Vzpomínky, které čekaly na zveřejnění přes sedmdesát let

Masaryk podle Engliše

Vzpomínky, které čekaly na zveřejnění přes sedmdesát let
Masaryk podle Engliše

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.

Engliš byl vzděláním právník, činností hlavně ekonom (tehdy se říkalo národohospodář), pedagog a politik, v šesti prvorepublikových vládách zasedl jako ministr financí, byl i guvernérem Národní banky československé; napsal řadu odborných spisů, uplatnil se též jako publicista. Oblíbil si ho prezident Masaryk („měl ve mě důvěru, že těm financím rozumím a že nekradu“), ač je dělilo třicet let; Engliš měl profesora už jako dvacetiletý student „rád a v úctě“, nicméně na něj nehleděl nekriticky, v roce 1912 prý pochopil na Masarykově přednášce v Brně, že řečník „není vědec, nýbrž prorok“. Proč? „Co věta, to myšlenka, hloubka, postřeh, ale nemohl jsem si přednášku zopakovat. Nebylo v ní soustavnosti. (...) Není vědy bez soustavnosti a ta mu scházela i v jiných jeho spisech, jež jsem pročítal.“

Drobné historky svědčí o Masarykově toleranci a velkorysosti: když se prezident nové republiky vracel v prosinci 1918 do vlasti, patřil Engliš k těm, kteří vítali jeho vlak v Horním Dvořišti. Byli prý zváni do jídelního vozu „ve skupinkách po třech“ a vyhlášený abstinent „hostil nás šampaňským“. Engliš si schoval na památku zátku. Snad i s agrafou? V dalších letech s Masarykem často stoloval, prezident ho zvával „k večeři i úplně samotného“. Když si nekuřák všiml hostových zažloutlých prstů a ujistil se, čím je ta barva způsobena, zeptal se, proč si nezakouří, a hned „zavolal zaměstnance, aby přinesl cigarety“. Příště se to už „rozumělo samo sebou“.

Masaryk byl podle Engliše také „velmi veselý člověk, rád se zasmál, rád poslouchal dobrou anekdotu nebo dobrý vtip a sám též vykládal veselé příhody“. Jistě, kdyby neměl smysl pro humor, asi by se v roce 1920 nevypravil do Písku za svým někdejším nepříčetným kritikem. To je nejbizarnější historka z celého vzpomínání. Adolf Heyduk slavil 85. narozeniny a prezident (tehdy 70letý) se rozhodl, že mu pogratuluje osobně. Nepozval ho na Hrad či do Lán (jubilantův zdravotní stav to asi nedovoloval), rozjel se do města, kde básník dlouhá léta žil, a navštívil ho doma. Vzal s sebou, píše Engliš, „Švehlu, Habrmana, Machara, generála Pellé a – mne, ačkoli můj resort neměl co činit s krásnou literaturou“. Avšak Masaryk ho prý „často brával s sebou nebo zval i do společnosti mimofinanční“ (naopak financím TGM „nerozuměl, ale měl o nich vlastní úsudek, to byla pro něho otázka odborná“). „Vystupujeme po schodech, prezident v čele. Najednou se na schodech obrátí a táže se: ,Poslouchejte, Machare, jak to o mně napsal ten Heyduk?‘ Machar (v uniformě) se postaví do pozice: ,Tebe nezrodila česká máti, tebe porodila divá saň‘ (...). Poté vstoupil TGM do pokoje k Heydukovi, objal jej a políbil. Takový byl.“ Engliš se tu spolehl na svou paměť, ony verše zněly takto: „Vás věru nezrodila matka česká; / spíš netvorná, zlo sálající saň, / jež nad hlavou nám perutěmi tleská / a stále žádá české krve daň.“ „Pootavský slavík“ se tehdy hodně rozparádil. To by patřilo do vysvětlivek, kdyby ovšem v knížce nějaké byly.

Ne zcela přesně jsou tu rozluštěny Masarykovy rukou psané dopisy („tož se z toho nestřílí“, v originále „tož myslím, z toho se nestřílí“, „přeji Vám a Vašemu zdraví“, v originále „přeji Vám a Vašim zdraví“, „tož do důsledků“, v originále „tož důsledná“ apod.). Podle autora předmluvy ony dehonestující verše napsal Heyduk „v době hilsneriády“, editorky měly chybu diskrétně opravit: bylo to už v čase rukopisných bojů. Škoda že ediční příprava Englišova masarykovského vzpomínání nebyla pečlivější. Taky proto, že víckrát už asi knižně nevyjde.

Karel Engliš: Vzpomínky na T. G. Masaryka. Masarykova univerzita, Brno 2021, 63 str.