KOMENTÁŘ

Vnucená samota bratislavského vraha

KOMENTÁŘ
Vnucená samota bratislavského vraha

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Základní otázka kosmického významu je, zda je lidstvo zlé a beznadějné hromadně, nebo jen v jednotlivcích, tedy každý zvlášť a sám za sebe. Vzhledem k tomu, jak se historicky k sobě lidstvo chová, se lze přiklonit k první možnosti. Prakticky neustálý boj a války jedné bubliny proti druhé, permanentní pronásledování, mučení, vybíjení, genocidy, nenávist jako trvalý stav světa. Sklon ničit se až do úplného samovyhubení jako by byl ten základní lidský program, který se nyní projevuje a běží již v planetárním rozměru. Kdyby nějaká hodně perverzní vesmírná moc chtěla podniknout experiment se sadismem, vymyslí lidstvo.

Jenže to samé lidstvo je zároveň schopno docela pozoruhodných věcí: třeba vymyslí zpěv a tanec, architekturu, zahradnictví, literaturu, dokonce i takové věci jako sonet nebo symfonii, prostě všechno to, co naznačuje, že jen tak pro nic za nic se na planetě ten tvor neocitl. Že to tedy není jen nějaká plíseň nebo nedopatření, jak by se skeptičtějším z nás zdálo.

A nemusí jít jen o nějaké velké výkony. Vedle nich jsou tu takové věci jako city a láska a také, a hlavně, děti a jejich dětství, především to rané, jež je asi nejlepším důkazem toho, že lidstvo nejde zavrhnout jako celek. Pohled na malé, třeba spící dítě je jasným potvrzením, že pro každého byla na začátku nějaká naděje a že se s každým muselo nejdřív počítat, protože neexistuje malé dítě, které by bylo od začátku beznadějný případ. Všechny děti jsou na začátku krásné a nevinné a všechny jsou důkazem, že člověk je zvláštní hodnota kosmu, vrchol stvoření, odlesk dokonalosti Boží.

Tedy aspoň na začátku, dokud se dítě nastane součástí toho strašného hromadného lidstva.

Nejodpornějším projevem každé civilizace je, když dětem ničí dětství. Když mu, tomu nejdůležitějšímu věku, bere nevinnost a krade mu jeho naději. To lze mnoha způsoby. Děsivým symptomem naší doby je zoufalá samota dětí, vtažených do pustého chaosu jakýchsi zásvětních sfér, které je ovládají z hlubin virtuálních světů. Ten nejkřehčí a bezbranně odevzdaný tvor je vydán napospas chapadlům technologických monster, jež ho velmi záhy obalí neodstranitelným slizem závislosti, úchylné slasti a beznaděje. Známe ty vyhaslé, vyplašené a nějakým způsobem vnitřně znásilněné děti, na nichž už zůstaly nevinné jen jejich oči, zmateně mžourající do světa, ve kterém se cítí jako cizinci, neboť ten jejich „skutečný“ je někde v močálovitých prostorách za obrazovkou jejich výkonného stroje.

Představuju si, že takový byl mladý vrah z Bratislavy, jehož virtuální samota skončila dvojnásobnou vraždou u gay klubu. Ten mladík nemusel být nadopovaný nějakou údajně homofobní atmosférou na Slovensku, tím spíš na něj těžko mohly zapůsobit názory nějakých církevních představitelů třeba na sňatky homosexuálů, ty nejspíš vůbec nevnímal. A už vůbec jeho čin nemá nic společného s údajně homofobním výrokem senátora Fischera, o kterém ten bratislavský geek se vší jistotou nikdy neslyšel – a už je Pavel Fischer cejchován jako pomalu ideový původce té vraždy.

Příšerný čin toho mladíka měl nejspíš kořeny v hlubinách jeho lidské samoty, do kterého ho vtáhla beznaděj života, pro nějž nenalézal smysl. To je na tom to nejhorší, mnohem horší, než že někdo má nemoderní názory, jež si dosud dovolí někde naznačit. Ty názory jsou aspoň z tohoto světa, samota těch mladých zoufalců z pekla.

 

15. října 2022