Rozhovory z podivné doby, která byla vlastně docela fajn

O přátelství Havla s Michnikem

Rozhovory z podivné doby, která byla vlastně docela fajn
O přátelství Havla s Michnikem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kniha Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem je artefakt dvojího druhu. Zaprvé je dokumentem vztahu dvou mužů, kteří se spřátelili v jisté době a v jiné době v tom pokračovali. Poprvé se viděli jednoho dne v létě 1978 na hřebenu Krkonoš, kde došlo ke známému setkání disidentů z obou zemí – věděli o sobě, hvězdách disentu, samozřejmě už předtím. Setkání mělo pro oba zvláštní význam, o němž se dozvídáme právě z této knihy. Totiž že právě tam o deset let mladší Adam Michnik vyzval, snad aby zkrátil hovor o poměrech a došlo i na příjemnější věci, Václava Havla, aby sepsal pro jím redigovaný samizdatový časopis Krytyka esej o „mechanismech fungování systému“. Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy Michnikovi do bytu Moc bezmocných.

Tato ne příliš známá okolnost dokládá, jak píše v předmluvě Michael Žantovský, spřízněnost obou mužů „osudem i volbou“, byť jeden se stal prezidentem a druhý šéfredaktorem ve své době nejvlivnějších polských novin, Gazety Wyborczej. V nových poměrech tedy přátelství přechází do modu „pracovního“ a Michnik ho přirozeně využívá pro své novinářské účely. Když to jde, dělá s Havlem interview. Jsou to dialogy dvou mudrců svého druhu, kteří spolu rozmlouvají s vědomím toho, že jde o významnou příležitost promluvit ke stavu věcí, ve svých zemích, ale také ve světě. Určitý oficiální ráz se prolíná s přátelským „Vašku“, „Adame“, zároveň i s jakýmsi vzájemným nutkáním předvést se před druhým, jak jsou oba chytří: větší sklon k tomu má Michnik, možná se v tom projevuje i živější polský temperament. Čtenář, který si obou váží, trochu lituje, že ani jeden v jistou chvíli neřekl: „Milý Adame, milý Václave, sejměme tu vznešenou masku starostí o svět a pojďme se bavit normálně, jak se vlastně máme a jak nás to všechno poněkud… baví.“

Kniha je i dokumentem doby a atmosféry, kdy rozhovory vznikaly. Je jich pět, první a nejdelší je z listopadu 1991, druhý z roku 1995, pak z roku 1998: to jsou rozhovory prezidentské, především politické. Ty dva z éry postprezidentské jsou spíš kratší a mají řekněme uvolněnější tón, dostane se na tvorbu uměleckou, poslední je z listopadu 2008: to je debata o čerstvě dokončeném Odcházení. Ale i ty rozhovory z 90. let jsou zajímavé a člověk je může číst s lehkou nostalgií, přestože jejich ráz je státnicky uvážlivý a starostlivý. Nesou se v duchu přece jen spíš optimistickém, v naději, že prožíváme přechodnou dobu postkomunismu, které Havel říká „podivná“, takže má nějaké nepříjemné a trapné projevy, ale až bude dětská nemoc překonána, až poměry „vykvasí“, „usadí se“, tak se obě země, Česká republika i Polsko, zařadí po bok vyspělých západních demokracií. Havel v duchu své teorie o „existenciální revoluci“ sice naznačuje, že tím by se nemělo končit, neboť i Západ se nachází v jisté duchovní krizi, kterou by léčil filozoficky. Příznačné je, že to na Michnika působí poněkud abstraktně, jak se přizná, moc tomu nerozumí, i když si toho váží. On akcentuje především témata, se kterými se setkává ve své vlasti, kde se podle něho probouzí nebezpečný nacionalismus, xenofobie a klerikalismus. Michnik v tomto ohledu není nestranný žurnalista, nýbrž mluví za jednu část již tehdy hluboce rozděleného Polska, v němž se dostává do ostrých střetů i se svými bývalými spolupracovníky z opozice. Havel je v tom umírněnější, neboť i poměry v jeho zemi byly jaksi klidnější. Michnik se obává radikalizace, přičemž sám je ve svých postojích radikální a ostře kritizuje své protivníky, Havlův pohled je analytičtější a domnívá se, že jde o jevy, jež mají vysvětlení v minulosti, která bude lepšími poměry překonána. „Půjde-li vývoj dobrým směrem…,“ opakuje několikrát Havel, tak… to bude jednou, snad v dohledné době, inu, dobré.

Po tomto Havlově umírněném optimismu se může nejednomu čtenáři i zastesknout. A po té podivné době, kterou nahradila ještě podivnější.

Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem. Na základě anglického originálu nakladatelství Yale University Press připravil Tomáš Vrba. Vydala Paseka, 2019, 232 str.

16. ledna 2020