ukázal svá oblíbená místa z doby studií na Českém vysokém učení technickém. Pravý důvod k cestě nikomu neřekl. Až později se jeho přátelé dozvěděli, že právě v těch dnech probíhalo v Bratislavě slavnostní otevírání budovy tehdejšího Československého rozhlasu.
K charakteristikám dneška má patřit i vysoký stupeň generačního neporozumění, především mezi akademicky orientovanou mládeží (v širším slova smyslu) a vrstvou jejích rodičů. Přes tu propast jako kdyby jedna strana viděla jenom „boomery“ neodpovědně ničící zeměkouli a ani v nejmenším nechápající současný svět a způsob, jakým ho ti mladší vnímají, ta druhá zas může vnímat nevděčnost generace nedoceňující možnosti, jichž se jí dostalo.
V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.
Třetího října umístil Krištof Kintera svůj Public Jukebox na louku u Sedlčan. Stalo se tak v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Jukebox už toho zažil hodně, stěhoval se (Bratislava, Ostrava), ale na louce nedaleko Sedlčan by se měl usadit minimálně na roky, možná natrvalo. Pustit si můžete poezii nebo hudbu podle svého vkusu, výběr je veliký.
Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.
Jsou projekty, ke kterým si musíte poctivě nastudovat kontext a záměr architekta, abyste je pochopili. Pak jsou ale také stavby, k nimž žádný výklad nepotřebujete, stačí si je jen projít a vše vám tak nějak docvakne – stojí na síle myšlenky, autentičnosti provedení a především jednoznačnosti sdělení. Těchto příkladů existuje násobně méně, jeden přesně takový se ale letos podařilo dokončit v jedné zapadlé moravské vesničce.
Chtělo by se občas studem klopit oči, ale ty fotografie to nedovolí. Tím, jak zobrazují věci známé, pohledy spíš přitahují a diváka už nepustí. Lze v nich vidět sebe, rodinu, ale také třeba sousedy i časy svého dětství. Přitažlivost je skrytá v tom, že srozumitelným obrazovým jazykem vyprávějí o tom, co se slovy popisuje stěží.
Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.
Kino Aero promítne dechberoucí intimní koncert v impozantních kulisách londýnského Alexandřina paláce. Během vystoupení Idiot Prayer hraje Nick Cave sólo na klavír písně napříč jeho hudební historií. V unikátní podobě představí skladby od raných Bad Seeds a Grindermana až k současným titulům z Nick Cave & The Bad Seeds a alba Ghosteen.
Poutavě, čtivě, s citem pro zkratku, detail i snesitelnou míru didaxe vytvořily čtyři ženy knižní panteon jiných šedesáti žen, významných postav našich dějin od kněžny Ludmily po Martinu Navrátilovou. S nápadem napsat takto personifikovanou historii ženské emancipace, adresovanou především dětským čtenářům (čtenářkám!), ale koneckonců i jejich pánům rodičům, pro něž může být na řadě míst objevná, přišla Renáta Fučíková, ilustrátorka dekorativního stylu a spisovatelka; sama se projektu zúčastnila textově i obrazově.
Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.
„Vy tomu říkáte Husinec, pro mě to je spíš obydlená zatáčka,“ popisuje v kostce jeden z místních starousedlíků malou obec v meandru Vltavy severně od Prahy. Obyčejné domky tady doplňuje pár reprezentativnějších staveb, které do venkovského prostředí na první pohled jakoby nezapadají.
Životopis spisovatele Oty Pavla (1930–1973) od polského publicisty a bohemisty Aleksandra Kaczorowského jistě nevyvolá tak emotivní ohlas jako přednedávnem biografie Milana Kundery od Jana Nováka, což nebude jen tím, že Ota Pavel nemá „přirozené nepřátele“.
Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.
Přes dvě desetiletí Jiří Hanke pořizoval snímek ze svého okna. U fotografie vždy zaznamenal den a hodinu. První fotografie pořízená z okna obývacího pokoje bytu Jiřího a Jiřiny Hankeových vznikla 10. září 1981 v 10.15 hodin, poslední 10. ledna 2003 v 18.18 hodin, když Hankeovi úřednický byt České spořitelny opouštěli.
Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…
Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě.
Architekty ten požadavek na dlouhou dobu znervóznil. Při první zmínce o tom, že plánovaný soubor sociálního bydlení má splňovat přísná pravidla pro certifikaci pasivních domů, jim totiž na mysli vytanuly neforemné krabice, u kterých jdou jakékoli architektonické ambice stranou na úkor pragmatické honby za energetickým štítkem. Bylo potřeba hodně tvůrčí práce, neústupného vyjednávání a inovativních řešení, po dlouhé bitvě se ale podařilo uskutečnit projekt, který vyvrací hned několik stereotypů o tom, co je kvalitní soudobá architektura.
Snímek Žaluji režiséra Romana Polanského má pověst kontroverzního díla. Důvodem je ale osobnost tvůrce, nikoli film sám – ten je naopak velice uměřený, jeho forma až klasická, zpracovává dobře známý příběh, který dnes už žádné vášně nebudí, postoj prakticky všech k němu je plus minus stejný. Je to příběh Dreyfusovy aféry z konce devatenáctého století.
Nové dvojalbum Smetanova tria (Jitka Čechová – klavír, Jan Talich – housle, Jan Páleníček – violoncello) vychází u příležitosti 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena (17. prosince 1770 v Bonnu) a přináší jeho čtyři klavírní skladby: Trio c moll op. 1 č. 3, Trio B dur op. 97 „Arcivévodské“, Trio D dur op. 70 č. 1 „Geistertrio“ a Trio Es dur op. 70 č. 2.
Cestou z poutního místa Mariazell (viz Týdeník Echo č. 37/2020) byl by hřích minout městečko Lilienfeld, které je tak na půli cesty do Vídně, kam stejně musíte. Vy byste jeli nejspíš autem, ale já tam jel autobusem, jímž je to stejně pohodlnější i přes tu roušku na nose, kterou tam v létě měli všichni.
Skromné prostory radotínského domku přestávaly prosperující rodinné firmě dostačovat, a tak její majitelé začali hledat nové místo. Jedna věc byla jasná: musí to být právě v Radotíně, kde firma sídlí už přes třicet let. Kdysi slavná Vindyšova továrna z roku 1910 jim ležela v hlavě delší dobu, logicky si ale kladli otázku, jestli chátrající industriální areál o ploše osm a půl tisíce metrů čtverečních není pro jejich potřeby moc velký. Nezalekli se, oslovili šikovné architekty a společně se pustili do rychlé akce, na jejímž konci vznikla největší cyklistická a lyžařská prodejna u nás – a zároveň inspirativní ukázka toho, jak lze s minimálními prostředky přistoupit k náročné rekonstrukci.
Před sto lety, v září 1920, zná každý slovo robota, zatímco maskulinum robot je zatím jen v hlavě Karla Čapka a hrstky jeho přátel, jež v květnu seznámil s textem své nové hry; teprve na Štědrý den 1933 se čtenáři Lidových novin dovědí z kurzivky podepsané průhlednou šifrou K. Č., že označení pro „umělé dělníky“, mezitím již úspěšně běžící světem, „nevymyslel autor hry RUR, nýbrž toliko je uvedl v život“.
Alfons Mucha se proslavil už na přelomu 19. a 20. století, tak proč mu teď známý americký streetartový umělec Mear One namaloval desetimetrový portrét na fasádu domu v Los Angeles? Proč se k jeho odkazu hlásí japonský ilustrátor Yoshitaka Amano? Nový, aktuální pohled na život Alfonse Muchy nabídne dokumentární film Romana Vávry.
Tramvaj z náměstí Míru nejdřív mírně stoupá ulicí ještě lepšího vinohradského typu, pak se rychle zhoupne a téměř se zřítí do údolí, kde začínala pražská periferie. To je ještě teď znát. Z ulice Francouzské se stane na konci Moskevská a Ruská, protože Eurasie tady obsadila aspoň svými názvy půlku čtvrti. Horní Vršovice jsou přechodová čtvrť mezi městem a venkovem, který tu zanechal své stopy v několika zbylých kovorolnických statcích, kterým už bohužel chybí dobytek, v pláccích, kde se kdysi pásly kozy, pak se z nich stalo něco mezi smetištěm a věčně volnou parcelou. Jakási malebná, ale stejně tak bordelářská neuspořádanost je vlastním duchem tohoto místa, které by se dalo nazvat hybridním.
Jako studentku pražské Akademie výtvarných umění ji po zkušenosti ze zahraničí mrzelo, že nemá přístup k informacím o soudobé architektuře. Založila proto vlastní sdružení, které mělo podle původních plánů jen „nakopnout“ organizaci přednášek tuzemských i zahraničních architektů u nás a poté se ze scény potichu vytratit. Letos spolek Kruh slaví už dvacáté narozeniny a podesáté organizuje jeden z největších festivalů zaměřených na architekturu v celé Evropě.
Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.
Postava sériového vraha je v popkultuře posledních desetiletí důkladně „promrskaná“, k vyprávění o ní patří i povinné prvky – hon, během něhož vyšetřovatel zoufale hledá jehlu v kupce sena, temná fascinace, již v něm kauza vyvolává a vede ho třeba i k úvahám o tom, do jaké míry se sám mordýřovi podobá, vraždy zobrazené způsobem hraničícím s fetišizací... A nakonec i postava zabijáka – temné záhady, často v něčem až nadlidského, nadprůměrně inteligentního, nepochopitelného.
Jáchym Topol, který vždycky najde výstižná slova, o svém bratru Filipovi řekl, že nejdřív mu šlo o to, zaznamenat to tady a přežít, pak už jen to přežít, a nakonec to nepřežil. V červnu to bylo sedm let. Z časů, kdy „to tady zaznamenával“, pochází řada textů, které Filip Topol psal především pro své Psí vojáky, tedy hudební skupinu, která neměla v českém, ale možná ani evropském prostředí obdobu, neboť obdobu neměl moc ani Filip Topol.
Ve spolupráci s první českou sklářskou školou působící na našem území a zároveň největší sklářskou školou v Evropě (skl. škola v Železném Brodě) nabízí Muzeum východních Čech v Hradci Králové reprezentativní výběr děl mapující tvůrčí úsilí posledního desetiletí. Zajímavým doplňkem je ukázka skla z období první republiky.
