Když dav v britském Bristolu pokácel sochu obchodníka s otroky a místního mecenáše Edwarda Colstona, bylo jasné, že protestní hnutí, které zachvátilo celý Západ a v menší míře dorazilo i do Česka, vstoupilo do nové fáze. Prvotní protesty v USA, které reagovaly na smrt černocha George Floyda pod kolenem bílého policisty Dereka Chauvina, byly pochopitelné.
Když Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující třicet nejvyspělejších zemí světa, zveřejnila velkou studii mapující dopady koronavirového vypnutí ekonomiky, žebříček těch nejzasaženějších států vypadal na první pohled překvapivě.
V amerických městech se tvrdě střetávají policisté a příslušníci národní gardy s účastníky masových protestů, jejichž doprovodnými jevy jsou i rabování a ničení. Země prožívá zběsilou roztržku, která probíhá v ulicích i ve virtuálním světě, kde válka slov pohání i ty reálné bitvy. To všechno odstartovalo zabití neozbrojeného šestačtyřicetiletého černocha George Floyda bílým policistou Derekem Chauvinem ve městě Minneapolis.
Jestli je v Londýně jedna stavba, která budí dojem bezpečí a stability, je to americká ambasáda. Obří ocelová kostka, kam se Američani přesunuli v roce 2018, je v podstatě supermoderním hradem. Důmyslný systém teras, zákopů a plotů doplňují neprůstřelná skla a Faradayova klec proti kybernetickým útokům. Nechybí ani vodní příkop.
Evropská komise se rozhodla využít pandemii koronaviru, která tvrdě zasáhla řadu členských zemí Unie, k průlomu v evropské integraci. Pod ambiciózním názvem New Generation EU (Evropská unie nové generace) představila plán, jehož součástí jsou kvůli odporu v mnoha členských zemích dlouhé roky neprosaditelné zlomy. Společné dluhy členských zemí EU a společné daně.
Výsměch nebývá součástí statistických přehledů. Přesto výčet evropských zemědělských dotací pro Agrofert za rok 2019 obsahuje ironickou notu. Holding premiéra Andreje Babiše inkasoval v minulém roce 961 milionů korun, zhruba stejnou částku jako v předchozích třech letech. Tím se připomíná večerní zasedání europarlamentu z 12. prosince 2018, na kterém komisař Günther Oettinger oznámil, že Evropská komise už „nevyplatí žádné dotace“ firmám spojovaným s českým předsedou vlády, dokud se nevyjasní jeho střet zájmů. Co víc, žádné dotace nebyly vyplaceny už od druhého srpna, kdy začala v Evropské unii platit nová, přísnější pravidla.
Který z českých politiků má nejvíc společného s Donaldem Trumpem? Nedívejme se na konkrétní program ani na konkrétní výsledky, ale na přístup k politice, k marketingu, k politické komunikaci. Kupodivu je to Pavel Novotný, starosta pražských Řeporyj. Není miliardář a sám sebe označuje za „vítače“ uprchlíků. Ale měřeno tím, že politického úspěchu a viditelnosti dosáhl někdo, od koho by to před pár lety nikdo nečekal, ho lze s Trumpem srovnávat.
Ta fotografie obletěla britská média a sociální sítě. Zachycuje premiéra Borise Johnsona v momentě, kdy se vrátil od královny, která ho zrovna jmenovala do úřadu, a vstupuje do Downing Street číslo 10. Na snímku se zdraví s Markem Sedwillem, šéfem státní správy. Vlevo stojí nastoupený personál úřadu premiéra. Muži v oblecích. Ženy v kostýmcích. Na druhé straně sálu stojí naprosto osamoceně vyhublý plešatící chlapík v džínách a tričku.
Model založený hlavně na rozsáhlých půjčkách z ciziny narazil na své hranice. Budoucnost devatenácté největší ekonomiky světa je nejistá.
Světem se šíří pandemie, na kontě má tisíce životů, postihuje i vyspělý svět. Asie je vůči nemoci překvapivě odolnější než Evropa a Amerika. Není řeč o koronaviru, i když s problematikou souvisí, ale o obezitě. Covid-19 naplno vyjevil nebezpečí nadměrné váhy. U obézních je dvakrát větší šance, že budou hospitalizováni, a u morbidně obézních třikrát větší šance, že zemřou. Poprvé za dlouhou dobu se ukazuje bezprostřední nebezpečí obezity. Že být tlustý není úplně nejdravější, se všeobecně ví, ale vzhledem k tomu, že člověka to zabíjí relativně pomalu, individuální vůle to řešit bývá malá.
Francouzský prezident Emmanuel Macron o tom snil a řečnil od chvíle, kdy vešel do Elysejského paláce. Je to jeden z pilířů jeho proslulého projevu na Sorbonně, kde rýsoval své představy o budoucnosti Evropské unie. Všichni němečtí kancléři včetně Angely Merkelové to roky odmítali. Moc dobře věděli, že to Němci nepřijmou. Společné dluhy Evropské unie, symbolizované dluhopisem, kdy si členské země vzájemně ručí za dluhy. Dlouhé roky neprosaditelné.
Každoroční květnové oslavy vítězství v 2. světové válce probíhaly letos v Rusku kvůli pandemii covid-19 takřka ve ztlumeném režimu. Byla zrušena jak vojenská přehlídka na moskevském Rudém náměstí, tak Kremlem podporovaná společenská akce „Nesmrtelný pluk“, v jejímž rámci se na Den vítězství 9. května tisíce Rusů procházejí ulicemi svých měst s portréty příbuzných, kteří se kdysi zúčastnili bojů proti nacistickému Německu.
Na noční obloze se míhají „vláčky“ satelitů Elona Muska, jehož aktivity ovšem čelí také sílící kritice (nejen) ze strany Ruska. Prezident Donald Trump podepsal dekret, podle něhož mohou americké firmy zahájit těžbu nerostů na Měsíci, kde mají brzy opět přistát američtí astronauti, jenže podobné ambice dává najevo také Čína. Vše nasvědčuje tomu, že sledujeme první kroky nových „kosmických závodů“, ale současně je prakticky jisté, že toto soupeření se bude velmi odlišovat od toho, které probíhalo za studené války.
Před sedmadvaceti lety se někde v chodbách Russelovy budovy v komplexu amerického Senátu možná něco stalo. Tehdejší senátor Joseph Biden tam měl sexuálně napadnout Taru Readeovou, která tehdy pracovala v jeho kanceláři. S obviněním ale šla na veřejnost až nedávno. Nadělala s tím problémy Bidenově kampani a vůbec stoupencům Demokratické strany, boj proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování je pro západní progresivní levici klíčové téma.
Na titulní stranu magazínu Time se dostali tři rakouští kancléři, Engelbert Dollfuss, Kurt Schuschnigg a Sebastian Kurz. Tuto větu vyslovil koncem dubna ve vídeňském parlamentu jeden z opozičních poslanců a vzbudil tím velké pohoršení. Přirovnal totiž předsedu vlády k politikům, kteří v letech 1933–1938 zavedli režim zvaný austrofašismus. Bylo to neúnosné zvlášť v časech pandemie, kterou kancléř Kurz zvládl za potlesku skoro všech občanů. Opozičník jménem Gerald Loacker své kolegy rozzlobil hlavně tím, že je příliš laciné hledat v kariérách Kurze a diktátora Dollfusse společné rysy. Současný kancléř patří k nejvlivnějším politikům Evropy a jistě by se mohl srovnávat s velkými demokraty.
Od roku 1945 až do konce osmdesátých let jsme byli de facto sovětskou kolonií. Přesněji řečeno ruskou, protože přívlastek sovětský nepojmenovává kolonizátora, ale pouze jeho tehdejší státní uspořádání. Podoba té kolonie má své specifikum, na němž bych se asi neshodl s historiky, kteří mají vlastní terminologii, již vnímám jako s prominutím roušku, co má zabránit šíření nákazy pravdivostí a opravdovostí. Chci o jednotlivých etapách této kolonie mluvit jako spisovatel, tedy osobněji a literárním jazykem, za což se předem omlouvám.
Brexit je zpět! Vypadalo to, že jsme se ho zbavili navždy, že vše už je vyřešeno, nebo že ho zabil covid-19. Jenže jak už se psalo po 31. lednu, kdy Británie formálně opustila EU, nic se nezměnilo. Monarchie vstoupila do přechodného období, ve kterém je čas vyjednat novou obchodní dohodu s kontinentem. Pak přišel koronavirus a s ním spojené ekonomické těžkosti. Nastala otázka, jestli si Británie může dovolit dva hospodářské otřesy za sebou. Navíc vyjednávání se zpomalilo, evropský šéfvyjednávač Michel Barnier onemocněl koronavirem. Šířily se spekulace, že přechodné období bude muset být prodlouženo, a tím pádem reálný brexit odložen. Pak však britská vláda vzkázala, že to je nepřípustné. V půli května rozhovory o obchodní dohodě ztroskotaly.
Koronavirová krize dává šanci rychle prosadit věci, které by se v klidnější době uváděly do života mnohem obtížněji. Platí to v dobrém i zlém. Bez vyhrocené situace, žádající rychlá řešení, by se vždycky našla spousta důvodů, proč něco nejde. Při plně upnuté pozornosti by se také ozvalo mnohem víc kritiků, padlo mnohem víc argumentů, než když se věci protáhnou mimo hlavní proud pozornosti. Spousta firem, a dokonce i úřadů, kde bývá prosazení čehokoli nesmírně složité, si třeba pochvaluje, jak tlak na komunikaci na dálku věci usnadnil, omezil byrokracii a posunul rychle dopředu digitalizaci. Šlo to, protože to jít muselo. Byl tlak.
Letošní 75. výročí konce druhé světové války znovu otevřelo otázku, kdo se na vítězství nad hitlerovským Německem nejvíc podílel. Stěží se dá zpochybnit přispění Sovětského svazu. Podle historika Normana Daviese uštědřili západní spojenci Německu nějakých 25 % ztrát (myšleno padlých, zraněných a zajatých), z toho vyplývá, že 75 % připadalo na Sověty. John Ellis zase vypočítal, že na východní frontě bojovalo 79 % nacistických sil. I prostý pohled na padlé ukazuje obří nepoměr.
Asi si pamatujete tu zprávu, jak prezident Trump propagoval nevyzkoušený preparát chlorochin jako lék na koronavirus a jak to manželé v Arizoně viděli v televizi, požili větší množství této látky a muž zemřel. Je to příběh symbolizující nezodpovědný přístup nekompetentního prezidenta. Ale taky příběh symbolizující, jak je ve skutečnosti s koronavirem v USA všechno trochu jinak.
O tom, že Robert Šlachta uvažuje o návratu do veřejného života a že jakýmsi předstupněm bude kniha, se mluvilo několik měsíců. Autorem se měl stát redaktor Respektu a dlouholetý specialista na policii Jaroslav Spurný. Ten před dvěma lety vydal knižní rozhovor s Karlem Randákem, vůči bývalému řediteli rozvědky neobvykle vstřícný. Se Šlachtou nakonec jeho knihu napsal další novinář s bezpečnostní specializací, Josef Klíma. Přístup k hlavnímu hrdinovi zůstal i tady nekritický.
Pár dnů před ukončením nouzového stavu potkala premiéra Andreje Babiše nepříjemnost. Jeho kabinet se pokusil v rámci nouzového režimu protlačit parlamentem zákon, podle kterého mohou ministři přidělovat státní zakázky anonymním firmám bez jakékoli soutěže a kontroly. „Jediný cíl byl to, abychom se připravili na tu druhou vlnu, ale pokud jsou tam nějaké pochybnosti, tak je lepší to vlastně projednávat normálně a nedávat tam na to legislativní nouzi,“ snažil se vysvětlit České televizi, které se podařilo chytit ho na chodbách Strakovy akademie.
Umělci v této zemi dlouhodobě cítí potřebu vyjadřovat se k veřejnému dění. Jak se zdá, s příchodem nového koronaviru tato potřeba zesílila. V důsledku toho se na nás valí nekompromisně formulované názory novopečených virologů, epidemiologů, ústavních právníků a ekonomů z řad kulturní obce. Veřejné angažmá mnozí z nich považují za svou povinnost, která jim jednoduše „nedovolí mlčet“. Kniha esejů britského politického filozofa Michaela Oakeshotta (1901–1990) Racionalismus v politice, jež přednedávnem vyšla v českém překladu, by je snad mohla trochu uklidnit. Žádnou takovou povinnost totiž umělci podle Oakeshotta nemají a nikdy ani neměli.
Dobrý večer, já jsem ta nová chřipka! hlaholí figura průhledného džina. V mlžné pracce drží kladivo dopadající na hlavu brýlatého úředníčka. Tak vypadal jeden z vtipů (tento nesl titulek HEPČÍ!) ilustrujících příchod choroby, která v letech 1918–1920 usmrtila až sto milionů lidí a podle některých badatelů představuje nejničivější katastrofu lidských dějin.
V době, kdy budoucí prezident Masaryk chodil do školy, měla většina jeho vrstevníků zkušenosti s prací na poli. Zhruba polovina z nich mohla očekávat, že v zemědělství zůstanou po celý život. Byla to těžká dřina, robota. Jak v českých městech rostl výrobní sektor, hodně vesničanů utíkalo z nejisté existence zemědělce do pracovního poměru. Dokonce i tvrdá práce v ostravském uhelném průmyslu byla pro tehdejší mladé lidi přitažlivější než otročení na poli. Také proto, že výdělky v továrně byly vyšší a jistější. Nerozhodovalo o nich náladové počasí nebo škůdci.
Velké americké deníky jsou již dlouho orgány levice, ale udržují si téměř dojemnou tradici: snaží se o názorovou pestrost tím, že zaměstnávají pár konzervativních komentátorů. Psát pro publikum, které jejich názory předem odmítá, je pro tyto jedince výzva. Jsou pod trvalým tlakem – přizpůsobit se, nebo se nechat otrávit. Některé to autorsky zničí. Rossu Douthatovi, který se v roce 2009 jako třicetiletý stal nejmladším komentátorem New York Times vůbec, to prospělo. Své konzervativní katolické názory nezměnil, ale snaží se je formulovat tak, aby přesvědčil i lidi jiných východisek.
Restart po koronavirovém zastavení ekonomiky přinese velké změny a turbulence do mnoha oborů. Jedním z těch, které zasáhne velmi výrazně, bude trh s nemovitostmi. Nejen s domy a byty, ale i kancelářemi a obchody. S pronájmy i prodeji. Dá se čekat série pádů a vzestupů cen podle toho, jak moc pandemie koronaviru a vypnutí společnosti, které ji provázelo, promění chování a životní styl lidí. Z toho, co zatím sledujeme, se dá očekávat, že jaro 2020 promění svět výrazněji než finanční krize roku 2009. A ta ho proměnila hodně.
Vyhlídka, že se zruší nouzový stav, způsobuje zdejším politikům větší bolení hlavy než cokoli jiného. „Až to skončí, tak by si každý mohl dělat, co chce,“ postěžoval si premiér Andrej Babiš, že možná už od 18. května nebude možné občanům nařídit, jak se mají chovat. Jako kdyby citoval italského filozofa Giorgia Agambena (78), který se do debaty o omezení svobody v časech koronaviru zapojil nečekaně nahlas. „Nevidíte snad, jak proti všem slibům mohou zůstat všechna omezení? A že to může být v podobě trvalého výjimečného stavu?“ zeptal se Agamben v jednom ze svých posledních esejů. Upozornil tím, že hlavní dějství koronavirového dramatu má Evropa ještě před sebou.
Momentálně ve světě řádící koronavirus pochází z wuchanské laboratoře, oznámil americký ministr zahraničí Mike Pompeo. V rozhovoru pro televizi ABC prohlásil, že má k dispozici „obří důkazy“. Podpořil tak slova svého šéfa Donalda Trumpa, který pár dnů předtím tvrdil to samé. Do toho se v amerických médiích, především v těch nakloněným současnému prezidentovi, jako je televize Fox News nebo magazín Washington Examiner, objevila zpráva, že většina ze 17 amerických špionážních agentur se domnívá, že virus unikl z laboratoře.
O krizových situacích se říká, že v lidech probouzejí to nejlepší i to nejhorší. Spíš je to ale takový truismus, na kterém – podobně jako na ostatních floskulích – něco je, ale vyslovují se trochu moc snadno. Nakonec většina lidí se i v době krize chová tak jako v klidnějších časech – snaží se tím životem protlouct, jak se dá, a zbytečně na sebe neupozorňovat.
