Má se za to, že žánrovým filmům a seriálům pomáhá, když v závěru připraví pro diváka nějaký veliký zvrat. Nemyslím tím obvyklý zvrat ve smyslu vrah je někdo jiný, než jsme si mysleli, jde o něco jiného, než jsme si mysleli. Ale ten skutečně veliký zvrat, kdy se divák po konfrontaci s ním vzmůže jen na bezmocné a udivené WTF.
Většina z nás má pocit, že žije normální život. Když se na něj ale podíváme optikou bytostí Divné planety, přidáme autorův humor a jazyk, získáme čistou pravdu a zábavné čtení. Komiksová kniha o obyčejném chování neobyčejných obyvatel jedné planety je nominována na výroční cenu Muriel 2020 za nejlepší překlad (Michala Marková).
Nedávno uplynulo patnáct let od smrti filmového kritika a velkého esejisty Jiřího Cieslara, smrti, kterou všichni, kdo tuto výjimečnou osobnost poznali, nesou v sobě jako nezacelenou ránu. Jiří se rozhodl odejít ze světa dobrovolně, asi ne náhodou podobně jako postava židovského profesora z jeho milovaného filmu Daleká cesta režiséra Alfréda Radoka: profesor Reiter, hraje ho Eduard Kohout, má nastoupit do transportu, místo toho zvolí pád z pátého patra do dvora.
Přesně před deseti lety své brány otevřela nová budova největší školy architektury u nás. Kromě přísných kulis pro výchovu studentů a studentek přinesl projekt také profesní vrchol nesmlouvavé dámě, která má jasný názor, jak se má architektura dělat. V jednom měli jasno hned na začátku – jak nová škola vypadat nemá. Odstrašující příklad nosili totiž v živé paměti. Dosavadní prostory Fakulty architektury připomínaly spíš než moderní univerzitní budovu kulisy z noční můry každého klaustrofobika.
„Nikdy se pravděpodobně nedozvíme, co se 4. srpna 1992 stalo,“ píše se v rozsudku soudce Wilka, který v roce 1993 rozhodl o svěření dětí (dvou adoptovaných a biologického) herečky Mii Farrowové a režiséra Woodyho Allena do výhradní péče matky. Onoho dne měl Woody Allen pohlavně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan. V důsledku obvinění a obnoveného zájmu o něj souvisejícího s hnutím MeToo se vnímání dřív ikonického umělce změnilo, především v jeho vlasti.
Knižní rozhovor s katolickým knězem má své náležitosti, které přitáhnou, či naopak odradí čtenáře dle jeho vztahu k církvi, náboženství, spiritualitě a podobným věcem. Knižní rozhovor salesiánského literáta Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky je mimořádný tím, že je to rozhovor s katolickou kněžkou, tedy s někým, kdo by regulérně, dle kanonického práva, neměl vůbec existovat.
Hlava v hlavě je nevšední a originální publikace, první česká „hlavopedie“, určená především pro dětského čtenáře, jemuž má nápaditou a hravou vizuální formou pomoci pochopit základní skutečnosti týkající se hlavy, mozku a jeho fungování. Kniha získala několik ocenění (např. Magnesii Literu) a vychází v rozšířeném vydání.
Kdysi, asi před dvaceti lety, napsala krásná Lucie Tvarůžková do časopisu Týden, kde jsem tehdy pracoval, článek o tom, jak kdesi v lesích za Prahou chátrá socha ukřižovaného Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka. A ten její popis těla na kříži, pro jehož model si prý sochař obstaral skutečného nebožtíka, kterého zavěsil v ateliéru na kříž, byl tak sugestivní, že jsem se tam jel hned podívat. Mezi námi, bylo to i proto, abych se pak o tom mohl s redakční kolegyní odborně pobavit.
Nebyl to odchod ze světa, který by odpovídal jeho renomé a postavení. V něčem se ale shodoval s jeho nekonvenčním životním stylem. Židovský emigrant z carského Ruska Louis Isadore Kahn zemřel na infarkt na toaletách newyorské železniční stanice, když se vracel z Indie, kde zrovna dokončoval jeden ze svých zásadních projektů. V pase měl (bůhvíproč) vymazanou adresu trvalého bydliště, a trvalo tak celé čtyři dny, než se zjistilo, o koho jde.
Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“.
Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy.
Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psychosezení. Kniha těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranicí „normálního“ světa. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.
Okolí Jílového především směrem na jih k blízké Sázavě patří asi k nejmalebnějším okrskům pražského prstence. Je to pitoreskně se vlnící krajinomalba s mnoha záhyby a fasetami, s roklemi a kaňony, jimiž stékají kaskádovité potoky a vystupují čelisti skal a skaliček, které tam obrousily věky. Je to kout ozdobený železniční mašlí, asi nejoblíbenější tratí českého skautského etnika, jež se sem po generace nechalo vlakem vozit do vnitřního westernového exilu.
Zahlédnout aspoň jednu velrybu, nevyrušit papuchalky, stihnout polární záři, vykoupat se v horkém prameni. Seznam úkolů při cestě do země ohně a ledu je jasný. Místní nevyzpytatelné klima dokáže překazit všechny tyto zážitky. Až na jeden. Odvěká národní kultura geotermálních koupelí má kromě důležitého postavení v životě Islanďanů také jeden nečekaný aspekt týkající se podoby zdejších měst.
V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé. Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru.
Po úspěchu osmidílného seriálu Cizinec, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy Harlana Cobena z roku 2015 loni na Netflixu, vychází nyní tento úspěšný thriller v novém vydání s filmovou obálkou. Příběh odehrávající se na pozadí každodenních rodinných vztahů ukazuje, jak se mohou dobře míněné lži v cizích rukou změnit ve smrtící pasti.
V jedné povídce mého oblíbeného a nedoceněného Jana Křesadla se jáchymovský vězeň padesátých let vždy při cestě na směnu na hodinu v duchu přenese na místo, které si kdysi zamiloval. On si vybral kostelík na anglickém venkově, kam se před válkou dostal jako student. Ta meditace ho tak posiluje, že se mu pak daří lépe zvládat útrapy nelidského vězení. Pointa je, že v té době, vždy mezi pátou a šestou ranní, se v kostelíku zjevuje u oltáře průsvitný duch oblečený v nějakých podivných montérkách, což místní pastor odhadne v anglické tradici jako strašidlo, čemuž se ani nediví a nechá ducha na pokoji. Po několika letech se duch zjevovat přestane.
Sotva vyšel třetí svazek memoárů Karla Löbla, vysokého funkcionáře Československé strany socialistické v letech sovětské okupace (a po celou tu dobu též poslance Federálního shromáždění, ministra atd.), jejich autor 17. ledna 2021 zemřel. Bylo mu 95 let. Už se ho tedy nemůžeme zeptat na to, co ve svých vzpomínkách nedořekl, naznačil, vynechal. Byly by to ovšem, nutno říci, hlavně otázky speciální, zajímavé leda pro toho, kdo by chtěl o poslanecké práci „bratra Löbla“ za Aloise Indry a ministrování za Stanislava Rázla, Josefa Korčáka (a jak se všichni jmenovali) vědět ještě víc, než na sebe pamětník prozradil.
To, co tu na ně čekalo, by mnozí nebrali ani zadarmo. Malý a stísněný dvorek obklopený hladovými zdmi, ruina velké budovy, desítky tun suti a mezi tím polorozpadlý domek sloužící jako sklad. Nový majitel pozemku ale spolu se svým kamarádem architektem viděli v zapomenutém koutu východočeského maloměsta potenciál, který dokázali využít s úctyhodnou bravurou. Vůbec to ale nebylo zadarmo.
Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd.
Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Svérázný francouzský spisovatel si i žánr eseje vykládá po svém, jak je vidět ve výboru reprezentujícím autorovu tvorbu napříč lety. V těchto krátkých vypointovaných textech čtenáře zavede na plátna němého filmu i před průčelí současné architektury, konzervativně okomentuje průběh globalizace i liberalismus a osvětlí, proč mířit k pravdě.
Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.
Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl. Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána.
Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů.
Čas vhodný k tomu, aby se u nás historie předrevolučního Ruska dostala do učebnic dějepisu, nastal teoreticky už někdy v polovině 20. století, ve skutečnosti až do konce komunistického panství nebylo pomyšlení na jiný oficiální výklad než tendenční, zkreslený, bohorovně zamlčující lidi i události. Marxisté měli jasno: carské Rusko bylo prohnilé, „zákonitě“ odsouzené k zániku. Školní výklady se jím nezdržovaly, zato Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak se bolševickému převratu říkalo v SSSR, líčily sice také tendenčně (například s Trockým buď vynechaným, nebo „zmenšeným“), současně však s bizarními podrobnostmi.
Sinuhet se stává zdatným lékařem, jenž je přizván k faraonovu dvoru coby pomocník královského otvírače lebek. Starý Amenhotep III. ale po riskantním zákroku umírá. Nezkušený mládenec neodolá svodům překrásné kněžky, obětuje jí vše a tím začíná série jeho neprozřetelných rozhodnutí, která mají dalekosáhlé následky…
Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.
Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.
Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.
