Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
K postavení označovanému termínem „boomer“ patří, že jeho nositel je při příležitostných výletech do světa aktuální pop music znechucen tím, jak od dob našeho mládí upadla. Ale díky nedávnému textu americké spisovatelky Kat Rosenfieldové na webu UnHerd má boomer možnost seznámit se s úpadkem, který není toho obvyklého druhu.
Letošní Prague Pride byla zřejmě zvlášť zdařilá, pomalu se stává místem, kde prostě musíte být. „Jak přežila Pride vaše tradiční rodina?“ – v tomto duchu se nesly sociálními sítěmi výsměšně ironické reakce, jimiž se mělo dávat najevo, že normální je být pro Pride a být proti Pride je nenormální, paranoidní a mimoňské. Byla tak zdařilá, že zde vzniká otázka, zda to „musíte“ je třeba chápat v obou významech, které se nabízejí. Jak ve smyslu „To je úžasné, to musíš vidět!“, tak i v tom prozaičtějším, že je to povinné.
Čtenáři si možná vzpomenou, že jsme zde již vyzdvihovali film Po přečtení spalte. Toto dílo bratří Coenů z roku 2008 se ukázalo jako prorocké vylíčení poměrů ve Washingtonu Trumpovy éry, lepším průvodcem než různá učená pojednání o populismu. V závěru filmu, poté, co zpravodajská služba CIA nechápavě sleduje, jak uvedla do pohybu sérii tragikomických úmrtí, se vysoký činitel CIA ptá svého podřízeného: „Jaké si z toho bereme poučení, Palmere?“
Smrtí Ajmana al-Zaváhirího odchází ze scény generace džihádistů spojená s velkými útoky na západní cíle. Všichni jejich organizátoři jsou buď mrtví, nebo ve vězení. Ale i ideologicky je to konec éry. Zaváhirí určitě patří do galerie nejodpornějších postav moderních dějin, ale má v ní zvláštní postavení. Byl nesmírně vlivný a je za ním dlouhá řada zločinů, ale zároveň byl v tom, co si vytkl, neúspěšný. Jeho podíl na útoku na Dvojčata je teď Američany z pochopitelných důvodů zveličován, ale ve skutečnosti svou chřadnoucí organizaci sloučil s Usámovou al-Káidou shodou okolností jen pár měsíců před 11. září.
Minulý týden mluvil bývalý prezident Trump na jedné republikánské konferenci na Floridě, a jak někteří novináři informovali, pochlubil se tam mimo jiné tím, že popsal, jak řekl představitelům členských zemí NATO, že by jim USA v případě války nepřišly na pomoc. To pochopitelně vzbudilo určitou pozornost, i u nás na tento citát určití influenceři upozorňovali. Takový ten typ lidí, co deklaruje, že patříme na Západ, a bojuje proti populismu. „Vzkaz pro zbývající fanoušky Donalda v Evropě a u nás.
Návštěva nejvyšší funkcionářky dolní komory amerického Kongresu Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu vzbudila nervózní reakci, již by měli vstřebat i naši zastánci demonstrativních solidárních návštěv této země. Že má jeden z nejvyšších ústavních činitelů USA právo jezdit si, kam chce – v tomto smyslu zněla reakce jak Kongresu (včetně vlivných republikánů), tak administrativy –, je banalita, jíž nemůže diskuse skončit, ale začít.
V současných diskusích o svobodě projevu kupodivu málokdy zaznívá, že existuje legitimní, tradiční způsob omezení svobody projevu, a to občanskoprávní žaloby. U nás typicky na ochranu osobnosti, v jiných právních systémech jiné na podobném principu. Nejde o mocenský zásah státu, ale o obranu jednotlivce, který přesvědčí soud, že je šířením nepravdivé informace osobně poškozen. Ale efekt může být tentýž – umlčení nějakého hlasu. Americký systém se od našeho liší v jednom praktickém ohledu – tamní porotní soudy jsou ochotny přiznávat jako odškodné částky, jež mohou být likvidační.
Prezident Biden má další trápení. K inflaci přibyla recese. Podle oficiální statistiky z minulého čtvrtka hrubý domácí produkt poklesl druhé čtvrtletí po sobě. Lidem se žije stejně bez ohledu na statistiku. Ale má to psychologický význam. Stovky politiků, novinářů a burzovních komentátorů to dokola opakují a vytvářejí ozvěnu, jež prezidenta provází, kam se pohne. A proto Bílý dům v součinnosti s mainstreamovými médii, jež jsou čím dál víc součástí komunikace Demokratické strany, začal veřejnost s předstihem připravovat.
Trump naopak kultivoval to, čemu se v souvislosti s prezidentem Nixonem říkalo strategie šílence. Chovej se tak, aby si tví nepřátelé nebyli jistí, jak velký maniak skutečně jsi. Minulý týden mluvil bývalý prezident Trump na jedné republikánské konferenci na Floridě, a jak někteří novináři informovali, pochlubil se tam mimo jiné tím, že popsal, jak řekl představitelům členských zemí NATO, že by jim USA v případě války nepřišly na pomoc. To pochopitelně vzbudilo určitou pozornost.
V posledních dnech média přišla s řadou rad, jak čelit vedru, inflaci a dalším hybridním hrozbám. Jednou z metod je rozptýlit se něčím, co s nimi vůbec nesouvisí. Například se vrátit ke staršímu článku oblíbeného blogera Scotta Alexandera. Ten získal pozoruhodný populační vzorek: požádal své pravidelné čtenáře o vyplnění obšírného dotazníku. Kolem jeho blogu existuje taková komunita, že to mělo smysl, vyhovělo mu osm tisíc lidí.
Jak bych mohl chtít přivádět do tohodle světa děti – tato úvaha se v poslední době šíří veřejným prostorem. V různých variacích samozřejmě – zejména časté je přidání přívlastku „zasranýho“ před ten svět. Je to chápáno jako projev tzv. klimatické úzkosti. Bylo by možné se domnívat, že je to jen mem určený ke zviditelnění na sociálních sítích, nicméně ho lze zaslechnout i naživo, v terénu, autenticky vysloveného v konverzaci.
Problémy s nedostatkem personálu nejsou jen na letištích. V kalifornském Los Altos, v Silicon Valley, museli na poslední chvíli zrušit letní tábor pro děti kvůli nedostatku personálu. Poslední vlna odchodů měla ovšem specifickou příčinu. Součástí tábora je vila Duveneck House z roku 1929. V podlaze zde byly tři dlaždice se symbolem svastiky, které si majitelé přivezli z cest po Asii v roce 1913.
Oznámení, že vláda rozhodla jednat o nákupu stíhaček F-35 a bojových vozidel CV90, signalizuje novou éru naší obrany. Jsou to velké nákupy moderních zbraní a budou se odehrávat systémem vláda–vláda. Oznamují to, co už je zřejmé z dosavadní politiky vlády vůči Ukrajině – že obranu je od nynějška třeba brát vážně. Vláda na sebe bere velkou zodpovědnost provádět tyto nákupy zodpovědně, tak, aby přesvědčila veřejnost, že dostáváme nejlepší možnou hodnotu za naše peníze.
Bruno Maçães (1974) napsal knížku o pandemii, která je myslím zajímavá ještě několika způsoby nad to, jak by byla zajímavá každá knížka od Maçãese o pandemii. Zmiňuje v ní občas připomínaný poznatek, že španělská chřipka, která v letech 1918–1920 zabila víc lidí než první světová válka, zanechala v kolektivní paměti či v literatuře minimální stopu. Moc nevíme, jak na ni tehdy společnost reagovala. Proto mu přišlo zajímavé napsat záznam toho, jaké to bylo pro nás, ještě než začneme zapomínat.
V Británii padl Boris Johnson a pro řadu lidí široko daleko, kteří komentují politiku, a to i v Evropě, to byla jediná událost na světě. Jeho pád byl nevyhnutelný kvůli souběhu dvou věcí – že spoustu kolegů různě naštval a podrazil a že strana klesá v průzkumech. Ale opravdu to pobouření, radost a zadostiučinění v jednom, jež tvořilo mainstreamovou reakci, bylo úměrné realitě? Když si dohledáte Johnsonovy poslední kauzy, zjistíte, že to byly trapné, občas lechtivé pitomosti, jakými se britský parlamentarismus vzrušuje už dvě stě let, akorát že ti lidé dřív bývali zajímavější.
Naposledy takhle dav obsadil prezidentský palác v roce 2014, když na Ukrajině vyhnali Janukovyče. Od té doby tomu byl nejblíž Emmanuel Macron, když vrcholilo hnutí žlutých vest. Ale v plné parádě to máme znovu až teď. Obyvatelé Šrí Lanky vydrancovali sídlo premiéra, nejvyššího činitele země, poté, co prezident Gotabaja Radžapaksa uprchl ze země. Výrazné příběhy si žádají výrazná vysvětlení. Nic není větším pokušením pro iluzi, že něčemu rozumíme.
Jeden z nejzajímavějších amerických textů posledních týdnů se přímo nezabýval žádným z chytlavých hesel kulturní války, jež dnes zaručují kliknutí. Nevyšel ani v žádném prestižním médiu, ani na Substacku, nýbrž v nové webové publikaci Palladium, jedné z těch, jež se snaží o trochu něco jiného a kupodivu pořád vznikají. Jmenuje se Válka Stanfordu se společenským životem a není to žádná velká investigace, nedávná absolventka této univerzity Ginevra Davisová vycházela z osobních zkušeností. To mu neubírá na ceně.
Jeden český komentátor na v tu chvíli čerstvou zprávu o rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně potratů napsal: „Tohle je skutečný výsledek práce ,woke‘ aktivistů. Bohužel.“ Myslím, že logiku, která se vyskytuje jinde, uplatnil na situaci, jež je trochu jiná. Jsou třeba zákony, jako je ten zakazující nemístnou sexualizaci výuky na základních školách, který nyní platí na Floridě, a další podobné, jež do této rubriky spadají.
Existuje určitý typ antiamerického Evropana, který se sice nemůže rozhodnout, zda je Amerika bezduchou doménou techniky, pouhou Zivilisation, ale nikdy ne Kultur, anebo zda je teokratickým reliktem středověku, ale má jasno v tom, že Amerika je podřadná. Povyšování se nad Ameriku (a nyní i Británii) je jediný akceptovaný západoevropský šovinismus a pro řadu lidí jediná fungující panevropská sjednocující idea. Takže rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu minulý týden poskytlo příležitost k oprášení varianty středověk.
Město Turnov minulý týden zveřejnilo vítězný návrh soutěže na pomník T. G. Masaryka a vznikla situace vyvolávající ty nejprimitivnější vtipy o moderním umění, proti nimž bohužel v tu chvíli není co říct. Jde o útvar jakoby z betonové trubky, ohýbaný v zásadě po instalatérsku, až na to, že v jednom místě je trubka zauzlovaná. Z trubek a podobných materiálů dělala sochy řada lidí, třeba Karel Nepraš, ale ty jednak směřovaly k určitým tvarům a jednak neměly představovat Masaryka.
Na stíhání korupční skupiny na pražském magistrátu je celá řada iritujících okolností. Na jedné straně se tam evidentně děly špinavé věci, s jakými se nelze smiřovat. I když ta činnost měla, co se týče prorůstání do politiky v pravém slova smyslu, svá omezení. Pregnantně je vyjadřují slova jednoho ze spiklenců: „My nekecáme do toho, co se bude dělat, ale hlídáme si, kdo to bude dělat.“ Už teď je jasné, že se zařadí mezi legendární citáty vystihující vztah korupce a politiky v naší společnosti – hned vedle výroku někdejšího senátora Drymla „Moje heslo je, že když se krade, musí taky zbýt něco pro lidi“.
Minulý týden se na americké scéně odehrávalo docela dost důležitých věcí – výbor Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování útoku na Kapitol 6. ledna 2021 zahájil veřejná slyšení, u obydlí soudce Nejvyššího soudu Kavanaugha byl zadržen ozbrojený muž, který přiznal, že chtěl soudce zavraždit, v San Franciscu byl ve zvláštních odvolávacích volbách odvolán progresivistický státní zástupce Chesa Boudin, doznívaly zprávy o masové střelbě v texaském Uvalde a přicházely nové o naštěstí zmařeném pokusu jinde.
.Helena Langšádlová je ve vládě přední odbornicí na dezinformace. Její úkol je těžký, protože za důležitý nástroj boje proti nim považuje strategickou komunikaci, přičemž jak prokázala v rozhovoru v České televizi loni 6. prosince, neví, co to je. Když byla požádána, aby řekla, co to je, odpověděla nejdříve, že ji používají ve Velké Británii. Ale to není definice. Pak řekla, že strategická komunikace u nás „měla být přijata v roce 2016, bylo to součástí bezpečnostního auditu, nestalo se tak“, ale to taky není definice.
Případy masové střelby ve Spojených státech jsou svým způsobem živnou půdou nacionalismu – pro nás. Člověk si uvědomí, že je příslušníkem jiného národa. Že není nucen k takovým událostem zaujímat stanovisko, protože u nás nejsou. A je to pravice, která se v těchto situacích ocitá v horší pozici. Protože přijala za svou totemickou obranu práva na držení střelných zbraní. Na jejich mluvčích je vidět, že se necítí komfortně.
Zaslouží si proruské dezinformační weby soudní ochranu? V únoru, po ruském vpádu na Ukrajinu, je správce domény NIC.CZ a velcí mobilní operátoři vypnuli. Téměř od počátku panovala mlha nad tím, jak k tomu došlo – napadlo to ty organizace samy od sebe? Anebo snad „konzultovaly“ s rozvědkou či jinými státními orgány? Od koho vzešla iniciativa? Přičinliví fact-checkeři dovozovali, že se nejedná o cenzuru, protože cenzura je, když něco zakáže stát, a tady se nestátní organizace rozhodly někomu neposkytovat služby, takže vláda nikoho nezakazuje.
Donald Trump dlouho nemohl najít národněbezpečnostního poradce, který by mu vyhovoval. První, generál Flynn, musel odstoupit po pouhých čtyřiadvaceti dnech. U druhého, generála McMastera, si Trump prý stěžoval, že „vypadá jako prodejce piva“. Třetí, John Bolton, se s Trumpem rozešel názorově. Právník Robert C. O’Brien zastával různé funkce v předchozích republikánských administrativách a za Trumpa byl zvláštním vyslancem pro otázky rukojmích.
Komentátor si může dovolit říct to, čemu se diplomat či státník vyhne, i když to všichni stejně vidí - na americkém prezidentu Bidenovi se podepisuje věk. Plná duševní svěžest v sedmdesáti devíti letech je výjimka, nikoli pravidlo, a Biden se mu nevyhnul. Takže když má mluvit spatra, může mu okamžitá orientace působit potíže, zapovídává se či říká věci, které nejsou úplně tak. Což je problém, který rádi přenecháme Američanům, ale svět jistě musí zajímat, pokud jde o mezinárodní politiku, konkrétně teď o válku na Ukrajině.
Vzpomínáte, jak se ministr vnitra Hamáček chystal do Moskvy, pak tam nejel a podle toho, koho jste se zeptali, tam určitě zamýšlel jet, anebo se tam nikdy nechystal, a nikdo už nic nechápal? Něco podobného se minulý týden odehrálo v Německu, zemi důležitější než my, jejíž demokracie nám je dávána za vzor. Parlamentní státní tajemnice spolkového ministerstva obrany oznámila minulou neděli v televizním rozhovoru, že existuje dohoda v rámci NATO, že na Ukrajinu se nebudou dodávat západní tanky a obrněné transportéry. To se však ukázalo být novinkou pro německé opoziční poslance, ale i pro spolkové ministerstvo zahraničí.
V USA je nejvyšší inflace od roku 1981. To znamená, že až donedávna platilo, že pořádnou inflaci už řada lidí vůbec nepamatuje. Inflace zřejmě patří k těm jevům, které sice známe teoreticky, ale člověk si ji musí pořádně „osahat“, aby ji pochopil. Když není, podmíněné reflexy s ní spojené časem zaniknou (něco podobného prý platí i pro kolektivní paměť na finančních trzích, když dlouho nezažily pořádný krach).
Kdo ještě pamatuje dobu, kdy básníci bývali mluvčími národa? Kdyby básník Shelley prohlásil, že „básníci jsou nepřiznanými legislativci lidstva“ dnes, asi bychom si o něm řekli, že si trochu fandí (správný překlad anglického „legislators“ je zákonodárci, ale legislativci je komičtější). Ale přece byla doba, kdy měl každý národ svého „národního barda“, který ve svých skladbách „vyzpíval“ to či ono.
