Jiří Kratochvil vydal krátce po sobě dvě nové knihy, u svého tradičního nakladatele (Druhé město) svůj sedmnáctý, možná osmnáctý román, který nazval Liška v dámu, a v jiném brněnském nakladatelství, ve Větrných mlýnech, esejisticko-povídkovou koláž Je suis Paris.
Ministr kultury Antonín Staněk by měl v čele úřadu skončit, jeho patnáct minut slávy na sociálních sítích už skoro uběhlo. Ale snaží se, v každém jeho vyjádření jako kdyby zněla prosba: Všímejte si mě, bavte se, tady jsem, zaujměte ke mně stanovisko. Úřad ministerstva ale „vygeneroval“ ještě jednu hvězdu – náměstka Aloise Mačáka.
Jaro už pokročilo i v nebi a Karel Čapek se konečně balil, že pojede s Olgou Scheinpflugovou na Strž u Dobříše. Má tam hodně práce, na skalce bude přesazovat netřesk a protěž, podívá se, jestli Kocába nenadělala nějaké škody, natře okenice, zkontroluje, co dřevomorka a takové věci. Olga ho uklidňovala, že se přece nemusí ničeho bát, že tam je paní správcová Kristina Váňová, ta už je tam v tom tvým památníku snad pětadvacet let, vždyť víš, Čéčo, jak ona se o to dobře stará.
Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.
„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou.
V roce 1996 mi cestovatel Miroslav Zikmund, dnes stoletý, tehdy stále ještě v mužném věku, vypravoval o svém mládí: „V roce 1944 jsem se nešťastně zamiloval, ta děvčica se chtěla vdávat, já jsem se ženit nechtěl, protože jsem měl plnou hlavu plánů na cestování. A jak to tak bývá, její matinka by ráda měla dcerunku hezky pod čepcem, a já se k tomu neměl. Tak se vdala, byl jsem z toho nešťastný. A abych si zahojil raněné srdéčko, vyrazil jsem si do Alp a věřil jsem, že v těch horách jaksi pozapomenu. A přesně tak to bylo...“
Václav Klaus má zvláštní schopnost iritovat jedinečným, nenapodobitelným způsobem. Neřekne jen, tak jako občas kdekdo, něco, s čím prostě nesouhlasíme, ale navíc tím dráždí, možná i vědomě. Teď napsal článek k narozeninám Milana Kundery (viz stránky Institutu Václava Klause – pozn. red.), v němž, jak přiznává, nedodal mnoho nad svůj text o Kunderovi z roku 2009. Z toho, co dodal, je nejzajímavější odkaz na pojmy lidí „patřících někam“ (somewheres) a lidí „nepatřících nikam“ (anywheres). Tato dichotomie představuje snad nejzajímavější popis současné společenskopolitické situace, jaký se v posledních letech objevil, a neškodí ji veřejnosti doporučovat. Ale protože je to Václav Klaus, uplatnil ji na Milana Kunderu a Václava Havla způsobem, který je účelový, zavádějící a nefér.
Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“.
Přilítlo jaro z daleka, / a všude plno touhy, / vše tlačilo se k slunci ven, / že snilo sen tak dlouhý.“
Před několika lety, bylo to ještě před zvolením Miloše Zemana prezidentem, natáčel v Praze čínský filmový štáb seriál pro cestopisný kanál, na který se u nich dívá prý přes padesát milionů lidí. Celý jeden díl chtěli věnovat Milanu Kunderovi. Překlady jeho knih se v té zemi už několik let prodávaly v ohromných nákladech a zájem Číňanů se v té době podobal mánii, aspoň tak se o tom psalo.
Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září a Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají.
Příručka nazvaná Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) přináší profily komunistických pohlavárů. Dvoudílná kolektivní práce, dílo 48 autorů (dva z nich, Petr Anev a Matěj Bílý, jsou editory) a 24 recenzentů.
Po dlouhých šestadvaceti letech byly dokončeny devítisvazkové Spisy Jiřího Ortena, což je mimochodem o čtyři roky delší doba než ta osudem vyměřená pro krátký život velkého básníka, ukončený tragickým střetem s německou sanitkou. Možná není náhoda, že téměř osmisetstránkový soubor Korespondence se objevil v době, kdy už je na dohled 100. výročí narození autora Čítanky jaro, Ohnice či Elegií.
Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva.
K charakteristikám umělce patří i schopnost „provokovat měšťáky“, tak to aspoň odpovídá romantickému stereotypu nespoutaného tvůrce. Literáti mohou napříště mít s pobuřováním utrum, pokud se udrží a dál do světa rozšíří praxe, k níž v současnosti přistupují největší nakladatelské domy na světě. Soudobý měšťák (myšleno jako zástupce úzkoprsé společenské vrstvy, která má ve společnosti nebo některé její sféře zásadní mocenský vliv) totiž odmítá být provokován.
Pavla Horáková je originálním zjevem současné české literatury: vzdělaná, vtipná, sofistikovaná… a přitom jaksi tajemná. Přesně jako její román Teorie podivnosti, který v minulém Echu byl nazván nejchytřejší českou prózou desetiletí.
V roce 1989 Hrabal napsal v jednom dopise Dubence, té své polofiktivní americké lásce: „Přece já podpis na Několika větách nevyměním za osmdesát tisíc Hlučných samot, které vyjdou teď v listopadu, já těch Několik vět nevyměním za osmdesát tisíc doslovů Milana Jankoviče... Vždyť, Dubenko, já jsem vlastně na světě jen proto, abych napsal Příliš hlučnou samotu...“
Pavla Horáková není ve zdejším literárním světě neznámá. Překládala těžké americké autory, vydala „dorosteneckou“ trilogii o hrobařících, která toho hodně naznačovala, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala štafetovou novelu Johana. Její Teorie podivnosti je tedy něco, co se dalo jaksi očekávat, i když i tak je to překvapení, široko daleko bez konkurence.
Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda.
Za pár dní, přesně 11. prosince, uplyne sto let od narození Alexandra Solženicyna. Těžko očekávat v téhle zemi nějaké větší připomínky tohoto gigantického zjevu, i když přece jen udiví, že Česká televize nezařadila v ten den jediný pořad, kterým by tohoto muže připomněla. Není třeba za tím hned vidět nějaké rusofobní sklony, spíš běžnou ignoranci, zapomnětlivost, opomenutí.
Ta zpráva v sobotu odpoledne zacloumala sociálními sítěmi a vyvolala v mnohých morální pobouření, vyjádřené komentářem Vrána k vráně. Andrej Babiš se pochlubil, že se setkal s Milanem Kunderou, který ho spolu s Věrou Kunderovou přijal ve svém bytě.
Cyklus fantasy detektivek Řeky Londýna si našel své věrné čtenáře i v České republice. Série vypráví o dvou posledních kouzelnících v Británii, kteří jsou zároveň členy londýnské Metropolitní policie. Peter Grant a Thomas Nightingale jsou povoláváni v momentě, kdy má Scotland Yard podezření, že zločin způsobily nadpřirozené síly. Autor série Ben Aaronovitch navštívil na konci září Prahu.
Státní cena za literaturu letos nebude udělena. Její laureát, kterým se měl stát spisovatel Jiří Hájíček, oznámil ministru kultury, že ji nepřevezme. Zdůvodnil to tím, že členové poroty, kteří před letošním udělení ocenění odstoupili kvůli nesouhlasu s vládou ANO a ČSSD s podporou komunistů, cenu zpolitizovali. Laureáta ale už předtím porota vybrala, uvedla mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková.
V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.
K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.
Po Mnichovu ’38 následuje tak zvaná druhá republika, trvala krátce, od 1. října 1938 do 15. března 1939, to je 167 dní. Václav Černý popsal ve svých pamětech Křik koruny české oněch pět měsíců druhé republiky sugestivně takto: „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře.“ Tato plavba nemohla skončit jinak než vpádem krvelačných pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, i když je nutné vždy dodat, že hlavní příboj šel mimo.
Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.
Nulla dies sine gaudio, tedy ani den bez legrace, je věta, která zní klasicky, ale jejím autorem byl prý Pavel Řezníček, sám to vehementně tvrdil.
Slovenský kněz Michal Lajcha z farnosti v obci Kľak dopálil představitele římskokatolické církve svou novou knihou, v níž kritizuje povinný celibát. Za svou kritiku si vysloužil suspendaci. Informovala o tom slovenská televize Markíza, posléze informaci potvrdil i sám Lajcha na svém Facebooku. Suspendaci potvrdil na svém Facebooku i církevní analytik Imrich Gazda. „Trest suspendace znamená, že dotyčná osoba nadále zůstává knězem, ale nemůže veřejně vykonávat kněžskou službu,“ uvedl Gazda v příspěvku. Lajchu podle něj suspendoval biskup diecéze v Bánské Bystrici, do které Lajcha patří.
Na dohled od busty s výrazným knírem, díla Michala Blažka z roku 2013, opatřeného slovy ZDE / V HOTELU / »KRÁSA« / ŽIL V LETECH / 1915–1927 / FILOSOF / LADISLAV KLÍMA, stojí historická budova vysočanské radnice. A právě v ní v Galerii 9 uspořádali výtvarníci Jan a Jana Majcherovi krátkou, skromnou, avšak působivou výstavu u příležitosti dvou letošních jubileí výjimečného spisovatele: roku 1878 se v Domažlicích narodil, roku 1928, čtyři měsíce před padesátými narozeninami, v Praze zemřel.
