O naději Zbyňka Stanjury
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Máme konečná čísla o stavu ekonomiky za loňský rok. Růst o jedno procento HDP lze vnímat pozitivně. Tedy tak, že je to odražení od pomyslného dna po předloňském propadu o 0,4 procenta. Nebo jako zklamání, protože očekávání byla jiná. Tak či tak, takový „růst“ je dost pravděpodobně nový normál. Doby, kdy se ekonomika zvětšovala tříprocentním tempem, budou prozatím minulostí. Slabý průmysl, na kterém naše hospodářství ještě stále silně závisí, a smutný pohled na Německo jsou v tuto chvíli stěžejním důvodem.
Růst se samozřejmě konal kvůli vyšší spotřebě domácností, protože inflace byla po drastických výších z předchozích let konečně na normálnějších hodnotách. A tudíž se po dvou letech poklesu zvedly reálné mzdy. Jenže ta spotřeba nebyla zase tak oživená, jak by se mohlo čekat. Lidé jsou opatrní.
Náklady na život zkrátka vzrostly, krize nekrize. Stejně tak jako ceny potravin už se na žádné jiné hodnoty nevrátí, ač se vláda i opozice snaží vytvářet dojem, že někdy přijde nějaké klesání cen a že za to budou moct politici. Šok z drahých energií přetrval. A to jak psychologicky, tak opravdu. V přepočtu na paritu kupní síly mají české domácnosti nejdražší elektřinu v EU, jak ukázala loňská čísla Eurostatu. A to, kolik skutečně domácnosti a menší podnikatelé za elektřinu zaplatí vzhledem ke svým příjmům, je pro fungování společnosti zásadní. Co se týče velkých podniků a průmyslu, tam samozřejmě zase hraje větší roli to, jaké náklady pro ně představují ceny energií ve srovnání s jejich konkurencí v zahraničí.
Vysoké ceny elektřiny pro spotřebitele jsou způsobeny tím, jak moc se zvyšuje státem regulovaná složka. Poplatky budou stále růst právě kvůli tomu, jak moc se bude muset do přenosových sítí investovat, aby unesly připojování nových nestálých zdrojů. Daň za nastavení evropské energetiky. A za vliv Německa, se kterým je náš energetických trh silně propojen. A stejně tak celá naše ekonomika. Navázání na Německo, náš největší vývozní trh, způsobuje, že průmysl je v totální nejistotě, a podle toho budou vypadat i rozhodnutí o dalších investicích podniků. A za vším jsou obavy z toho, jak nakonec opravdu dopadne vyjednávání o uvalení cel ze strany Spojených států. Tady by si EU měla uvědomit, že v sázce je docela dost, a vyjednávat chytře.
Čerstvá čísla z Německa nepřinášejí téměř žádnou útěchu. HDP tam klesá už dva roky po sobě a letos by možná mohlo růst o nepatrné 0,3 procenta. Němci úspěšně pokračují ve své cestě dolů, a když se nezmátoří, ani s námi to lepší nebude.
Letošní státní rozpočet založil ministr financí Zbyněk Stanjura na očekávaném růstu ekonomiky 2,7 procenta. Od začátku odhad dost mimo mísu. Teď tvrdí, že ekonomika letos poroste o 2,3 procenta. V lednové predikci ministerstva nebezpečí rizika toho, že Německo půjde dál dolů, zaznívá. Většina nezávislých odhadů ekonomů se shoduje na tom, že budeme opravdu rádi, kdybychom se na dvě procenta dostali. Ale že to bude spíš růst kolem 1,6 procenta. Stanjura tvrdí, že nižší než očekávaný růst v plnění rozpočtu nevadí. Samozřejmě. Nemůžeme nevzpomenout, že příjmy do rozpočtu ve výši desítek miliard korun z mimořádné daně v nekrizové době bez jakýchkoli mimořádných výdajů to jistí.