Máme-li štěstí a do ruky se nám někdy dostane pětitisícová bankovka, můžeme si na ní prohlédnout T. G. Masaryka z let jeho prezidentování. Tvář charismatického starce s pronikavým pohledem má rysy známé z dobových fotografií a filmových záběrů, malířských portrétů i bronzových bust a soch. Tomuto Masarykovi, šťastně zestárlému a jaksi zklidněnému, ovšem předcházel Masaryk energičtější a bojovnější.

Ne už ten mladý profesor, který krátce po třicítce přišel z Vídně na pražskou univerzitu, nýbrž zralý člověk před šedesátkou, stále ovšem workoholik, na rozdíl od většiny svých vrstevníků uchovávající si tělesným cvičením pružnou postavu a sebevzděláváním sytící stále mladého ducha, současně muž ostřílený z politických i publicistických bitev a šarvátek, jehož stále baví, ba vzrušuje konfrontace s oponenty. Nebral si servítky, jako si je nebrali oni. Takového Masaryka už známe méně než „starého pána“, jak o něm mluvil jeho ctitel Karel Čapek, jenž ho národu literárně zvěčnil ve svém nejpracnějším, nejdéle vznikajícím díle.

Svazek „textů z let 1907-1910“ (podtitul) nazvaný Demokracie v politice nám poznání takového Masaryka nabízí. Vydán byl jako 27. kniha ve Spisech TGM (vycházejí na přeskáčku od roku 1993 a už jsou skoro v cíli; budou-li 39dílné, jak naznačuje soupis na zadní chlopni přebalu, pak zbývá už jen svazek č. 23).

Ocitáme se v době, kdy se pomalu blíží konec monarchie a vznik republiky, jenže to ještě nikdo netuší. Masaryk už je všeobecně známou osobností, nejen mezi intelektuály, Jaroslavu Haškovi stojí za parodii v kabaretní scénce Sklenice černé kávy (pět postav, z nich jedna ženská, se na scéně objevuje postupně, všechny hrál Hašek, tedy i roztržitého profesora): „... přijde profesor Masaryk. Klobouk pověsí na věšák a sejme z něho Čas a posadí se ke stolu. / PROFESOR MASARYK / tiše ke dveřím kuchyně: / Černou kávu, prosím, / jednu sklenici, ale bez cukru, prosím. / Hlasitěji: / Ba, bez cukru! / Vždyť v českém žití je příliš sladkostí, / jak Machar zpívá, a proto bez cukru, / toť pravda jistá, / jen černou kávu smí pít realista / a bez rumu, neb opojení škodí, / a na svět třeba střízlivě přec hledět, / to také musí realista vědět. / Dívá se do novin a podívá se za chvíli na prázdný stůl: / Když jsem to dopil, / nemusím dál sedět. / Volá: / Platím! / Čeká chvíli. / Když nikdo nejde, / na stůl peníze já položím / a půjdu dál, / že v kávě bylo mnoho cikorie, / na to bych věru přísahal. / Položí peníze na stůl a odejde. / Po něm přijde číšník...“ atd. (Jestlipak si autor Švejka vzpomněl na tento svůj skeč, když v roce 1918 v Kyjevě zradil Masaryka, k němuž byl do té doby loajální, a z legií zběhl k bolševikům?)

Ale zpátky k Masarykovi koncem první dekády 20. století. Skoro to vypadá, že žije víc politikou než univerzitními přednáškami a semináři, děti už nejsou malé, v roce 1907 je Alici 28, Herbertovi 27, Janovi 21 a Olze 16 let, sám profesor se cítí při síle (a taky je); když v Národním domě na Vinohradech slaví šedesátku, tehdy a vlastně ještě nedávno věk důchodový, cituje přátelům slova své ženy („Budeme vesele pracovat dál“), trochu si zavzpomíná a v závěru pobaví společnost smělou prognózou: „… musím vydržet aspoň do 80 let, v té době napíšu, co si myslím, a potom už vám dám pokoj!“

Při četbě publicistiky T. G. Masaryka (jsou tu též záznamy z často vášnivých debat v Říšské radě i na různých voličských schůzích) leckdy užasneme, jak je stále aktuální. Například v článku O politické situaci (1910): „Stát i země prodělávají těžkou finanční krizi. Deficit, který se v rozpočtu jeví, je nejmakavějším důkazem, že státní správa je špatná a celá politika nezdravá.“ A co toto? Reforma středního školství, hlavně gymnázia (1908): „Maturita budiž zrušena. Místo ní nechť konají se v VIII. třídě souborné přednášky jako zopakování všeho toho, co abiturient může potřebovat na škole vysoké.“ Co vy na to, studenti?

T. G. Masaryk: Demokracie v politice. Texty z let 1907–1910. Spisy TGM – svazek 27. Připravili Vojtěch Kessler a Marie L. Neudorflová. Praha, Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 854 str.