V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. A já ho viděl. Někteří kolegové nad ním ohrnovali nos, mě nějak oslovil, i když bych asi nebyl schopný těm kolegům racionálně vyvrátit jejich postoj. Někdy se to tak přihodí. Ten film začíná titulkem, který oznamuje, že byl natočen podle skutečné události, možná si ho tvůrci mohli odpustit, přestože je pravdivý.
Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji.
Společnost Moderna se chystá zahájit zkoušky své experimentální mRNA vakcíny proti HIV na lidech. Firma chce otestovat bezpečnost očkování na 56 zdravých dospělých jedincích bez HIV a také jejich základní imunitní odpověď. Informoval o tom server Clinical Trials Arena. Vakcína vznikla ve spolupráci společnosti Moderna, Mezinárodní iniciativy pro vakcíny proti AIDS (IAVI) a Nadace Billa a Melindy Gatesových (BMGF).
Pád Kábulu je historickým momentem se zatím nedohlédnutelnými důsledky. Je to také konec jedné dějinné kapitoly, která se začala psát před dvaceti lety, 11. září 2001. O válce v Afghánistánu jistě vzniknou tlusté bichle, bude se učit na prestižních univerzitách a sloužit jako varování budoucím světovým lídrům. První analýzy, komentáře a náčrty výkladu vznikají právě v těchto dnech. Následuje výběr toho nejzajímavějšího, co v poslední době k tématu vzniklo.
Americká hygienická služba, Centra pro kontrolu a předcházení nemocem (Centers for Disease Control & Prevention, zkráceně CDC), se od počátku epidemie dopustila řady chyb. Přesto se tento úřad nadále používá jako zlatý standard, na nějž se často odvolávají i naši politici a experti. Podívejme se tedy na dva jeho komunikační výstupy z posledních týdnů. Koncem července se Washington Post dostal k připravované slideshow o variantě covidu delta.
Prazvláštním zážitkem bylo sledovat na sociálních sítích zhroucení Afghánistánu. Jako kdyby se na člověka valila koule nesourodých slov splácáných dohromady v tuhou hmotu, rostla a rostla, jak se nabalovala další vyjádření. Jeden si tak mohl říkat, že sleduje historii v přímém přenosu anebo srážku reality, nějaké fatální a krvavé skutečnosti, s interpretační mašinou, která ji proměňuje v kanonenfutr pro názorové střety, práškový substrát pro krmnou směs. Vlastně nic nového. Jenom ty konkrétní okolnosti tu setrvalou povahu virtuálního „diskurzu“ nasvěcovaly ostřeji, než je obvyklé.
Technokratická řešení, kdy se rozhodování ujmou sociální inženýři a matematičtí modeláři, kteří vidí v lidech nikoli komplexní osobnosti se svou individualitou, hodnotami, emocemi, kulturou a představami, vedou do tvrdých krizí. Společnost ohrožují a rozkládají, byť mohou být vedeni vznešenými záměry. Poslední rok a půl to v přímém přenosu sledujeme u reakcí společnosti na epidemii čínského koronaviru.
Katastrofálně rychlé zhroucení afghánské vlády tváří v tvář Tálibánu zapůsobilo na západní pozorovatele jako šok. Mise v Afghánistánu trvala dvacet let, dost dlouho na to, aby někteří vojáci, kteří se účastnili prvních akcí na podzim 2001, mezitím vyslali do země pod Hindúkušem svoje dospělé děti. Za tu dobu nateklo do extrémně zaostalého regionu obrovské množství peněz, nejen pro armádu, ale i na výstavbu civilní infrastruktury.
Nejhorší tiskovou konferencí v dějinách musí být ta z 8. července. Americký prezident Joe Biden na ní odpovídá na otázky novinářů ohledně plánovaného stažení z Afghánistánu. „Je převzetí Afghánistánu Tálibánem nyní nevyhnutelné?“ zeptal se jeden novinář. „Ne, není. Afghánistán má 300 tisíc vojáků, kteří se svou výzbrojí mohou rovnat jakékoliv armádě na světě, a mají letectvo.
K nevěrohodnosti velkých médií, která podle jednoho reprezentativního šetření z loňska nejsou schopna oslovit třetinu a možná víc české populace, jistě mohou přispívat slavné řetězové e-maily mezi důchodci, něco přímo dodá i dezinformační scéna. Ale velkou část práce proti sobě ta velká média odvedou sama. Poslední rok a půl je to hlavně zvláštní druh apokalyptického zpravodajství o covidu,
Má se za to, že období, kdy bohyně Flóra přihlíží radovánkám nebo se sama přičiňuje, patří jaru. Asi ano, neboť se tomu věnuje od nepaměti jistá pozornost. Jak tak sleduji zahradu kolem sebe, řekl bych, že ne všichni podlehnou jarní básnické vášni; mnozí si nechají leccos na léto. Kupříkladu slimáci, ta milá hladká stvoření, která s neskrývanou elegancí těl dokážou vyprodukovat nespočet antiperlí v rekordně krátkém čase.
Před plus minus rokem jsem tady referoval o „velké kauze“, jíž žily sociální sítě za oceánem a ve značné míře i tamní média. Vyšlo o ní hodně textů (v New York Times dvanáct během jednoho týdne), mluvilo se o ní v televizi. Šlo o případ Amy Cooperové a jejího jmenovce Christiana Coopera. Příklad střetu reprezentantů dvou skupin – na jedné straně, řekněme, obsesivní pejskaři, na druhé lidé, kteří rádi kontrolují, jestli mají obsesivní pejskaři svoje miláčky na vodítku tam, kde je to uloženo. Musím říct, že v tomhle sporu jsem přísně neutrální a k žádné z jeho stran nechovám výrazné sympatie.
Kolik jste zaznamenali v médiích připomenutí, že minulou sobotu to bylo dvacet šest let, kdy skončila největší vojenská operace v Evropě od konce druhé světové války? Žádné, že? Byla to blesková akce, operace Bouře, v níž Chorvatsko znovunabylo kontrolu nad svým územím. Poraženým nebyla jen takzvaná Republika Srbská Krajina, která se etablovala na téměř třetině chorvatského území. Poraženým nebyl jen Slobodan Milošević, bez něhož by tato entita neexistovala, ale který ji zároveň tehdy nechal napospas osudu.
Občas nám i čtenáři kritičtí k vývoji naší civilizace vyčítají, že se v Echu až umanutě nimráme v klimatické politice. Ale toto téma jsme si nevybrali my, vybralo si ono nás, včetně tebe, milý čtenáři. Příští čtvrtrok se na tebe z oficiálních míst a velkých médií bude klima valit ještě víc, než je obvyklé. 31. října totiž v Glasgowě začíná Konference OSN o klimatické změně.
