Demokracie nesvědčí „bublinám“

Demokracie nesvědčí „bublinám“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Uplynulý týden představoval pro pokrokářské křídlo amerických demokratů šok. Prohráli několik důležitých místních voleb v oblastech, které přitom mohli považovat za plus minus své, progresivističtí kandidáti na guvernéry a starosty odešli poraženi, byť šli třeba do voleb s vědomím převahy (více o tom v komentáři kolegy Ondřeje Šmigola zde).

Ta porážka má jistě mnohé politické souvislosti, v něčem také ilustruje způsob, jímž reálný svět ovlivňují bubliny sociálních sítí, to, že život v online (především) komunitách, které směrem dovnitř očekávají a vynucují názorovou konformitu, musí nutně vést k porážce v podmínkách reálného světa, pokud ten svět funguje na demokratických základech.

Američtí pokrokáři jsou nevelká, ale docela mocná vrstva lidí, většinou bílých, často lépe situovaných, v institucích, jež dostali pod mocenskou kontrolu – část univerzit, médií, kulturní scény, firem –, vystupují velice mocensky, včetně občasných postihů nesouhlasu. Rovněž velmi dbají o uniformitu vlastních řad, je mezi nimi lepší mýlit se spolu se stranou než mít pravdu proti ní. Takovéto uzavřené a v něčem intelektuálně omezené prostředí nutně hloupne, protože není-li převládající ortodoxie uvnitř „bubliny“ vystavována kritickému pohledu, neumí ji ani nikdo pořádně bránit, nanejvýš výkřiky na Twitteru, za něž je možné posbírat lajky od stejně smýšlejících.

Takto do sebe uzavřené skupiny také mají sklon se dál a dál radikalizovat, protože nemusejí mít nějaký vnitřní korektiv. A jejich členové jsou zvyklí mluvit právě a pouze dovnitř, k jiným sobě podobným, jejich jazykem, opřeni o jejich chápání či nepochopení reality. Velkou úlohu v jejich řadách hraje puritánství, které má ve Státech dlouhou tradici. Nikoliv puritánství ve smyslu pruderie, ale obsese čistotou, snahy udržovat sebe i řady těch svých nekontaminované zlem, jež je třeba kontinuálně a nekompromisně čistit – nebo třeba jen kontaktem s ním.

Volební střet je pro takto sektářsky uvažující mysl vždy střet se zlem, a především pro ni má vždy větší důležitost ono udržování pofiderní ideologické čistoty vlastních řad, narativu, který pro sebe skupina vystavěla, nad prosazením nějakého cíle v demokratické proceduře. Je to vidět i na reakcích lidí z pokrokářského tábora na prohru z tohoto týdne. Opakuje se v nich tvrzení, že pokrokoví kandidáti prohráli kvůli rasismu druhé strany nebo vůbec společnosti. Implicitně z těch slov vyplývá, že jedinou správnou reakcí na tu porážku je ještě víc „přitvrdit“, například dál říkat o lidech, kteří z různých důvodů vnímají pokrokářskou politickou praxi dost kriticky, že jsou hanební rasisté. Jistě je to přivede k rozumu, uvědomění si, že pochvala od těch „správných“ lidí je to, oč v životě nejvíce stojí.

V základu demokracie je snaha přesvědčit druhého, aby do nějaké míry přijal moje stanovisko a v něčem změnil to svoje. Abych toho dosáhl, potřebuju uvěřit, že ten druhý, tak jak je, vůbec za rozhovor stojí, že s ním vůbec nějakou konverzaci chci vést. Ve společenstvích obrácených do sebe a průběžně se ujišťujících o vlastní výlučné ctnosti se taková víra hledá těžko. Musí ustoupit potřebám „narativu“, který ty druhé musí vnímat jako masu nečistých, na jejímž pozadí o to víc vynikne neposkvrněnost těch „dobrých“.

Dá se tak dosáhnout ledasčeho – pofiderního uspokojení nebo pocitu moci, „osvobození“ od nepříjemných a třeba i bolestivých nároků, jimž je možné se vyhnout konformitou vůči skupinovým normám. V testu demokratické politiky ale takto uspořádané skupiny mohou těžko uspět, principy jejich fungování jim totiž znemožňují číst situaci a efektivně jednat v zájmu dosažení vítězství. Nejsou to zdaleka jen američtí pokrokáři, kdo tímhle problémem trpí, skalní trumpisté na tom jsou podobně, když člověk třeba čte debaty mezi českými stoupenci a kritiky očkování, taky z nich nenabude dojmu, že se v nich angažují lidé snažící se někoho o něčem přesvědčit. Bez odhodlání debatovat s těmi jinými, přesvědčovat je, a tím pádem je i respektovat, nemá demokratická politika smysl. Kdo to ignoruje, nemůže v ní uspět a hrozí mu, že z ní zmizí. Samozřejmě se může utěšovat třeba i naplnitelnou představou, že nezmizí on, zmizí demokracie. Třeba pro to i něco udělá.

7. listopadu 2021