S režisérem Vojtěchem Maškem o čaroději Arvédovi a také o touze po dokonalosti

Hybrid v mém podvědomí

S režisérem Vojtěchem Maškem o čaroději Arvédovi a také o touze po dokonalosti
Hybrid v mém podvědomí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dřív než začal zbylá kina drtit Jan Žižka, objevil se v nich film na motivy jiné historické postavy, okultisty, mága, ezoterika a také udavače Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Snímek Arvéd natočil na motivy knihy Jana Poláčka debutující režisér Vojtěch Mašek, osobnost v jistém slova smyslu kultovní, neboť na co zatím sáhl, to se svým způsobem kultem stalo.

Vy nejste dlouho filmový režisér, že?

Ne, dlouho ne… Já se k režii dostal oklikou. Ale přirozenou. Od mládí jsem se motal kolem filmu, spolu s Michalem Nohejlem (režisér filmu Okupace) jsme točili různé filmy na videokameru už na střední. Ale já jsem vždycky seděl trochu na víc židlích. Táhlo mě to k vizuálnímu vyjádření: studoval jsem scénografii, zabýval jsem se komiksem a animovaným filmem, ten jsem původně začal studoval ve Zlíně na filmové škole. Zároveň jsem psal scénáře, čímž jsem se zase dostával k režii. Takhle se to ve mně všechno mlelo a spojovalo.

Co jste studoval na FAMU?

Scenáristiku. Ono to bylo v době, kdy měla katedra režie docela špatnou pověst a říkalo se, že se k režii dostane člověk spíš přes scenáristiku nebo dokument. Tam jsem se seznámil s Džianem Babanem a spolu jsme začali vymýšlet komiksy. Tím jsem se dostal k divadlu, protože nám nabídli, abychom jeden komiks zdramatizovali. Vznikla z toho inscenace a divadelní cyklus Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát, který uvádíme už mnoho let. V divadle nejvíc spolupracuju s Ivanou Uhlířovou nebo třeba s Evou Prchalovou.

Takže jste takový multižánrový a multimediální hybrid…

Jo, asi jsem takový hybrid… Vždy je tam u mě důležitá vizualita, takže se to vše přirozeně stáčí k filmu, ale zároveň píšu i scénáře, tam má svůj podíl i literatura, ale té jsem se zatím nikdy nevěnoval vyhraněně. Jedinou výjimkou je zatím dětská knížka, kterou jsem napsal a ilustroval ji svými linoryty fenomenální Chrudoš Valoušek. Jmenuje se Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček.

Okultistu, mága, ezoterika a také udavače Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951) hraje ve filmu Arvéd Michal Kern - Foto: Film Arvéd

Vy sám kreslíte?

Ano, mám takovou svoji techniku. Vychází to z fotografické koláže, kterou pak různě upravuju a domalovávám.

Ale na komiksech spolupracujete s výtvarníky.

Na některých. Například s Jirkou Grusem, který kreslil komiks Ve stínu šumavských hvozdů, nebo Markem Pokorným, který dělal Svatou Barboru. Na těch jsem spolupracoval taky s dalšími scenáristy – Džianem Babanem, respektive Markem Šindelkou. Mým čistě autorským komiksem jsou Sestry Dietlovy.

To má něco společného s Jaroslavem Dietlem?

Ano. Někdo to docela hezky pojmenoval, že se tam Nemocnice na kraji města potkává s Twin Peaks. Projevily se tam nějak podprahové vjemy, které jsem v dětství nasával vždy v neděli dopoledne, když se po Studiu Kamarád vysílala Nemocnice. Do toho se pak vsunul David Lynch… Je to zas takový hybrid Jaroslava Dietla, co žije v mém podvědomí.

Projevuje se komiks v Arvédovi?

Asi jo… Ale je to možná ještě obráceně. My jsme na FAMU začali komiksy dělat s Džianem Babanem tak, že jsme si brali staré časopisy Film a doba nebo Kino a z těch filmových fotografií jsme si dělali vlastní filmy, vlastní reinterpretace. Náš první komiks se jmenoval Sloni v Marienbadu a byl vlastně celý složen z filmových citací. Takže chci říct, že já jsem spíš do komiksu vkládal film, než že bych film dělal jako komiks.

Ty vaše komiksy jsou dost intelektuální, že? To nejsou žádné Rychlé šípy nebo Superman… Přitom to přece byl původně žánr pro ty, které čtení příliš namáhá.

To už myslím dlouho neplatí. U nás přinejmenším od Aloise Nebela, ve světě už dávno, vezměte si Spiegelmanova Mause. Nebo Alana Moora Z Pekla, což je komiksová epopej, která by se dala srovnat s velkými romány. Ale u nás má komiks pořád ještě takový obrozenecký charakter. V komiksových velmocích jako Francie, Amerika, Anglie je to úplně jinde, tam je to nesmírně rozvinutý žánr, který má všechny možné polohy, od opravdu masových po undergroundové, tam je opravdu všechno možné. U nás je to pořád částečně nezorané pole.

Vy jste ho zorávali třeba zpracováním mysteriózního případu Barbory Škrlové a jejího podivného společenství z Kuřimi. Poznal jste je osobně?

Až potom jednoho z těch chlapců… Ale to vzniklo tak, že jsme tím byli se spisovatelem a scenáristou Markem Šindelkou docela zasaženi, což myslím nebylo tehdy výjimečné. Ten příběh opravdu měl mysteriózní a absurdní rysy, byl to takový vpád Davida Lynche do moravského prostředí. Všichni si pamatujeme, jak to ve vlnách projíždělo celou zemí, bylo to stále podivnější, nikdo se v tom už pořádně nevyznal, jen kroutil hlavou. Pak byl soud, rozdaly se rozsudky, ale už nikdo neřekl, o co tam vlastně přesně šlo.

A o co tam šlo?

My jsme si v první chvíli říkali, že se inspirujeme Alanem Moorem, který se v komiksu Z pekla snaží zjistit pravdu o Jacku Rozparovači. A přitom se čím dál víc propadá do pekla… Tak jsme vytvořili postavu reportérky, která se tím zabývala, přičemž jsme se nechali velmi volně inspirovat skutečnou postavou… 

Ivanou Svobodovou, tehdy byla v redakci Týdne…

Ano, tou. Byla až posedlá touhou vypátrat, jak to vlastně je. Tu jsme ale my měli taky. Pak jsme si o tom povídali se Zdeňkem Vojtíškem, to je odborník přes sekty, ten říkal, že někdy se novináři ve snaze přijít na to, jak to je, stanou naoko příslušníky sekty, přičemž se jim stane, že s ní nakonec splynou, stanou se součástí toho šílenství: ne že by to byl případ Ivany nebo nás, ale něco na tom je… Opravdu není jednoduché říct, o co tam šlo, ale jedna linie tam asi je důležitá. A sice pokus o vytvoření čistého člověka, bytosti z jiného světa, nepoznamenaného světem naším.

Takového homunkula…

Neboli svatou bytost. Prostě někoho, kdo neměl minulost, neměl identitu, byl z jiného materiálu, vlastně ani nebyl z materiálu, byl z čistého ducha. Proto měla ta původní Barbora zemřít, v nemocnici už byl připravený úmrtní list, měla úplně zmizet ze světa a místo ní se objeví adoptovaná týraná holčička s mimořádnými schopnostmi. Pořád je to ale jenom naše verze, ta, která nám přišla nejvíc možná.

Někteří lidé se na to nechali chytit. A někteří se do toho poněkud zapletli.

Mnoho lidí dlouho hájilo jejich verzi, tedy že je Barbora týraná holčička, bylo na tom právě typické, že oni, spiklenci kolem Barbory, uměli vychytávat dobro v lidech. V tom byla démoničnost toho případu. Právě dobří a důvěřiví lidé jim chtěli pomoct, čehož oni zneužívali takovým kukaččím způsobem.

Podvodníci mají většinou větší šanci u hodných lidí… Jak s tím vším souviseli ti týraní kluci?

To je z toho největší záhada. Vlastně to dosud nikdo nechápe. Jediné, co se nabízí, je, že tam potřebovali nějaké mučednictví nebo co. Je to nerozpletitelné a bude to nejspíš další záhady generovat ještě dlouho. A nikdo nepřijde na to, jak to stoprocentně bylo.

Co je s těmi lidmi teď?

Nějaké ponětí mám, ale myslím, že je to pořád tak citlivé a bolestivé téma, že je lepší to nechat být. Jsem rád, že jsme to udělali formou komiksu, který umožňuje odstup a posunuje to přece jen do jiné než úplně realistické roviny.

"Ano, ale představíme-li si Arvéda jako mimořádně nadaného herce, který vede nějaký paralelní život, stále lže, klame a předstírá, tak to je věc, která jen tak nezmizela a je tady pořád. To, že slovo neplatí, že se může lhát a že každá verze je možná… A pokud se takoví lidé dostanou příliš dopředu, tak to společnost těžce poškozuje a rozkládá. To je myslím také poselství Arvéda," říká Vojtěch Mašek. - Foto: Jan Zatorsky

Arvéd, tedy příběh Jiřího Arvéda Smíchovského, vlastně na ten kuřimský případ navazuje. On taky nejspíš chtěl skrz zlo kus dobra vykonat, jak říká Mefisto…

To je právě to, co mě na tom lákalo, ten faustovský rozměr. Pro mě tam je hlavní otázka dobra a zla, rozpolcenosti mimořádné, možná v něčem i geniální bytosti. Tak třeba vidím Egona Bondyho, ve kterém se střetával na jedné straně policejní udavač a na druhé straně nesporně pozoruhodný básník, spisovatel a vlastně vůdčí osobnost undergroundu. Takový člověk nejspíš sebe vidí ne jako stvůru, ale také jako nadčlověka, který je nad vším a ví toho ze všech lidí nejvíc. Hranice dobra a zla se v něm smývá a přestává existovat.

Co bylo na Arvédovi dobrého?

Nevím, jestli je to dobré, ale minimálně snad částečně pochopitelné, myslím jeho touhu po poznání. Smíchovský byl vášnivě zaujat knihami, snažil se dobrat co nejvyššího poznání a vědění. V tom byl faustovskou duší. Když jsme o něm přemýšleli, došli jsme k názoru, že to byla osamělá bytost toužící po dokonalosti, vlastně narcis, který přestává mít lidské rysy, protože by ho jen obtěžovaly.

Znáte někoho takového?

Těžko bych asi někoho mohl jmenovat, ale zvlášť v uměleckém prostředí se takové typy vyskytují. I když asi ne takhle vyhroceně.

Poznal jste se s nějakým ezoterikem, hermetikem, nebo přímo čarodějem?

Ano, hodně tomu rozumí Marek Dluhoš, který se hermetismem zabývá odborně a přednáší na Husitské evangelické fakultě. Je to žák velkého znalce ezoteriky Milana Nakonečného. S ním jsme i konzultovali magické rituály, které jsme ve filmu použili. Existuje také Dokumentační centrum českého hermetismu, kam jsme se chodili radit.

Nějaký předmět řekněme magického charakteru jste tam použili? Co třeba ta loutka čerta, která se tam objeví?

Tu sošku skutečně Smíchovský vlastnil a říká se o ní, že byla magická a že její vlastnictví nepřinášelo nic dobrého. Po jeho smrti se prý ztratila, ale existuje její popis a Milan Nakonečný ji údajně ještě viděl. My jsme ji rekonstruovali a vyrobili i podle jeho instrukcí, takže máme ji jaksi schválenou touhle autoritou. 

Hm, není to trochu riskantní? Znáte ty historky, které provázejí třeba Vymítače ďábla?

Nebo se to říká i o Švankmajerově Faustovi… Nám se naštěstí nic takového nepřihodilo. Jediné, co se stalo zvláštního, když jsme točili upoutávku v jedné tiskárně v Malešicích, tak jim tam praskla skleněná výplň. Ale to byla spíš náhoda. Potom jsme ztratili jednu hůlku půjčenou z fundusu.

Čarodějnou?

Ne, takovou dandyovskou… Pak je tam ještě scéna evokace ďábla, kterou jsme také konzultovali se znalci. Ale zas to bylo spíš v podobě náznakové než doslovné. Nás zajímal hlavně obraz člověka v jeho rozpornosti. O Smíchovském se někdy píše nebo říká, že byl geniální, což mi nepřipadá přesné. On spíš toužil, aby byl jako geniální vnímán.

Takovým lidem se říká hochštapleři…

To bychom mu křivdili. On měl spíš mimořádné nadání a mimořádné ambice, a přitom se mu nepodařilo dostat tam, kam podle svých představ patřil. A když se mu to nepodařilo, tak se začal mstít.

A přivedl pár lidí na šibenici…

On opravdu má na svědomí smrt mnoha lidí, za nacismu i za komunismu. I když o tom, jak to přesně bylo za nacismu, se historici dodnes přou. Každopádně naší snahou vůbec nebylo vytvořit nějaký zlidšťující obraz, který by takzvaně ukázal jeho dobré stránky. Nám nešlo o omluvu, ale o fungování mechanismu chování, které začne překračovat všechny normy.

Že ho bude hrát Michal Kern, jste měli v plánu od začátku?

Ano, znal jsem Michala z jeho účinkování ve Studiu hrdinů, kde jsme připravili jednu inscenaci. Seznámila nás Ivana Uhlířová, která má jako mimořádná herečka na rozpoznání hereckého talentu obrovský cit. Takže jsem věděl, že lepšího představitele nikde nenajdu, proto jsem ho ani nehledal. Michal je nejen výborný herec, ale také má na to oči. To je u filmu strašně důležité.

Myslíte, že příběh Arvéda Smíchovského má nějakou paralelu s tím, co teď žijeme?

Na to se dá asi těžko odpovědět. Jistě, je tam přitažlivost námětu, který ještě nebyl zpracován, ale zároveň jde snad i o něco obecnějšího, snad o to, co v člověku všechno může být. Pokud jde o konkrétní příběh Arvéda, tak ten zapadá do obrazu minulosti, se kterou nebudeme asi ještě dlouho úplně hotovi. Třeba téma udavačství se každou chvíli relativizuje. Sám jsem tomu jako dítě pozdního komunismu už vystaven přímo nebyl, ale to téma, jak se kdo zapletl, tu pořád ještě je.

A přitom už přes třicet let tu to typické udavačství, tedy estébácké, není. Zajímavé je, jak málo se to při srovnávání s minulým režimem připomíná. Já jsem přitom před rokem 1989 žil s vědomím, že někdo v mém okolí, třeba na fakultě, bude udavač. Prostě to nutně patřilo k režimu a k životu. Podobně jako pracovník podniku zahraničního obchodu Babiš byl spolupracovníkem. To byla taky norma.

Ano, ale představíme-li si Arvéda jako mimořádně nadaného herce, který vede nějaký paralelní život, stále lže, klame a předstírá, tak to je věc, která jen tak nezmizela a je tady pořád. To, že slovo neplatí, že se může lhát a že každá verze je možná… A pokud se takoví lidé dostanou příliš dopředu, tak to společnost těžce poškozuje a rozkládá. To je myslím také poselství Arvéda.

Proč v tom filmu není žádný exteriér? Proč nikdy nevyjdou ven?

To byl záměr. Od začátku jsme měli v úmyslu vytvořit takový klaustrofobní labyrint, do kterého člověk vstoupí a propadá se hlouběji a hlouběji.

Musím se přiznat, že jsem si trochu přál se na chvíli nadýchat.

Ta přidušenost byla jedním z koncepčních záměrů. Možná i paralela se situací vězně, kterému je odpíráno denní světlo a spánek. U nás je otázka, jestli je v reálném vězení, nebo ve vězení své hlavy.

To je svým způsobem hezké, že se dá natočit film, kde je koncepčním záměrem přidušenost. Producent s tím souhlasil?

Nějak jsme si v tomhle rozuměli. Tomáš Michálek a Kristýna Michálek Květová od začátku pochopili, jaké mám asi představy a co jsem zač.

"Těžko bych asi někoho (jako Arvéd) mohl jmenovat, ale zvlášť v uměleckém prostředí se takové typy vyskytují. I když asi ne takhle vyhroceně," říká Vojtěch Mašek. - Foto: Profimedia

Postava katolického kněze, se kterým se Arvéd seznámí v cele, je vymyšlená?

Ne úplně: Arvéd opravdu byl v cele s katolickým knězem, dokonce je to zachyceno ve vzpomínkách toho kněze, jmenoval se Jan Antonín Zemek. Ten na Arvéda vzpomíná velmi okrajově jako na pomateného člověka.

Mně se ta postava líbila, jak říká Arvédovi, že všechno překroutí.

Ano, tuhle repliku jsme mu napsali s vědomím, že intelektuální převaha není všechno. Arvéd byl určitě mnohem vzdělanější než ten obyčejný kněz, ale to neznamená, že je blíž pravdě, z určitého pohledu uměl jen všechno překroutit. Že Leonardo namaloval Ježíše v Poslední večeři podle svého milence, je možné, ale vlastně to nic neznamená a nic to neříká o Ježíšovi a vlastně ani o Leonardově genialitě. A tohle chápe obyčejný kněz líp než démonický Arvéd.

Proč se ten kněz účastní scény vyvolávání ďábla?

On se jí účastní stejně jako všichni ostatní aktéři, kteří se pak objevují v různém časovém sledu, a Arvédovi se tím propojí to, co má teprve prožít. V tu chvíli už se čas a prostor propojuje a stejně tak i role osob, které sehrály ve Smíchovského životě.

Aha, a nebojíte se, že tomu nemusí divák úplně rozumět?

To autor riskuje vždycky. Ale já jsem vždycky dal přednost filmu nebo nějakému uměleckému dílu, které vyžaduje nějakou spoluúčast, nějakou aktivitu. Nejsilněji na mě vždy působily filmy, které, když jsem odcházel z kina, ve mně vyvolávaly pocit, že jim docela nerozumím a že si je musím znovu přeskládat. Baví mě věci, které nutí k výkladům, které se nepoddávají na první dobrou. Chápu, že to tak nemusí mít každý, možná že to tak nemá ani většina, ale mně prostě nikdy nebavily jednoznačné výklady.

Někdy to může být autorská svévole… Jestli tomu, diváku, nerozumíš, je to tvoje chyba.

Toho jsem si vědom a takhle jsem to ani nemyslel. Je to spíš jako logika snu. Vždycky jsem měl rád Luise Buñuela, u něj se také nabízí řada výkladů, má to přitom svou logiku. Čistý realismus podle mě paradoxně svádí k falešnosti. Nabídl jsem trochu jinou hru. Přitom nepopírám, že o Arvédovi by šlo natočit taky úplně jiný film. Třeba to někdy někdo udělá.

Nebo o nějakém jiném čarodějovi. Třeba o Janu Keferovi, který chtěl začarovat Hitlera a pak skončil v koncentračním táboře.

Ano, to by byl taky zajímavý film. To by byl Arvédův protipól. Ale dobro a zlo není nikdy úplně oddělené. Žádná z historických postav, které vnímáme jako zločince, si o sobě nemyslela, že je úplné zlo. Ani Arvéd ne, a přitom k tomu měl blízko.

Co máte teď před sebou? Jste na volné noze?

Víceméně. Mám částečný úvazek na FAMU na katedře scenáristiky, kde mám magisterskou dílnu společně s komiksovým seminářem na umprum. Ten film zabral dost času a energie, vlastně to byl takový balvan, který jsem nějakou dobu před sebou valil, teď jsem ho odvalil a rozhlížím se, co dál. Fakt je, že takovou míru odpovědnosti jsem dosud nikdy nezažil, někdy jsem se toho až děsil.

25. září 2022