Tereza Šimůnková - PUBLICISTKA

/

Články autora

Německo zakáže jezdit vpravo

Z obav před ziskem AfD Německo preventivně zakáže jezdit vpravo. Podle našich zaručeně pravých informací se nejméně do voleb zakazuje také psát pravou rukou, sběr praváků v lese, pravý úhel a pravoslaví. Pravice měla být triumfálně potřena také zákazem používání pravé ruky při jídle, konkrétně při manuální manipulaci soustem do ústní dutiny. Tomu zabránili noví Němci s asijským migračním pozadím, které levačce tradičně předepisuje obsluhu zcela jiného úseku lidské anatomie. Po kritice tak budou strávníci povinni nějak se najíst levou rukou jen v zařízeních veřejného stravování.

Až tu zbudou jenom starci, budou byty konečně levnější?

Japonské ministerstvo práce a zdravotnictví vyhlásilo program vzájemného vyvražďování, v jehož rámci se všichni nad sedmdesát musejí navzájem pozabíjet, aby odlehčili přetíženému sociálnímu systému. V zemi je starých moc a mladých málo. „Konec stříbrného věku“ napsal Jasutaka Cucui už v roce 2006, čímž se projevil jako mimořádný vizionář. Tedy samozřejmě ne ve způsobu „konečného řešení naléhavé důchodcovské otázky“, což jsem si prosím pěkně vypůjčila z předsádky, která takto odfiltruje čtenáře, kteří by Cucuiho černý humor nedali.

Rovnost výsledku je tu, genderoví policajti už buzerují architekty

Zatímco ve Spojených státech korporáty utlumují DEI programy, neboť a) s překvapením zjistily, nebo b) konečně přiznaly, že zvýhodňovat lidi na základě pohlaví, barvy pleti nebo sexuální orientace se jim trpce nevyplácí (a dobře jim tak), u nás se na „rovnost výsledku“ bez kvality odvedeného naopak tlačit začíná. Vzhledem k palčivému nedostatku etnických menšin a protivné české toleranci vůči gayům a lesbám je zřejmé, že situaci bude muset zachránit genderismus. Tedy manipulativní obsazování žen do béčkových rolí chudinek, kterým zlí muži, jen co vylezli z jeskyní, možná už z hlubin praoceánu, bránili v úspěchu.

Můžou teď v New Jersey učit analfabeti?

Před pár dny sítě drobně zčeřila zpráva, že americký stát New Jersey už nebude vyžadovat po učitelích složení základních kompetenčních testů ze čtení, psaní a matematiky. Reakce byly dvojího druhu: alarmistické (New Jersey začne najímat analfabety), nebo naopak až podezřele konejšivé (testy byly zbytečnou administrativní zátěží, duplikovaly znalosti z univerzit, kde to bez ovládnutí liter ještě pořád nejde; návrat k obrázkovému písmu je ale v plném běhu 🙃😎).

Amerika má nový problém. Šovinistické dorty

Netrvalo to dlouho – přesně jak jsme předpovídali. Vaše uši bohužel neslyšely varování z našich úst. Loni v lednu – ano, právě v ten jeden jediný měsíc v roce, kdy posilovny praskají pod závažností novoročních předsevzetí a rodinné jídelníčky vydávají trpké, hlavně ale suché, nemastné, neslané, odtučněné, odstředěné, odhlučněné plody téhož dovedené na samou hranici poživatelnosti – tedy loni v lednu jsem s bolestnou přesností predikovala vývoj v oblíbené parapsychologické disciplíně zvané body positivity. První fází byla akceptace. Pak normalizace.

Je vzduch čistý, můžu mluvit? Osobní zpověď, jak mi Němci zplihli

„Bacha na jazyk“ si už dává skoro polovina Němců (45 procent – průzkum z prosince 2023 ke svobodě projevu). Čili dává smysl, že se na obálce Spiegelu objevil Robert Habeck s výrazem plemenného buldoka před akcí a varováním Elonu Muskovi, ať dá prsty pryč od jejich demokracie! Není ovšem jejich jako jejich. Čtyřicet procent německých novinářů volí Zelené, to je vůči zbytku populace naprosto nadproporční číslo; proto jsou redakce plné kvalitních, moudrých a nezávislých osobností. A já bych řekla, že si pozor na ústa dává i víc než jeden Němec ze dvou.

Za nápis White Lives Matter hrozí šest měsíců vězení

Lidské oko rozezná až deset milionů barev, tudíž je naprosto logické, že se lidstvo, zejména západního typu, na svět nejradši kouká černobíle. Převažujícím výsledkem křečovitých, ale dobře zpeněžitelných snah podchytit „systémový rasismus“ je více rasismu a dvojí metr, kterým se jeho údajná přítomnost měří. Jako teď v Rotterdamu. Státní zastupitelství v probíhajícím řízení navrhuje půlroční odnětí svobody pro dva bílé Nizozemce za to, že o silvestrovské noci před dvěma lety promítli pomocí laserových paprsků na monumentální Erasmův most nápisy: „White Lives Matter“, či „Černý Piet neudělal nic špatného“.

Odpoví Německo na teror v Magdeburku demonstrací proti pravici?

Německá salafistická mešita Al-Ikhas v Reutlingenu (východně od Tubinek, jižně od Stuttgartu) nahrála na své internetové stránky následující recitaci z koránu: „Zabíjejte modláře, kdekoli je najdete! Obkličte je, vytáhněte je ze všech úkrytů!“ Ještě nevíme, jestli si to pustil taky vrah z Magdeburku a pak se podle toho zařídil, klidně mohl, imámova výzva k vraždění kulturních křesťanů, tedy nás, na webu visela od léta, ruplo to ovšem dle železných zákonů synchronicity až doslova několik dní před masakrem na adventním trhu.

Je sex se sto muži za den důkaz emancipace?

Kéž by to byl světový rekord v pojídání koblih nebo v žonglování žábami za jízdy na koloběžce vestoje a v protisměru! Bohužel, mými internety minulý týden otřásl rekord nepoměrně smutnějšího rázu (i když ani na konzumaci čehokoli na rychlost a objem nic obzvlášť veselého neshledávám). „Tvůrkyně obsahu pro OnlyFans“, tedy internetová prostitutka Lily Phillipsová (23), se v rámci rozvoje svého kanálu rozhodla vyspat se sto muži za den. I otevřela registraci na svém onlinovém účtu a požádala své odběratele, aby jí v jejím ambiciózním díle pomohli.

Matce hrozí rok vězení, protože pustila syna na procházku

Že mladí Britové tráví venku méně času než trestanci ve výkonu trestu, upozornila v Týdeníku Echo Bianca Bellová. Na minimum klesla ochota mnohých rodičů s dětmi podnikat cokoli smysluplného, tedy pro rodiče aspoň stopově náročného – i jízda pražským metrem jednoznačně doloží, že rodiče jsou líní si s dětmi už i povídat a radši je nechají tzv. zabavit mobilem.

Když kluci nemají koule a holkám to nevadí

Laboratoř Spadia zveřejnila výsledky z vyšetření hladiny testosteronu u českých mužů. Za poslední dvě desetiletí poklesla hladina testosteronu o čtvrtinu. Nejhůř jsou na tom mladíci do třicítky. Neradostná čísla výzkumníci uvádějí jako „překvapivý trend“, v reálu ale mohla překvapit leda někoho, kdo strávil minulých několik desetiletí naložen v tekutém dusíku ve šťastné hibernaci. Že mužnost vůkol klesá, je zřejmé jaksi z běžného provozu. Třeba z toho, že třicet pět procent tuzemských mladíků mezi osmnácti a pětadvaceti lety nikdy s nikým nespalo. I nálada v západním zahraničí je schlíplá.

Budoucí kancléř? Německý Pitomio šikanuje kritiky trestními oznámeními

Blbštajn, kapoun, vemeno. Vylízanec, dacan, pako. Moula, trouba, hňup. Případně starý dobrý kus vola. Enstschuldigen – víc z toho při nejlepší vůli nevytluču. Útržkovitá překladatelská praxe mě naučila, že člověk bohužel musí zůstat věrný originálu, i když má cukání převáděnou věc vylepšit a opepřit, a že se to nemá, i když by to textu dost jednoznačně prospělo. Ve žhavé kauze vicekancléře Roberta Habecka, která se snad dá, ale s výhradami, přirovnat ke sporu o „Pitomia“, je ovšem triviálnost originálu zásadní.

Žádný sex a zadavte se krocanem. Hysterické demokratky proti Trumpovi

Oukej, uznávám. S takovým pádem dvojčat se to srovnat nedá – to si lidé i po čtvrt století živě vybavují, co zrovna dělali. Ale i vítězství Donalda Trumpa se mnohým dokázalo propsat do osobního života. V naší rodině kupříkladu v synchronicitě takřka magické připadlo na moment, kdy naše pětiletá dcera utržila první tragickou porážku v pexesu. Samozřejmě neprohrála se mnou, ale s jen o maličko starší sestřenicí, ono se nad pětiletou hlavou, na jedné straně otevřenou dokořán, na druhé ovšem taky ještě dost prázdnou, snad ani vyhrát nedá.

Feministky piští, že nejsou děti. Nejsou i díky vám, není zač

Kritička literatury a kapitalismu Eva Klíčová napsala článek, v němž spojuje tragický propad porodnosti se státní prorodinnou politikou. Tu tedy vnímá naopak antirodinně, především proto, že matkám neumožňuje žít svůj život „jako předtím“. Vznikl další némlich stejný výčet toho, o co všechno ženy mateřstvím přicházejí nebo „přicházejí“ – o zisku kupodivu feministky slyšet nelze. A právě tyhle totálně negativní výstupy do veřejného prostoru (také) formují ochotu ty děti mít.

Stane se z veřejného zdravotního pojištění donucovací aparát?

„Motivovat“ lidi k tomu, aby podstupovali takzvané preventivní prohlídky, se v posledních, aspoň kalendářně, Otázkách Václava Moravce vehementně dožadoval sociolog a člen NERVu Daniel Prokop. Problémy s tím jsou následující. Zaprvé, o žádnou prevenci ve skutečnosti nejde. Prevence nemocí znamená něco úplně jiného než povinné absolvování vyšetření, o které nestojíte, protože to tak vyšlo v tabulkách úředníků, kteří o vás vůbec nic nevědí. Zadruhé, byl by to další klacek k buzeraci obyvatelstva. A zatřetí, ošklivá sestra „motivace“ je „sankce“. Neposlechneš, nedostaneš, nebo dokonce zaplatíš.

Právní zlom v Británii: první odsouzený pro „myšlenkový zločin“

Váš oblíbený seriál o evropské sebevraždě s podtitulem „Můžete si myslet cokoli, pokud si myslíte totéž co my“ tu je s novou epizodou. Soud v britském Bournemouthu odsoudil muže na tři roky podmíněně za to, že se v takzvané „ochranné zóně“ potratové kliniky pomodlil. Myšlenkový zločin a jeho trest nabízí hned několik atraktivních story lines. Zastrašování odpůrců interrupcí. Útok proti křesťanům. No a tektonický právní zlom, neboť soud neudělil rozsudek proto, že odsouzený něco reálně spáchal nebo se na nějaký zločin dokladatelně připravoval, ale že si něco myslel.

Moje ex chce vykastrovat našeho syna. Stát jí pomáhá

„Transgenderové dítě je něco jako veganská kočka. Všichni víme, kdo za tím stojí,“ provokuje konzervativní youtuber(ka) Blaire White. Zdánlivě střílí do vlastních řad – sám je trans žena, ale ani deset let na hormonální terapii ho nezbavilo soudnosti v tom smyslu, že – opět cituji – „se jako trans žena nepovažuje za poddruh ženy, ale za poddruh muže“. V tom by mohl být mnohým inspirací. Seminář o transgenderismu jako pasti na děti proběhl před týdnem ve sněmovně. O traumatu rodičů, kterým trans ideologie vzala děti, jsme již psali.

Mozky mužů a žen se liší. Drsný důkaz podala politika

Důkazy o zhůvěřilosti proticovidové politiky by se už dal vytapetovat obývák, přesto reálně nezajímají nikoho moc jiného než tytéž protivné kverulanty, kterým smrděla už na začátku. Že se o tohle téma stará jen část lidí, kterých se vládní opatření dotkla, a že se dotkla všech, by vlastně bylo úplně nepochopitelné, nelogické, fenomenálním způsobem absurdní, protože v zájmu každého z nás je dozvědět se co nejvíc o době, kdy zastavili svět. Stálo to za to? Víme to? Všichni bychom měli chtít rozebrat každé z těch opatření na šroubečky.

Ani Holanďani nedostali výjimky z blbosti

Nástup Marka Rutteho do čela NATO mě přiměl překonat jistou vnitřní bariéru, jíž filtruju zprávy z Nizozemska dle principu „Žádné zprávy, dobré zprávy“. Prostě pokud hrozí, že by novinky byly zlé, je lepší se novinkám vyhýbat. Důvod je ryze sentimentální. V Nizozemsku jsem kdysi prožila dva a půl roku, a ačkoli bych si na to tenkrát nevsadila ani gulden (ano, tak to bylo dávno!), čas učesal některé z těch dramatičtějších situací a země dnes v mých vzpomínkách figuruje sice ne přímo jako Šangri-La, ale určitě jako kout světa, který mám ráda.

Ruce jste si myli? A můžu to vidět?

Na Borneu jsem byla před dvaceti lety a mně už zbylo jen pár dojmů. Třeba že v zemi tak zelené a šťavnaté působí islámské šátky jak pěst na oko. Že islámská přísnost a betonové regule třeba dávají nějaký smysl v poušti arabského poloostrova, kde člověka může představa kruté vertikály asi nějak dohnat, a k lecčemu, ale že tady, uprostřed džungle, na pozadí té úžasně kýčovité flóry, co tou svojí mlsnou přebujelostí demonstruje nekomplikovanou radost ze života, zůstává islám prvkem uměle vneseným a cizím.

Tolyamory: make hřích a stud great again

Na tomto místě jsme již podstoupili mnohá nebezpečenství postmoderní existence. Za pěkného počasí jsme smrděli doma, protože sunshine guilt. Na body pozitivních festivalech jsme normalizovali extrémní obezitu a snažili se stihnout umřít do čtyřicítky. V rámci bedrottingu jsme vlezli do postele zaživa hnijící mládeže. Nechali jsme si od DINKAŘŮ vysvětlit, že jenom bez dětí stojí za to žít. Aktuálně se z chorých záhybů kolektivní mysli vynořila tolyamorie. Krátký exkurz se může hodit nejen s ohledem na nadcházející čtvrteční Mezinárodní den antikoncepce.

O šťastlivci, který byl sedm let v mrazáku

Umělé oplodnění není jen křížovou cestou k rodičovství, jak píše Alžběta Bublanová v tištěném Echu z minulého týdne (Rodičem za každou cenu). Jednou z iks z něj pramenících bioetických otázek je: Jak dlouho je moc dlouho? Protože se „nadbytečná“ embrya (která nebyla přenesena do dělohy, záložníci, embrya do foroty) dají při dvou stech stupních pod nulou skladovat bůhvíjak dlouho, rodí se dnes děti i desítky let od svého početí. Jako třeba Američan Jonah Vest, kterému je sice dvaadvacet, ale narodil se jaksi se sedmiletým zpožděním.

Po oddělených záchodcích zrušme i pravopis

Nevyhlížím stáří s toužebnou dychtivostí Květy Fialové, ale zrovna začátek září bývá doba, kdy související nepopulární biologické procesy beru na milost. Dobře: starý člověk chátrá, chřadne, schází a odchází. Ale mladý člověk musí do školy. Co se týče škol, líp už bylo. Je poměrně zvláštní a dost strašidelné si připustit, že výsledkem tří dekád křižáckých tažení za kvalitnější vzdělávání je jeho demontáž řízená ministerstvem školství; že porevoluční depolitizace a demokratizace vyústily v politickou výchovu zas jiného druhu. Možná to nějak tkví v podstatě věcí.

Salam, Solingen! Šéfuje Německu kyborg?

Kancléř Olaf Scholz (SPD) nikdy nebyl tím, čemu Němci říkají Spasskanone. Že není bavič, by samozřejmě nevadilo, rezervovanost, nebo řekněme schopnost nehnout brvou, může být u politika vyloženě sympatická, zvlášť když si člověk vybaví záchvaty smíchu Kamaly Harrisové (Harrisové hýkání již bylo oponenty označeno za „nejničivější sílu v historii americké politiky“ – vtípek, ale jestli je oko do duše okno, o způsobu, jakým se smějeme, to platí dvojnásob).

Víkend bez mobilu jako strach a chvění

„Jedu a nevím kam“ není jen poctivou odpovědí na bytostné otázky existence; je to i vynalézavý koncept víkendových „spontánních výletů“, jak je vymyslela Tereza Schindlerová, autorka turistického blogu Cestuj za babku. Jedu a nevím kam se v praxi provozuje tak, že se zájemce o dobrodružství dostaví na vlakové nádraží, zařadí se do fronty k pokladnám, a až se dostane na řadu, zakoupí si jízdenku tam, kam cestující před ním. S sebou na celý víkend, což je klíčové, může mít pouze tři věci. Například kartáček na zuby, pastu a jedny čisté ponožky. Nebo čisté ponožky dvoje – na každý den jeden pár – ale pak už jen kartáček bez pasty.

Další porážka pro Českou televizi

„Vítězi dne jsou pro mě neočkovaní z časů corony, kteří jsou dnes rehabilitováni,“ prohlásil v online studiu významného německého deníku Welt také významný (obdržel například cenu pro nejlepšího politického novináře) komentátor Hans-Ulrich Jörges. Za poměrně strnulých úsměvů svých dvou hostitelů, kterým až příliš pozdě došlo, že si nasadili blechu do kožichu, ale zastavit ho už bylo pozdě, Jörges pokračoval: „A že jsou rehabilitováni, je po zveřejnění nezačerněných dokumentů krizového štábu Institutu Roberta Kocha naprosto zřejmé.“

Chaos v Německu nabývá dalšího stupně

Býti Němcem nikdy nebylo snazší. Na konci června vstoupil v platnost zákon o modernizaci státní příslušnosti, podle něhož stačí k získání německého občanství nově jen pět let pobytu, ne osm jako dosud. Ve specifických případech postačí dokonce jen tři. Zájem by byl. O německý pas v červenci žádalo o 27 procent (Hesensko), 41 procent (Brémy), ale i o 76 procent (Hamburk) víc cizinců než pouhý měsíc předtím.

Olympiáda jako předzvěst přídělů na maso?

Nevíme, jakou roli hrála při výběru pořadatelského města pověstná francouzská gastronomie. Nejspíš žádnou. O roli se kromě Paříže ucházelo už jenom Los Angeles a tomu ji mezinárodní olympijský výbor velice nestandardním způsobem přiklepl hned na následující termín 2028, možná aby se příští hry konaly vůbec někde. Zájem o pořádání olympiád se totiž kvůli kolosálním ekonomických prodělkům limitně blíží nule.

Až diverzita sestřelí první letadlo

Velikým rétorem Kamala Harrisová není. Její veřejná vystoupení jsou dokonce tak úžasně špatná, že se na sítích stala samostatnou lingvisticko-humoristickou kategorií. Občas ale i Harrisová promluví zcela jasně. Například o jejím názoru na rovnost výsledku („equity of outcome“) nelze mít pochyb. Před pár dny někdo na sociální síti X oprášil viceprezidentčin výrok z podzimu 2020, a sice že „spravedlivé zacházení znamená, že všichni skončíme na stejném místě“. Rovnost výsledku totiž neznamená rovnost podmínek, tedy uspořádání startovní čáry pro různé lidi tak, aby dopředu vykročili se srovnatelnou zátěží.

Nad mrtvým dítětem v děloze se pláče, jen když je potrat spontánní

Spisovatelka Tereza Semotamová dala pro podcast RANT Prostoru rozhovor o tom, že potratila. Vystoupit bylo určitě náročné, nejspíš osobně statečné (jinak se bude tématu dotýkat extrovert, jinak introvert), rozhodně ojedinělé. Podobných veřejných výpovědí mnoho není, z čehož někdo soudí, že téma je tabu: spontánní potrat je totiž jev relativně častý, mělo by se o něm tím pádem taky víc psát. Ono je to tak, že ho sice zažije každá čtvrtá žena, zároveň ale naprostá většina bezprostředně po otěhotnění, kdy ještě ani neví, že je těhotná.

Starší články