Šedesáté výročí založení Semaforu, divadla, jež ve své první dekádě zásadním způsobem spoluvytvářelo kulturní (potažmo společenskou) atmosféru v Československu, bylo připomenuto a oslaveno. Též jeho zakladatelem Jiřím Suchým (88), jenž i v kmetském věku své scéně, rychle proslavené především jím a Jiřím Šlitrem hned po jejím založení, dosud hraje, zpívá i režíruje, píše pro ni libreta nových inscenací, ba dokonce skládá hudbu k vlastním písňovým textům.
Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.
Za příčinu smrti francouzského spisovatele Alberta Camuse je všeobecně považována autonehoda. Italský publicista Giovanni Catelli v roce 2011 napsal, že slavného nobelistu pro jeho antikomunistické postoje zavraždila sovětská KGB. Jako zdroj mu posloužily poznámky v deníku českého spisovatele, básníka a překladatele Jana Zábrany. A Catelli svou teorii dále rozvíjí ve své právě vydané knize Camusova smrt (The Death of Camus), píše deník Guardian.
Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.
Sociální sítě s námi uživateli dělají ledacos. Například značně snižují práh mučednictví, dávají lidem šanci vnímat sebe sama jako trpitele za pravdu tváří v tvář prolhanému davu a nechat si tu iluzi potvrdit zástupem souhlasících. Hezkou scénku na tohle téma nedávno předvedl v Česku usazený americký novinář Erik Best, celkem známý autor, který už dlouhé roky publikuje velmi insidersky se tvářící newsletter, politicky blízký „novým pořádkům“, prezident Zeman také Besta ocenil medailí Za zásluhy.
Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.
Z literárního odkazu Vladimíra Holana (1905–1980) známe vše, co básník adresoval veřejnosti, jeho korespondence však byla dosud zveřejněna jen z velmi malé části. O částečnou nápravu této situace se postaral Martin Dvořák, jenž na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obhájil v roce 2015 diplomovou práci Korespondence Vladimíra Holana a nyní její rozšířenou (a v něčem naopak redukovanou) verzi nabízí v knižní podobě.
V pondělí uplynulo padesát let od smrti Jacka Kerouaka. Bylo mu 47 let a zemřel smrtí pijáků tvrdého pití, na krvácení z jícnových žil. I tato podoba smrti patří nějak k jeho mýtu, který měl na člověka omamný vliv, zvláště když je mladý a myslí si, že smrt má mít nějakou takovou sebedestruktivní formu, že to jaksi patří ke stylu. Pak když je starší, už to vidí trochu jinak.
Jistěže i jindy než kolem 28. října si můžeme vzpomenout na Milana Rastislava Štefánika, asi nejbizarnější osobnost ze všech, které stály u zrodu Československé republiky. Příběh „chudého chlapce, který se proslavil“, přitažlivý pro historiky i publicisty (mj. pro Ferdinanda Peroutku), nejnověji zaujal slovenskou scenáristku a režisérku Marianu Čengel Solčanskou. Její román (s myšlenkou film?) se rok po slovenské edici dočkal českého překladu.
Jedním ze dvou letošních laureátů Nobelovy ceny za literaturu se stal rakouský spisovatel a dramatik Peter Handke.
Věřme, že je u nás pořád dost lidí schopných zazpívat píseň o cestáři, jenž „kamení tam roztloukal“, rozumí se „na silnici do Damville“ (či „do Prášil“, chceme-li se mocí mermo zbavit i poslední francouzské reálie v přeloženém textu), o muži pohotově a vtipně reagujícím na slova projíždějící aristokratky: „… kdybych moh jezdit v kočáře, / nedělal bych cestáře.“
Spisovatel György Konrád, který v pátek zemřel v 86 letech v Budapešti, jezdil od 90. let docela často do Prahy, kde si na něm jeho čtenář (mluvím o sobě) mohl povšimnout rozdílu mezi českými a maďarskými poměry.
Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.
Někdy v druhé polovině 90. let mohl čtenář intelektuálněji zaměřených tiskovin zaznamenat výskyt pozoruhodných textů do té doby málo známého autora. Mísila se v nich erudice v oborech zoologických (zvláště rád používal příklady ze života můr a pavouků) s nevšedním pohledem na společnost a kulturu a jejich fungování.
Hmatatelným výsledkem kompilačního úsilí Rakušana Wilhelma J. Wagnera (nar. 1938), popularizátora dějin, je knižní svazek tak vysoký, že v normální domácí bibliotéce bude muset ležet. Jmenuje se Rakousko-Uhersko / Monarchie a lidé slovem i obrazem, což je název poněkud vzdálený německému originálu Der grosse illustrierte Atlas Österreich-Ungarn / Mächte und Menschen.
Když historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (77) v eseji Putování hvozdem a starým lesem decentně připomíná velikost rakouského spisovatele Adalberta Stiftera (1805–1868), píše vlastně i o sobě: „… má smysl pro detail, obdivuje kameny, luční květy, mechy, ale uvědomuje si i velebný celek krajiny.“ V jiném eseji (Poloviční hory) už jde s kůží na trh sám: „Nenarodil jsem se v tom magickém trojúhelníku mezi Borovany, Trhovými Sviny a Novými Hrady, a přesto jsem zde zapustil kořeny dosti hluboké na to, aby mně byl tento kraj blízký a drahý.“ Tady sice nejmenuje obec, v níž se zakoupil (jinde v textu to nenápadně udělá), čtenář znalý popisovaného regionu si ji však může domyslet: „U Jílovic, na konci Třeboňské roviny, krajina klesá do podhůří vzdálených Novohradských hor na obzoru. Ještě je zde Nepomucké polesí, Buquoyská obora, Terčino údolí, Horní Stropnice s kostelem Svatého (sic) Mikuláše, ale pak už se musí stoupat do kopce na Dobrou a Hojnou Vodu, poklonit se Kraví hoře a pokračovat dál do náruče Novohradských hor.“
Některé na to jdou přes příběhy o ohrožených zvířatech, jiné radí, jak co nejekologičtěji naložit s odpadem. Všechny jsou však součástí něčeho, co knižní vydavatelé pojmenovali jako „efekt Grety Thunbergové“, tedy průdký nárůst počtu knih, které mají nabádat malé čtenáře k záchraně planety. Za poslední rok stoupl díky 16leté ekologické aktivistce jejich počet na trhu na více než dvojnásobek, stejně tak se zdvojnásobily jejich prodeje.
Zemřela americká spisovatelka Toni Morrisonová, bylo jí 88 let. Oznámil to v úterý její vydavatel, podle něhož zemřela v pondělí večer v New Yorku. V roce 1993 se Morrisonová stala první ženou tmavé pleti, která získala Nobelovu cenu za literaturu. Proslavily ji romány Píseň o Šalamounovi, Velmi modré oči nebo Milovaná, za který získala Pulitzerovu cenu.
Ve své době se spisovatel Egon Hostovský (1908–1973) těšil přízni čtenářů i kritiky. Za první republiky dostal státní cenu, před holocaustem se zachránil odchodem do exilu. Po únoru 1948 odešel před další totalitou – komunistickou. Ve svobodných poměrech se vrátil do učebnic a veřejných knihoven. O jeho dílo se po léta v Čechách svědomitě stará jeho dcera Olga Castiellová, která dokázala po revoluci vydat takřka celé otcovo dílo. V dospělém životě se s ním přitom setkala jen několikrát.
Kniha Franz Kafka a Praha / Literární průvodce Haralda Salfellnera je tak velká, aby se do kapsy kabátu spíš nevešla, než vešla, současně tak malá, aby ji člověk mohl při procházce Prahou bez obtíží držet v ruce a za chůze do ní nahlížet pro poučení. Některá místa spojená se životem Franze Kafky (1883–1924) jsou v Praze označena, jiná ne, Harald Salfellner (1962), rakouský lékař usazený, podnikající (nakladatelství Vitalis) a publikující (nakladatelství Vitalis) v české metropoli, je obstojně zná. Má odhad pro délku výkladu, jakou čtenář při jednotlivých zastaveních snese, říká to podstatné, nezatěžuje text zbytečnými podrobnostmi.
Bývalý (západo)německý soudce a profesor práva Bernhard Schlink (nar. 1944) se proslavil románem Předčítač (1995), jenž pak byl zfilmován s Kate Winsletovou v hlavní roli (2008). Příběh kombinující jímavost a drásavost až na pomezí kýče originálně zpracoval základní poválečné německé téma: téma viny a odpovědnosti individuální a kolektivní. Sexuální vztah mladíka se starší, ale krásnou negramotnou ženou, v níž je po letech odhalena dozorkyně koncentračního tábora, je zároveň efektní love story, ale také metafora par excellence.
Začněme tím, že když už někdo chce permanentně dělat dojem, třeba tím, že bude citovat Samuela Becketta, neměl by si ho splést s Thomasem Becketem, arcibiskupem canterburským, jak se to Zábranskému stalo na straně 194: je mezi nimi mj. devět století rozdíl. Mohli mu to v nakladatelství opravit, ale nejspíš bázeň před autorovou genialitou jim zabránila provést elementární věc a podívat se, jak se dotyčný opravdu jmenuje.
K padesátému výročí smrti osobitého výtvarníka a literáta, jenž se za svého dlouhého života nedočkal náležitého ocenění, prezentuje litomyšlské Portmoneum objevnou výstavu Cestopisák Josefa Váchala.
Román Michela Houellebecqa Serotonin vyšel ve Francii letos v lednu, když se právě rozjíždělo hnutí Žlutých vest. Nakladatelští píáristé velmi dobře věděli, jaký mají v novém románu „provokativního“ autora poklad, neboť, ejhle, on se opět trefil do centra společenského dění! Po románu o tiché islamizaci Francie Podvolení, který vyšel ve dnech, kdy islamisté vystříleli redakci Charlie Hebdo (tedy, nechovali se úplně tiše), je tu opět prst v citlivé ráně.
Spisy Ladislava Grosmana (1921–1981), autora předlohy k oscarovému filmu Obchod na korze (1965), tady už dávno měly být, díky pražskému nakladatelství zvanému Filip Tomáš – Akropolis snad brzy budou. Je ohlášeno celkem pět svazků, loni vyšel první (č. 2 – Povídky), letos druhý (č. 4 – Dopisy Mileně). Tempo jeden kousek ročně prý firma zachová.
Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.
Nejvýraznější postavou na tuzemských sociálních sítích byl minulý týden předseda vlády Andrej Babiš – jak překvapivé... Než v souvislosti s uniknuvším auditem došlo na obvyklou mučednickou etudu, střihl si i výstup v roli básníka. Na pole dnes značně populární slam poetry premiér vstoupil během projevu před česko-německou obchodní komorou, kdy začal improvizovaně a slovy nehledanými popisovat vztah svůj, svého hnutí i „své“ země k přírodě.
Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs).
Ve věku 87 let ve středu zemřel spisovatel, scenárista, překladatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. Informaci potvrdil ČTK předseda Českého centra mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček. Stránský je například autorem knihy Zdivočelá země, podle níž vznikl stejnojmenný televizní seriál popisující poválečné osídlování českého pohraničí. Ve svých dílech čerpal z vlastních zkušeností člověka, který byl za komunistického režimu dvakrát uvězněn.
Jiří Kratochvil vydal krátce po sobě dvě nové knihy, u svého tradičního nakladatele (Druhé město) svůj sedmnáctý, možná osmnáctý román, který nazval Liška v dámu, a v jiném brněnském nakladatelství, ve Větrných mlýnech, esejisticko-povídkovou koláž Je suis Paris.
