Nejsou bradavky jako bradavky

Nejsou bradavky jako bradavky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před několika lety se tomuto časopisu přihodila drobná nepříjemnost. Facebook suspendoval jeho účet. Příčinou byla fotografie rakouské zpěvačky Conchity Wurst, na níž byly vidět bradavky této nebinární umělkyně. Což bylo v rozporu s uživatelskými podmínkami Facebooku. A zároveň trochu bizarní, že se to přihodí právě u textu informujícího o progresivistické ikoně.

Nyní se nezávislá dozorčí rada společnosti Meta, mateřské firmy Facebooku, rozhodla vnést do problému jasno. Doporučila, aby na Facebooku a Instagramu bylo možné zobrazovat bradavky – ale jen u někoho. „Totéž zobrazení bradavek prezentujících se jako ženské by bylo zakázáno, pokud by ho zveřejnila cisgender žena, ale povoleno, pokud by ho postoval jedinec identifikující se jako nebinární,“ zní doslova v rozhodnutí. Takže konečně pravidlo, které každý pochopí. A vyviňuje Echo, pravda, trochu pozdě.

Poslední události u nás přivolávají vzpomínku na událost ještě dávnější – v roce 1959 ve Francii. V říjnu toho roku politik jménem François Mitterrand jen o vlásek unikl atentátu. Opoziční, socialistický senátor Mitterrand již byl docela známý, byl jedenáctkrát ministr v nějaké z předchozích vlád (když dnes mluvíme o politické nestabilitě, je vidět, jak dokonale je zapomenutá francouzská čtvrtá republika). Večer se v Paříži vracel domů svým peugeotem, když na něj u Lucemburských zahrad neznámý útočník zahájil palbu. Mitterrand si zachránil život tak, že zastavil, rychle přeskočil metrový živý plot do zahrady a schoval se tam. Byla z toho velká událost, Mitterrand před zraky užaslých novinářů a vyšetřujícího soudce předvedl s pomocí židle, jak si svým skokem zachránil život.

Jenže za čtyři dny se soudci přihlásil pravicový politik Robert Pesquet s tím, že on byl útočník a celá věc byla s Mitterrandem předem dohodnuta. A předložil o tom důkazy – dopisy, které prokazatelně napsal ještě před atentátem. Mitterrandův pokus ukázat, jak se situace v zemi díky de Gaullovi a pravici nebezpečně radikalizuje, skončil trapasem.

Celá věc se pak vlekla soudy ještě léta, Mitterrand byl obviněn z pohrdání soudem, ale žaloba nikdy nebyla projednána. Pesquet byl odsouzen do vězení za něco jiného, ale uprchl do Portugalska, odkud se po letech vrátil s falešnými doklady a živil se jako tesař. Mitterranda přežil a ještě v roce 2003 se vynořil jako lokální funkcionář francouzských republikánů.

Takže vidíme, že když politikova manželka obdrží ve čtvrtek výhrůžný dopis s nábojnicí, v pátek se fotografuje s lidmi v kampani a v sobotu dopis manžel ohlásí policii, není to nic nového pod sluncem.

Zatímco my jsme si prošli záležitostí odškodňování za minulost již počátkem devadesátých let a o současných polských reparačních požadavcích vůči Německu se soudí, že je to nevkusný anachronismus, v USA teprve začínají. Městská vláda v San Franciscu má svou pracovní skupinu pro reparace, jež nyní předložila svůj návrh. Každému černochovi staršímu osmnácti let, který se do města přistěhoval mezi léty 1940 a 1996 a od té doby tam aspoň třináct let žil, by město mělo vyplatit pět milionů dolarů. Dalším černošským rodinám splňujícím určité podmínky by měly být odpuštěny všechny dluhy. A chudším rodinám byl měl být dorovnáván příjem na úroveň městského mediánu, a to po dobu 250 let. Náklady jsou odhadovány na 50 miliard dolarů. Jistota, že San Francisco bude za 250 let existovat, je jistě tou nejoptimističtější z mnoha pozoruhodných myšlenek tohoto návrhu.

Lze předvídat téměř s jistotou, že tato myšlenka se na rozdíl od jiných amerických importů, jako je transgenderismus, v Evropě neujme. Lze si s trochou fantazie představit její aplikaci na Romy, ale jednou vypuštěnou myšlenku je těžké udržet u jediného případu. Historie křivd v Evropě je dlouhá a zpravidla mezistátní. A u nás i v evropském měřítku převládl názor, že za takovými požadavky je třeba udělat tečku.

Ale stejně by se někdo mohl na kritéria sanfranciského návrhu podívat a zkusit od oka spočítat, kolik by nám to od Němců a od Rusů mohlo hodit.