Konference řekla, jak dát vodu stromům, a ne do kanálu

Brno na suchu

Konference řekla, jak dát vodu stromům, a ne do kanálu
Brno na suchu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když se akce jmenuje Nenech Brno na suchu, můžete od toho čekat cokoli. Ve skutečnosti se vodaři a zahradníci potřebovali potkat, aby se ve městech dalo žít. Já vím, zní to jako oblíbené strašení apokalypsou, ale v letech 2015–2018 se stromům ve městech stalo něco vážného a důsledky jsou alarmující. Zahradníci to prožívají zdaleka nejvíc, vodaři zase již léta řeší problém srážkové vody, kanalizace a čištění. Kdybychom dokázali vodu vsáknout, nemusela by do kanálu. Čistilo by se jen to, co je opravdu špinavé, a změnily by se objemy i spojené náklady. Parky, záhony i stromy v ulicích přitom strádají suchem. Tyhle dvě věci se přece musejí potkat!

Je to velká výzva a říká se jí „modrozelená infrastruktura“. Každý obor má svou hantýrku, a tak zahradníci mžourají na tabulky vodařů a ti zase kroutí hlavou nad latinou botanických názvů. Může to i skřípat. Kytky lze snadno utopit a vody může být málo i moc. Oba obory se ale v třecích bodech uchylují k řeči čísel a ta je srozumitelná všem. Po celém světě vznikají studie, které počítají velmi věcně, kolik to bude stát a co nám to přinese. Úspora na rourách by zdaleka nestačila.

Udržet vodu ve městě a dát ji ve prospěch rostlinstva se ukázalo jako kruciální problém. Přítomnost rostlin v urbanizovaném prostoru totiž určuje kvalitu našeho života. Sofistikované dystopie nám ukazují katastrofické vize, ve kterých lidé podzemní klimatizované prostory opouštějí už jen v ochranných oblecích a s dýchacími přístroji. Ano, je to báječné sci-fi, ale opírá se o modely, které jsou překvapivě uskutečnitelné a v některých městech světa nabyly konkrétních obrysů. Čtvrti i celá města, která se ocitla bez parků, vykazují fatální nárůst respiračních problémů a jejich dalších důsledků. Je dokázáno, že podíl stromů v té či oné čtvrti bezprostředně souvisí s náklady na zdravotní péči. Zahradní města, která mají aspoň třetinu korun stromů na svých plochách, jsou těmi skutečnými ostrovy života.

Proč nás stromy takhle drží naživu? Patrně proto, že jsme docela nedávno takříkajíc vyšli z lesa. Stromy zachycují polétavý prach, snižují proudění větru, ochlazují atmosféru, zvyšují vlhkost, spotřebujíce CO2 a produkujíce kyslík. To ví přece každé malé dítě. Dokonce i jejich práce s hlukem nás drží tak nějak nad vodou a vliv zeleného listoví na psychiku je už velmi dobře podchyceným jevem. Ze stresu se nejlépe dostanete procházkou v parku. Dnes se pro tento komplex přínosů vžil název „ekosystémové služby“. To chceme.

Největším společenským problémem ale paradoxně není, zda jsou stromy hodné, nebo zlé. O tom celkem vzato není sporu. Chráníme je zákonem, kácení je pravidelnou součástí veřejné debaty na konci zimní sezony již řadu let. Malér je představa o jejich běžnosti. Stromy tu jsou a budou stejně tak, jako tomu bylo vždycky. Zjednodušování a ponižování problematiky našeho soužití je momentálně největším rizikem. Přece rostou všude, podívej, bříza v okapu. Bohužel, náš životní styl se v posledních třech dekádách dostal do prudkého rozporu se stromy. Když k vodovodu, kanalizaci, elektřině a plynu začaly valem přibývat kabely „měkkých sítí“, dostali jsme se rychle do situace, kdy na stromy prostě nezbylo místo. Jejich životní prostor se i vinou masivního nárůstu vibrací, zhutnění a znečištění natolik zúžil, že nás po zmíněném přísušku začaly masivně opouštět.

Jenže utrápený strom jede na dluh a umře. A my potřebujeme strom, který šlape naplno jako hodinky. Jinak umřeme my.

31. října 2021