KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Dědictví Car-bomby

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Dědictví Car-bomby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před šedesáti lety, 30. října 1961, se zmrzlá tundra na dálném severu Sovětského svazu rozsvítila oslepující září, jako by samotné slunce sestoupilo na zem. Do vzduchu se zvedl gigantický atomový hřib, jehož vrchol dosáhl výšky skoro sedmdesáti kilometrů, až tam, kde se řídnoucí vzduch začíná měnit ve vakuum vesmíru.

Exploze byla tak velká, že ohrozila letadlo, které bombu původně svrhlo. Ačkoliv se už nacházelo desítky kilometrů daleko, rázová vlna jím zahoupala natolik, že se ve vzduchu propadlo asi o kilometr a piloti měli co dělat, aby jej vůbec nějak stabilizovali a dolétli zpět na základnu. Kdyby se jim to nepodařilo, stala by se devítičlenná posádka bombardéru dalšími oběťmi jaderných zbraní.

Car-bomba, největší nukleární nálož dějin, byla vyvrcholením poněkud šíleného závodu mezi USA a SSSR. Obě velmoci se předháněly v tom, ukázat té druhé co nejnázorněji, jak velkou a ničivou zbraň dokážou vyrobit. Ve čtyřicátých a padesátých letech se tak uskutečnila celá řada atmosférických testů, jejichž výsledky byly jednoznačné: tento typ bomb dokáže zdevastovat celé metropole velikosti New Yorku či Moskvy i s jejich okolím.

Velikost Car-bomby musela být dokonce zredukována a výsledný design způsobil explozi o síle „jen“ padesáti megatun (cca 2500násobku hirošimské pumy) místo původně plánovaných sto megatun TNT, protože původní, ještě masivnější bombu nebylo možno na nukleární střelnici na Nové zemi ani bezpečně svrhnout. Letadlo ji nesoucí by se prostě nedokázalo dostat ze smrtícího objetí exploze včas.

Jedním z otců obří bomby byl mladý fyzik Andrej Sacharov, kterého neustálý tlak na další a další jaderné zbrojení postupně znechutil natolik, že se stal mezinárodně známým disidentem a odpůrcem sovětského režimu. Sovětský svaz disentu nepřál a lidé otevřeně nesouhlasící se stranickou linií museli počítat s vyhnanstvím, vězením i kárnou psychiatrickou léčbou; proto jich bylo málo. Ale odpor začalo jaderné zbrojení vzbuzovat i na Západě, kde měli aktivisté daleko větší prostor se projevit. Tam mu naopak Sovětský svaz velmi stranil a mnohé západní protijaderné iniciativy byly podporovány z Moskvy.

Dnes jsme zvyklí používat pojem „nesmyslná válka“ jako samozřejmé spojení slov, ale nesmyslnost (moderní) války je v podstatě až důsledkem vzniku jaderných zbraní. Smyslem války je totiž vyhrát a v tom druhu války, při kterém po sobě velmoci házejí náložemi velikosti Car-bomby, nemůže vyhrát nikdo. To je velký rozdíl proti dřívějším časům, kdy se vítěz mohl těšit na vládu nad poraženými, zisk z jejich hospodářství a půdy, uchvácení území, přístavů, železnic, pokladů, klenotů a dolů na cenné kovy – to vše „zaplaceno“ jen životy mladých mužů odvedených do vojska, kterých měla většina vladařů dost a jejichž obětí se nemusela trápit. Technický vývoj 20. století tuto cynickou nerovnici pozvolna převracel a jaderné zbraně převrat dokončily. I samotný pojem „vítěz“ ztratil v jaderném konfliktu význam. Vítězové prostě nejsou.

S pověstí jaderných zbraní se bohužel zároveň „svezla“ i pověst jaderné energetiky, mírového využití síly atomu. Částečně to bylo dáno tím, že v některých civilních jaderných reaktorech vznikal štěpný materiál pro jaderné zbraně, částečně několika dobře známými haváriemi, ale hlavně asi tím, že pro určitý typ přírodovědně nenadaných lidí je jádro jako jádro, a jsou-li jaderné zbraně dílo ďábla, musí jím být i jaderné elektrárny. Lidstvo nemá příliš velké nadání pro nuance a ti, kdo křičí slogany nejhlasitěji, už vůbec ne. Tak se stalo, že místo dřívějších snů o elektřině tak levné, že do bytů ani nebude potřeba instalovat elektroměry, žijeme ve světě, kde se inteligentní a vzdělaní lidé chtějí spoléhat na slunce, déšť a vítr – a platíme za to jak vysokými cenami proudu, tak nejistotou v jeho výrobě.

I to je dědictví zkoušek jaderných zbraní, kterých byla Car-bomba vrcholem. A je stále živé, i když oni vojáci, kteří byli svědky největší exploze v dějinách lidstva, už dávno nežijí. Co s ním uděláme?