Jako novinářka se zachovala naprosto bizarně, ale patrně to bude dobrá investice do její další novinářské kariéry. Eva Marie Kogelová rezignovala na místo vedoucí komentářové rubriky německých listů Die Welt a Welt am Sonntag na protest proti tomu, že na „jejích stránkách“ vyšel komentář od Elona Muska. Musk v něm vysvětluje, proč jediná spása Německa spočívá v hlasech pro opoziční pravicovou Alternativu pro Německo, AfD.
Není to žádná povinná zdvořilostní fráze, rád bych vám i za celou redakci, milí čtenáři, poděkoval za přízeň, kterou Echu zachováváte. Nejen týdeníku, ale všemu, co pod značkou Echo vzniká. Sám si uvědomuji, jak nesamozřejmé to je. Jsou dva vlivy, kvůli nimž je důležité zůstat neustále ostražitý. Jedním je postupná, ale nezadržitelná změna v mezilidské komunikaci, v získávání a vyhledávání informací. Z této změny, důsledku digitální revoluce, vyplývá ten druhý vliv. To je přeskupování společnosti, úmyslně se vyhýbám pojmu rozdělení společnosti, protože ta je spíš atomizovaná a roztříštěná do různě velkých, vzájemně do sebe narážejících molekul.
15. prosince vyrazil první přímý vlak Českých drah z Prahy k Baltu – do Gdaňsku a Gdyně. Na hlavní nádraží přišli kromě cestujících i ministr dopravy Martin Kupka či zástupci polské ambasády. Denně vyjedou z Prahy k Baltu čtyři spoje, cesta bude trvat jen osm a půl hodiny. Proč ale taková sláva kvůli něčemu, co by mělo být úplně přirozené? Zaprvé, Baltic Express je symbol proměny, kterou prošel v posledních letech obraz Polska v Česku. Ještě nedávno se Polsko v obecném povědomí jevilo jako zaostalá východní země katolických fanatiků, postkomunistických tržišť s levnými výrobky a nudných planin.
Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.
Sváteční dny na přelomu roku jsou čas, kdy svět (aspoň ten západní) trochu přibrzdí, autoři tzv. názorových textů (například já) tak mohou trpět nedostatkem témat k instantním analýzám. Přichází tedy čas prognóz, vytváření hypotetických scénářů pro dění v roce, který se užuž rodí. Přispěju svou troškou do mlýna a troufnu si odhadnout, že rok 2025 nebude nudný. Píšu to s lítostí a lehkou obavou. Často bývá citováno přání „dejž Bůh, aby nežil ve vzrušujících časech“. Je to přání velmi rozumné, časy totiž většinou nebývají vzrušující způsobem, který by si lidé – zvláště my starší – zrovna užívali. Nudná doba v nudné zemi se zdá být jako ideál.
Mezi výrazy typickými pro americké konzervativní subkultury vyhlížející na internetu nový dynamismus se ujalo „RETVRN“ (psáno s V, jak psali U staří Římané) a „We are so back“ – jako triumfální přivítání návratu starého. Ne ve smyslu staromilství, ale návratu staré síly porážející překonaný modernismus – jakožto stvrzení životodárné síly tradice („Reject Modernity, Embrace Tradition“ je další memetický formát, který může nést podobný význam). S vítězstvím Donalda Trumpa je to samozřejmě celé hned vážnější.
Americký prezident Joe Biden se rozhodl na Vánoce slitovat a 37 ze 40 federálně odsouzeným na smrt zmírnil jejich trest na doživotí. Právě počet milostí vyvolal pozdvižení. Pokud je Biden principiálním odpůrcem trestu smrti, což on tvrdí, dávalo by smysl zmírnit trest všem. Biden ale zjevně nenašel politickou odvahu na tři nejznámější případy. Záchrany před injekční stříkačkou se nedočkali Dylan Roof, odsouzený za masakr v černošském kostele v Charlestonu roku 2015, Robert Bower, odsouzený za masakr v pittsburské synagoze v roce 2018 (...).
Sovětský svaz si – se souhlasem tehdy velmi čerstvého prezidenta Háfize Asada – začal budovat základnu v syrském Tartúsu roku 1971. Po velké roztržce s Egypťany roku 1977 sem pak přesunul těžiště svých operací na Blízkém východě. Ruská vojenská přítomnost v Sýrii má tedy zhruba padesátiletou tradici, je spojena s vládnoucí rodinou Asadů a momentálně je docela dobře možné, že společně s rodem Asadů také skončila. Vítězové občanské války mají pramálo důvodů si tam Rusy ponechávat a ani Erdoganovi, politickému vítězi této, se ruská přítomnost v tureckém „blízkém zahraničí“ nehodí.
Německá salafistická mešita Al-Ikhas v Reutlingenu (východně od Tubinek, jižně od Stuttgartu) nahrála na své internetové stránky následující recitaci z koránu: „Zabíjejte modláře, kdekoli je najdete! Obkličte je, vytáhněte je ze všech úkrytů!“ Ještě nevíme, jestli si to pustil taky vrah z Magdeburku a pak se podle toho zařídil, klidně mohl, imámova výzva k vraždění kulturních křesťanů, tedy nás, na webu visela od léta, ruplo to ovšem dle železných zákonů synchronicity až doslova několik dní před masakrem na adventním trhu.
Poslední týden nesl mimo jiné vědomí, že se blíží první výročí hromadné vraždy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starost o to, aby mediálně nešlo o ždímačku tupého kýče, nýbrž aby v sobě všichni našli smysl pro pietu, a zároveň zvědavost, jak smutné výročí připomene sama škola, byly vystřídány zprávami jiného kalibru. Přišly rychle za sebou: Šestnáctého prosince ve městě Madison v americkém Wisconsinu mladík zastřelil učitele, spolužáky, další zranil. Dvacátého prosince dopoledne v chorvatském hlavním městě Záhřeb někdejší žák tamní školy pobodal učitelku a děti, jednu holčičku zabil.
Pět britských poslanců, kteří byli v posledních parlamentních volbách zvoleni jako nezávislí, chystá registraci nové politické strany. Těžko se vyhnout myšlence, že pětice působí jak z nějakého skeče od Monty Python – tvoří ji čtyři muslimové a Jeremy Corbyn. Svedla je dohromady Gaza, a dalo by se tedy soudit, že jde o pokračování „antiimperialistické“ politiky.
Bohumil Hrabal nebyl ještě vtažen do světa permanentního nahrávání a zaznamenávání, takže jeho „projev“ nemohl zevšednět a zešednout.
Z hlediska velkých témat dneška, budu psát o naprosté prkotině. Ale nemohu si pomoci, cítím se dotčen, snad i potupen. Doneslo se mi totiž, že městská část Praha 2 má hymnu. Jako první v Česku, kde prý žádná jiná obec nebo její část svou hymnu nemá, což je prý chyba a mělo by se s tím něco dělat. A Praha 2 udělala, hymnu objednala i k té realizaci došlo, takže si na závěr posledního předvánočního jednání mohli zastupitelé stoupnout do pozoru a ten kus si vyslechnout. Bylo to zaznamenáno a sdíleno, vyslechl jsem ho i já, už se to nemůže odestát. Beru si to osobně.
Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat. Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit.
V Damašku padla vláda a Sýrie je novou zemí. Jestli bude lepší než předtím, to se ještě ukáže. Nicméně první dny po pádech režimu jsou vždycky uvolněnější, protože nová státní moc se ještě nestihla zkonsolidovat; a ze sousedních států, jako je Turecko a Libanon, se do Sýrie začali vracet utečenci, údajně ve značném počtu. Většina evropských států zareagovala okamžitým pozastavením přijímání dalších žádostí o azyl, což naznačuje, že by rády viděly totéž – co největší a nejširší odjezd směr Sýrie, zejména pak těch jedinců, kteří se do evropských společností moc dobře neintegrovali a jsou zátěží pro sociální systémy
