Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Nejhorší je, že už nemusí platit nic

Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.

O něčem jiném. Doporučení na Svěráky

Asi by se očekávalo, že by zde měl být další text o válce za humny a s tím spojených hrůzách, ale snad se snese výjimka, když se sem vloudí doporučení na film české národní firmy Svěrák & Svěrák Betlémské světlo. Činím tak s vědomím, že jsou jistě důležitější věci než jít do kina, jenže v zájmu mentální rovnováhy není špatné udržet nějaké normální zvyklosti, k nimž chození do biografu vždy –⁠ tedy ne vždy, ale takových sto let už ano –⁠ patřilo.

Salát z diabolek ve Vlašimi

Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.

Ať žije Mstislav Rostropovič!

Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci

Vzestup a pád fašistického romantika

Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.

Slet géniů na Mendláku

Na Pekařské v Brně je místo, kde se kdysi, bylo to 15. února 1976, propadla zem pod paní Marií Bartošovou, pětačtyřicetiletou květinářkou. Nejspíš ji pohltila voda, kterou se najednou zalil několikametrový kráter, a pak ji vsákl do svých náhle odkrytých hlubin. Její tělo se nikdy nenašlo, vlastně možná jen jeho kousek, ale to až po mnoha letech, kdy byl případ uzavřen i tím, že v roce 1993 dal městský úřad na zeď domu, u kterého se to stalo, pamětní desku s nápisem, že toho lituje.

Naděje je v ruské ženě

Pozoruhodný čin ruské redaktorky Mariny Ovsjannikovové, která vběhla během vysílání před kamery s cedulí s nápisem No War a s ruským textem odsuzujícím válku a označujícím zprávu za propagandu, vzbudil předevčírem nadšení. Také já od té chvíle chci napsat článek o naději v ruské ženy. Jenže to nadšení poněkud zchladily včera některé relativizující komentáře z ukrajinské strany, jimž se okolnosti a provedení zdály poněkud podezřelé.

Remcalové nechť si stěžují v Rusku

Každý vidí, co chce, třeba i zemi plnou egoistů, ale mně se jeví, že Česká republika, tedy přesněji lidé v ní, se nyní chovají na úrovni toho, co je teď potřebné. To je na jedné straně zachovávat klidné rozhořčení (na agresora, na Rusko), na straně druhé nepřekážet v tom, co je teď nejdůležitější. To je především prakticky zvládnout mohutnou uprchlickou vlnu. Nepřekážet, nekomplikovat a v rámci svých možností pomoci. Uprchlickou vlnu si nikdo v téhle zemi nepřál, nikdo ji nevyvolával a nikdo se na ni netěšil.

Strašlivé odhodlání nedat se

Jak říká jeden můj známý, který na Ukrajinu léta jezdí jako vojenský diplomat: největší problém Ukrajinců je, že se často chovají jako Rusové. – Možná ale z tohohle lze nyní čerpat i naději, prostě budou se bránit a rvát, jako když se společně bránili v jedenačtyřicátém. Rusové udělali v tomhle obrovskou chybu. Ve strašlivém odhodlání nedat se jsou Ukrajinci jako oni – tím hůř pro ně, pro agresory.

Děti! Malé, usmrkané děti!

Komentář k včerejšímu bombardování nemocnice v Mariupolu napsal před více než osmdesáti lety Karel Čapek. „Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k ampliónu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno. MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? TONI (hledána mapě): Kde to je... kde to je... MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé, usmrkané děti! (Ticho.)

Ovčí lázně v Rožnově pod Radhoštěm

Tohle jednou špatně skončí, opakoval muž v beranici a tloukl dál kladivem do kovadliny, takže mu chvílemi nebylo rozumět. Myslel tím obecně situaci světa, který se podle něho vyvíjí špatně, protože lidi strašně zpohodlněli a zlenivěli. – Pane, kdo ještě umí něco udělat rukama? ptal se mě řečnicky a já mu řekl, že někdo se ještě najde, ale já to třeba nejsem, i když pokosit kousek louky bych ještě zvládl, ale nabrousit kosu už asi ne, to bych se bál, že si přeřežu žíly… Muž mávl kladivem, řekl, že spíš jde o ty mladé, kteří furt čučí do počítača, a kdyby měli třeba nadojit kozu, tak ani nevědí, jestli to není kozel…

Případ Mariupol: proč to asi tak drhne

Přístav Mariupol měl být prvním velkým městem dobytým ruskými vojsky, což bylo ohlášeno už předevčírem. Podle zpráv ho ještě včera invazní jednotky obléhaly, přičemž v rámci dohodnutého příměří mělo být umožněno obyvatelům město opustit tzv. humanitárními koridory. To však znemožnilo ostřelování, ze kterého se teď obviňují obě strany. Příměří tedy padlo. Zdá se, že o město se dál bojuje.

Bludné duše ve víru pudů

Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.

Boj za mír. Na chuj!

Už týden začíná asi většina z nás, lidí v Evropě, den tím, že hned po probuzení sáhne po mobilu a rychle naťuká zprávy, které tam agentury dodaly v noci. První dny člověk trnul, jestli ještě žije prezident Zelenskij, který vyrostl rychle v hrdinu naší doby. Teď tam nejčastěji čte o nočním bombardování civilních budov, ze kterých se v denním světle vynoří sutiny.

Konec Radegasta v hotelu Tanečnica

Hned vedle Jurkovičových perníkových chaloupek, o nichž jsem psal minule, je na radhošťských Pustevnách ještě jedna pozoruhodnost, tajemný hotel Tanečnica. Otvírali ho tady už v roce 1926, v červnu roku 1928 tu přespal prezident Masaryk, který pak křepce, napodobuje tím legendární túru Cyrila a Metoděje, došel po snídani až na vrchol Radhoště, kde mu dětské sbory zazpívaly vlastenecké písně, načež několik dítek prezident pohladil po hlavičce.

Syn Mikiho, krále ze Zábřeha

Od té doby, co jsem Roberta Mikluše vídal v brněnském Divadle na provázku, jsem nepochyboval, že se objevil další herec se skvělým komediálním talentem, který ale sehraje přesvědčivě i tragédii. Jak to tak neprávem u brněnských herců bývá, známým se stal až přesunem do Prahy. Tam nyní patří do souboru Národního divadla, hostuje v dalších divadlech, má role v televizi, třeba nyní v seriálu Devadesátky, a ve filmu: za funkcionáře v Zátopkovi je nominován na Českého lva za vedlejší roli. Osobně se známe z výletu s Provázkem do Petrohradu, kde jsme spolu chodili po Ermitáži.

Gdě my, tam plocho. Vzpomínka na Rudé náměstí 1997

Velkou otázkou těchto dní je, co na to všechno Rusové. Těch žije v Rusku asi sto dvanáct milionů, mimo Rusko asi dalších třicet, třeba na Vinohradech, Smíchově, v Teplicích a Karlových Varech. Být Rusem je obtížná věc za všech okolností, za některých je to k nevydržení – jde ale o to, do jaké míry si to uvědomují. Já Rusy dlouhodobě obdivuju, že to vůbec vydrží, a zároveň jim mám velmi za zlé, že to snesou. Autentická ruská věta „gdě my, tam plocho“ je hlubokým vyjádřením ruské schopnosti sebereflexe.

Šest prezidentů v Kyjevě a jeden Putin v Kremlu

Scházíme se ve středu 16. února, podle některých zpráv měla toho dne vypuknout na rusko-ukrajinské hranici válka. Je odpoledne a zdá se, že nevypukne (mezitím, ve čtvrtek 24. 2. ráno, Rusko zahájilo proti Ukrajině mohutnou vojenskou invazi). Jakási forma lokální války tam však už několik let, jistě od roku 2014, doutná. V takové situaci se v Salonu Echa sešli tři muži, kteří mají kořeny v té zemi, kde zítra znamená včera. Ataman Vševelikého kozáckého vojska v exilu (to je oficiální termín) a historik Alexej Kelin, redaktor Rádia Svoboda Jaroslav Šimov a Vladislav Jandjuk, člen běloruské vlády v exilu.

Upíři se slétli nad Ukrajinou

Na Rudém náměstí v Moskvě se 25. srpna 1968, dva dny po invazi do Československa, sešlo osm statečných lidí, kterým se podařilo na několik minut rozvinout transparent Ať žije svobodné a nezávislé Československo!. Pak je rychle sebrala milice a začala jejich cesta po kárných táborech. Říkalo se pak, že těch osm lidí zachránilo čest ruskému národu. To je zajisté poněkud nadsazené, ale jejich legendární čin aspoň ukázal, že v beznaději ruské arogance existují i jiní Rusové a existuje i jiné Rusko. Snad se najde i nyní.

Národní divadlo beskydské

Moravskoslezské Beskydy jsou na svém severním hřbetu tvořeny hradbou pěkných kopců, které připomínají mohutné pecny chleba porostlé temnými hvozdy. Jen na vrcholcích jsou někdy trochu zaobleně holé, čímž mi jsou osobně blízké. Dřív, za rozmachu valašského pastevectví, byly podstatně odkrytější a dobytkem spásanější, jak je vidět na hodně starých fotografiích. Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (dřív existovala stáda až o tisících hlavách) zas hřebeny i stráně zarostly stromy, takže člověk má pocit, že tam lesy byly odedávna.

Dědictví krvavé země bez adres

Trochu soudný člověk v těchto dnech a týdnech spíš mlčí – a s obavami, ba hrůzou sleduje, co se na Východě odehrává či k čemu se schyluje. Ale jedno by přece jen mohl napsat. Že přízrak těchto týdnů má původ v Sovětském svazu. V tom bolševickém mlýnu národů a etnik, který je bez milosti drtil, mlátil, stavěl do latě a do řad a chtěl z nich všech udělat robotické sovětské občany

Mimořádná událost – něco pro klaustrofoby

Mimořádná událost Jiřího Havelky zdálky připomíná film „morálního neklidu“ Věry Chytilové Kalamita z roku 1980. Tam jde o to, že společenská mizerie se vtělí do obrazu železničního vagonu zasypaného lavinou. Nehybný vlak s uvězněnými pasažéry je alegorií stavu krize, která je zároveň groteskní i tragická. V Havelkově filmu je vlak v pohybu, spíš v samopohybu, neboť ujede nešikovnému vlakvedoucímu, který se cosi vydal na něm opravovat.

Zánik civilizace v rožnovském kině Panorama

Z hlediska společenského vývoje to zapadne ve vřavě světových dějin, ale dát o tom vědět by se mohlo. Tak tedy v Rožnově pod Radhoštěm zanikne kino, jmenuje se Panorama. Je to docela pěkné kino, v sále má asi dvě stě míst, tolik kdysi chodilo běžně lidí do kina. Ale to už je dávno. V malých městech, jako je Rožnov, se kino stalo luxusem. Za posledních deset let zanikly stovky kin, tady se to už taky blíží, přijde to snad koncem měsíce, nikoli toho astronomického, pod jehož vlivem (je úplněk) to píšu, ale toho kalendářního, kdy se má definitivně v Rožnově v kině zhasnout.

Slastné nic v ráji beskydském

Asi před patnácti lety mě postihla akutní potřeba někam se ztratit. Pomohl mi, jak již tolikrát v životě, Jáchym Topol, který mi řekl o doktoru Urbišovi, u něhož se zase předtím byl ztratit on. Popsal mi to tehdy asi takto: Fakt zajímavej chlápek, guru, trochu mystik a šaman, ale v pohodě. Jeď tam, je to v Beskydech, jmenuje se to Kunčice pod Ondřejníkem, to si zapiš, já se to učil týden, ale všichni tam říkají, že je to v Čaladný – nebo Čeladný, to se mi taky plete, prostě někde pod Ostravou.

Když Mussolini napadl Etiopii…

„Můj cíl je prostý. Chci, aby Itálie byla veliká a respektovaná a budila strach.“ Autorem výroku byl samozřejmě Benito Mussolini, ale klidně ho mohli pronést jiní vůdcové, kteří měli pocit, že se jejich zemím nedostává tolik respektu, jak by si zasloužily. U správně vychovaných a uvědomělých lidí takový výrok budí nepochopení, neboť přece na strachu není nic hezkého a mnohem lepší je vycházet s každým po dobrém. Ale to je častý omyl těch hodných lidí.

Světlonoši s rubínovými kříži

Tak tedy ještě jednou: Sázavský klášter byl zrušen dekretem Josefa II. v roce 1785, tehdy zde žilo kolem dvaceti mnichů, byl to tedy takový spíš menší klášter, pravil pan farář Cigánek, když jsme vešli do kostela Panny Marie a svatého Prokopa a postavili se kousek od brány s mříží z glagolice, o jejímž sázavském výskytu jsem psal minule. Ale o mnoha věcech jsem nestačil napsat, třeba o svatém Prokopovi, poustevníkovi sázavském, by se toho mělo napsat mnohem víc.

Havlova reportáž psaná na obrátce

Václav Havel jednou na otázku (položil mu ji pisatel tohoto textu), zda někdy neměl v úmyslu napsat román, odpověděl, že na to občas myslel, ale ani ne tak na román, spíš na nějakou novelu, do níž se ale nikdy nepustil. Vysvětloval to tak, že aby člověk napsal větší prózu, musí ho psaní velmi bavit, a on není ten, jak řekl, šťastný případ. A dodal: „Dost nerad usedám nad prázdnou stránkou, mám hrůzu z každého začátku, odkládám to, různě od toho unikám.“

Malý Petr proti světu

Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.

Joyce a Hrabal: dva svatí moderní doby

Shodou okolností se v minulých dnech sešla dvě literární výročí: sto let od prvního vydání Joyceova Odyssea, toho „nejdůležitějšího románu dvacátého století“, jak by mohl znít častý reklamně-kritický slogan, a pětadvacet let od smrti Bohumila Hrabala. Jsou to dvě samozřejmě zcela odlišné události, ale dejme tomu, že kdyby byl nějaký literární kalendář – jako že nějaký určitě je –, člověk literární víry si ta data zaškrtne červeným fixem. Protože to jsou dvě data obzvláštní posvátnosti.

Návrat hlaholice na Sázavu

O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat.

Novější články Starší články