Tag: společnost

Články k tagu

Jak se z pluku Svatého Václava stal pluk Jana Husa

V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.

Normální trampoty mladých géniů

K charakteristikám dneška má patřit i vysoký stupeň generačního neporozumění, především mezi akademicky orientovanou mládeží (v širším slova smyslu) a vrstvou jejích rodičů. Přes tu propast jako kdyby jedna strana viděla jenom „boomery“ neodpovědně ničící zeměkouli a ani v nejmenším nechápající současný svět a způsob, jakým ho ti mladší vnímají, ta druhá zas může vnímat nevděčnost generace nedoceňující možnosti, jichž se jí dostalo.

Naštvaní proti rezignovaným

Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná.

Ženy české, matky české!

Poutavě, čtivě, s citem pro zkratku, detail i snesitelnou míru didaxe vytvořily čtyři ženy knižní panteon jiných šedesáti žen, významných postav našich dějin od kněžny Ludmily po Martinu Navrátilovou. S nápadem napsat takto personifikovanou historii ženské emancipace, adresovanou především dětským čtenářům (čtenářkám!), ale koneckonců i jejich pánům rodičům, pro něž může být na řadě míst objevná, přišla Renáta Fučíková, ilustrátorka dekorativního stylu a spisovatelka; sama se projektu zúčastnila textově i obrazově.

Robinson Crusoe by dnes zahynul rychle

Vládní tým působil na včerejší tiskové konferenci, jako by představitelé nějaké kolaborantské vlády vykonávali příkazy okupační moci a vypadli z rolí. Tak vystrašení byli z opatření, která oznamovali, tak neochotní byli obhajovat jejich logiku a hlásit se ke svým minulým rozhodnutím. Co by bylo lepší?

Chci dát Praze nové živé centrum

Luděk Sekyra se profiluje v řadě rolí. Majitel jedné z největších developerských firem, která staví na hodnotných parcelách v Praze, je zároveň mecenášem společenského a intelektuálního světa a filozofem. Ve správní radě jeho Sekyra Foundation zasedá mimo jiné známý katolický intelektuál Tomáš Halík, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský nebo socioložka Jiřina Šiklová. Sponzor konzervativní KDU-ČSL se výrazně angažuje také na univerzitě v Oxfordu, kde je po něm díky sponzorskému daru pojmenována jedna z budov. Teď ale odstartoval největší městskou stavbu po roce 1989, takže rozhovor pro Týdeník Echo se tentokrát zaměřuje právě na obrovský projekt na pražském Smíchově. V minulých dnech tam Luděk Sekyra slavnostně položil základní kámen úplně nové čtvrti mezi Andělem a nádražím Praha-Smíchov.

Ve druhé vlně

V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtností, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky, ale s nemenší rychlostí šíření než při té jarní; vývoj není překvapivý, úspěšný parazit je ten, který hostitele téměř nepoškodí, ale také je otázka, zda nejde o důsledek skutečnosti, že populace je teď mnohem víc „protestována“.

Žijeme v Orwellově světě

To je až orwellovské! Co by tomu řekl George Orwell? Podobné věty lze v posledních letech slýchat čím dál častěji, ať již oprávněně, či ne. „Orwellovské“ může být chování davů na sociálních sítích, špehování občanů jejich státy, sbírání informací technologickými giganty, kultura „rušení“ a nespočet dalších jevů. To vše má být součástí blížící se dystopie, kterou Orwell předpověděl ve svých nejznámějších románech 1984 a Farma zvířat. Ta poprvé vyšla před 75 lety.

Čím bude nahrazen přelud objektivity?

Pět minut Hitler a pět minut Židi. Tahle často opakovaná internetová hláška je docela výstižnou kritikou neutrálně se tvářící –„vyvažující“ žurnalistiky, která prezentuje nějaký problém, dá jeho stranám prostor, aby k tomu řekly svoje, a má tak hotovo. Přispívá tím k legitimizaci postojů hluboce nemorálních, staví na roveň pravdu a lež, v krajním případě vrahy a oběti. Prezentuje se jako takzvaně objektivní a přitom taková vůbec není. A je docela dobře možné, že tomuhle chápání novinařiny už odzvonilo – aspoň ve značné míře.

Časy „upřímné“ sebekritiky

Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.

Ráj černochů v bílé zemi

V polovině osmdesátých let byl nejpopulárnějším černochem v Československu Mireček, postava afrického studenta medicíny z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Z dnešního pohledu by to byla velmi problematická, ba až nepřípustná role, neboť díky svému nespoutanému sexuálnímu apetytu Mireček (měl pro to hezké zdůvodnění, že jedině tak se může soustředit na učení) naplňoval rasistický předsudek o černoších jako o řekněme animálnějších či pudovějších stvořeních. Mireček prostě pořád myslel na sex, přičemž se u toho křenil bílými zuby, čímž vzbuzoval sympatie diváků, kteří na něj pohlíželi jako na milého exota.

Odložená dospělost bez sexu

Plnoletost! Konečně svoboda a možnost žít si podle svého. Jít na rande a nemuset nikomu vysvětlovat, kdy přijdu domů. Chuť a snaha vydělávat si co nejdřív i při studiích vlastní peníze, o kterých si budu sám/sama rozhodovat. Najít si konečně vlastní byt a nečekat na vzácné chvíle soukromí, když rodiče odjedou na víkend nebo na dovolenou. Byly doby, kdy časná dospělost představovala žádaný společenský status. Kdo bydlel ještě ve dvaceti u rodičů, neměl aspoň nějaké vlastní peníze a nechodil pravidelně na rande, cítil se mezi vrstevníky málem méněcenný. Jenže dnes je to jinak.

Náš tanec na hrobech

Jeden z nejpozoruhodnějších autorů dnešního Německa Roland Tichy v rozhovoru pro Echo před časem o tzv. vyrovnávání s nacismem v Německu řekl: „Za posledních dvacet let ho přibylo i přesto, že všichni, kdo se nacismu účastnili, jsou už mrtví. Stalo se z toho tančení na hrobech.“ Češi (a žádný jiný národ) nemají ve svém historickém svědomí něco tak strašného jako Němci, ale částečné paralely jsou jistě možné. Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci je také takovým tančením na hrobech.

Mezi totalitou a totálností

Jedním z protivných rysů současné veřejné debaty v Česku i jinde je snadnost, s níž diskutéři vytahují přirovnání dneška k nejhorším totalitním režimům dvacátého století. Stačí věru málo, aby si útlocitný současník začal „připadat jak v Berlíně ve třicátých letech“, případně aby rozeznal příznaky akutně se navracejícího komunismu, v ledasčem viděl další krok na cestě ke gulagu.

Pandemie přeje udávání

O krizových situacích se říká, že v lidech probouzejí to nejlepší i to nejhorší. Spíš je to ale takový truismus, na kterém – podobně jako na ostatních floskulích – něco je, ale vyslovují se trochu moc snadno. Nakonec většina lidí se i v době krize chová tak jako v klidnějších časech – snaží se tím životem protlouct, jak se dá, a zbytečně na sebe neupozorňovat.

„Vyrábět názory“ v časech koronaviru

Koronavirus toho změnil hodně. Mění také média, respektive se vymyká principům jejich fungování, tak jak se v posledních letech ustálily – kvůli digitalizaci, nástupu sociálních sítí, ekonomickým problémům tradičních sdělovacích prostředků (především těch soukromých) a souvisejícím omezením jejich možností. Neodpovídá ani vnímání a potřebám publika nebo aspoň té jeho zaujaté části, nějak se do toho mediálního světa (v širším slova smyslu) nevejde. Je to událost, která existuje mimo základní narativy, mediální příběhy dneška – nesouvisí s kulturními válkami mezi progresivisty a konzervativci, stoupenci a kritiky Donalda Trumpa nebo třeba Andreje Babiše, mezi klimatickými aktivisty a klimatickými skeptiky, ochránci tradiční rodiny a genderovými aktivisty a tak dále a tak podobně.

Kdy to přejde?

Strach a nejistota přicházejí z neznáma. Současná digitální společnost žila v domnění, že umí vše měřit a všechno vypočítat. Digitální éra vyvolávala iluzi, že všechno o sobě víme, jsme schopni přenášet informace v reálném čase kdekoli na světě. Na zeměkouli neexistuje místo, kde by nás nevystopovala družice s GPS. Google a Facebook vědí, kde se pohybujeme, kde nakupujeme, co máme rádi nebo co naopak odmítáme, vytvářejí algoritmy, podle kterých se pozná, jací jsme, aniž bychom o sobě museli explicitně něco říct. Naše chytré telefony poslouchají, co si povídáme, aby nám ve vyhledávači pak našly to, na co jsme si mysleli. Mohlo se zdát, že vše je pod kontrolou.

Práce na novém Metuzalémovi

Biblický patriarcha Metuzalém se prý dožil 969 let, o čemž můžeme s úspěchem pochybovat. Existuje teorie, podle které zapsali dávní autoři textu údaj špatně, a šlo místo toho o 969 měsíců, protože staří Hebrejci odvozovali svůj kalendář od fází Měsíce. To už je uvěřitelnějších 81 let, tedy věk, kterého se jistě i v antice někdo občas dožil. Druhou možností je samozřejmě to, že dotyčný příběh je naprostá fikce.

Obtížné dědictví univerzalismu

Současná kulturní válka na Západě rozděluje společnost, mohlo by se zdát, že až beznadějně. Stoupence krajností na obou stranách přitom ledacos spojuje. Například odmítnutí univerzalismu a jeho nahrazování politikou identity. Univerzalismus jako kdyby na obou stranách současné „fronty“ vycházel z módy, byl přímo nebo aspoň implicitně odmítán. Někdy je v tom odmítnutí znát až jakási úleva, kterou může přinést zbavení se nějakého nároku – konečně můžeme, co jsme dřív nesměli, nebo se to neslušelo, jsme osvobozeni chovat se nebo mluvit způsobem dřív zapovídaným, nepřípustným, vnímaným jako zlý a máme pro to neotřesitelné ideologické alibi. Tak si to pojďme společně užít.

Typologie internetového zabíjení

Čas od času dá někdo průchod zděšení nad tím, v co se komunikace na sociálních sítích zvrtla. Bylo to někdy jiné? Nemíním to jako řečnickou otázku, vlastně už si to nepamatuju, nebo mi to splývá. Nabralo to všechno grády až po prudkém nárůstu uživatelů, rozšíření chytrých telefonů? Nebo to takové bylo od počátku? No nic. To zděšení v každém případě sdílí velká většina i těch nejaktivnějších uživatelů, kteří se intenzivně zapojují do všech těch facebookových, twitterových a dalších válek.

Vyšlechtěte si své dítě

Eugenika, tedy víra, že lze vyšlechtit lepšího člověka pomocí selektivního množení, vrhá stín na první polovinu dvacátého století. Nejdále ji dotáhli nacisté, kteří masově vraždili celé kategorie lidí považovaných za „nehodné života“. Jenže eugenika se neomezovala jen na totalitářské státy. Povinná sterilizace nevhodných se děla ve velkém třeba i v USA, Skandinávii nebo Kanadě. Poslední případ sterilizace pod nátlakem v České republice se odehrál v roce 2007.

Změna je život

Chuť riskovat, zkoušet nové věci a jít za lepším nepatřila ve třiceti svobodných letech, která jsme od roku 1989 prožili, k typickým českým vlastnostem. Jistota stávající pozice byla víc. Na rozdíl od ostatních zemí střední a východní Evropy jsme si neprošli žádnými vážnými hospodářskými krizemi, provázenými vysokou a dlouhodobou nezaměstnaností, jaké vyhnaly do ciziny stovky tisíc Slováků, Poláků, Bulharů. Nebo dnes vyhánějí Řeky a Španěly, protože u nich nezaměstnanost mladých dosahuje 39,9, respektive 34,9 procenta. Což není zrovna nejlepší životní perspektiva. Přesto i u nás pravidelně z průzkumů životních situací, které v lidech vyvolávají největší stres a úzkost, vycházel strach, že člověk přijde o práci a nebude moci najít jinou, na druhém žebříčku hrozeb. Hned za ztrátou blízkého člověka.

Romů jsem hájil víc, než jich mí kritici kdy viděli

Zřejmě v polovině února budou poslanci po Anně Šabatové vybírat nového ombudsmana. Favoritem je dlouholetý zástupce státu u Evropského soudu pro lidská práva Vít Schorm, nicméně o jeho postojích se málo ví. Větší ohlas vzbudila nominace dlouholetého předsedy Sdružení nájemníků ČR a sociálnědemokratického poslance Stanislava Křečka (82). Jak je demonstrováno i v následujícím rozhovoru, není to jen tím, že Křečka navrhla kontroverzní hlava státu, ale i jeho osobností a názory.

Přichází čas diktatury?

Kdyby nás navštívil náš nejbližší soused ze souhvězdí Alfy Centauri a pomocí svého analytického superpřekladače zjistil, o čem západní svět nejčastěji píše a čím se politika zabývá, nestačil by žasnout. Mediální komentátoři si libují v apokalyptických vizích, všude vidí jen rozvrat a zmar. Krizi ekonomickou, sociální, ekologickou, demografickou a především krizi liberálního řádu. Dokonce i ti nemnozí, kdo alarmismu nepodléhají a hledají příčinu oné podivné západní skepse, přiznávají, že všeobecné negaci docela nerozumějí.

Krmelec zas a znova

Autorem termínu „krmelec Evropy“ je zřejmě ekonom Karel Kříž. Použil ho v Salonu Týdeníku Echo v březnu 2018 k tématu, na které ovšem Kříž upozorňoval už dřív, jako jeden z prvních u nás – odlivu kapitálu prostřednictvím zahraničních majitelů valné části ekonomiky.

Profese budoucnosti

Západní společnost prochází dramatickou proměnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí. Ta vytvořila úplně nové společenské vrstvy. Nižší dělnickou vrstvu, pracující v masové výrobě v továrnách. Nižší střední vrstvu úředníků, kteří svou rutinní prací v bankách, pojišťovnách a státních úřadech obsluhovali hladký chod průmyslové společnosti. O jejím směřování rozhodovala a dodnes ještě rozhoduje relativně úzká vyšší střední vrstva inženýrů, tvůrců, finančníků, právníků a obchodníků. To s technologickou revolucí končí. Profese dělníků a úředníků, kteří produkovali nápady a plnili zadání, míří do historie. Zadání a příkazy plní a stále častěji budou plnit technologie a umělá inteligence. Rutinní práce lidí bude potřeba čím dál méně.