Čtyři roky pracoval na knize, která vzbudila emotivní reakce ještě dřív, než ji kdo mohl přečíst. Českoamerický spisovatel Jan Novák právě vydal obsáhlou biografii Milana Kundery, zabývá se spisovatelovým životem před emigrací do Francie. Na základě Novákových rozhovorů v médiích byla ta kniha označená za primitivní a politicky motivovaný útok na slavného spisovatele, projev neochoty vnímat různé odstíny života, běh dějin, rozpornost a hloubku lidské bytosti.
Máme-li štěstí a do ruky se nám někdy dostane pětitisícová bankovka, můžeme si na ní prohlédnout T. G. Masaryka z let jeho prezidentování. Tvář charismatického starce s pronikavým pohledem má rysy známé z dobových fotografií a filmových záběrů, malířských portrétů i bronzových bust a soch. Tomuto Masarykovi, šťastně zestárlému a jaksi zklidněnému, ovšem předcházel Masaryk energičtější a bojovnější.
Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že mariánský sloup v Praze teď čekají klidné časy. Kanonáda české varianty kulturní války je totiž už zaměřená na jiné cíle a dá se čekat, že by to tak mohlo nějakou dobu vydržet. Spisovatel Jan Novák totiž vydává skutečně obsáhlou monografii Milana Kundery, respektive jeho českých let. A hádat se o Kunderu, to už tady tak nějak umíme, máme to nacvičené.
Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.
Když už se Literární noviny dostaly do podtitulku tohoto textu, je třeba upřesnit, že je míněn týdeník obnovený na jaře 1990, nikoli zcela zbytný časopis téhož jména, jenž se v těchto dnech dočkal eutanazie po dlouholeté agonii. Vladimír Karfík (88) ony polistopadové Literárky po celá devadesátá léta vedl. Pisatel těchto řádků, jak zní neškodné klišé, měl čest pracovat v redakci složené z výrazných individualit (Cieslar, Karpatský, Lopatka, Machonin, Rut, Wernisch…) po celou Karfíkovu éru; odešel krátce před jejím koncem. Tolik ke střetu zájmů.
Toto je zpráva o knihách tří autorek, z nichž dvě jsou řekněme zabydleny ve středním proudu české prózy, jedna je debutantka s prognózou, že tam bude směřovat také. Jsou to knížky dobře napsané, čtivé a inteligentní, což znamená, že je člověk dočte a ani u toho příliš netrpí. Čas s nimi plyne hladce a bez pocitu, že je recenzent čte za trest, což není přitom nijak u české produkce výjimečné. Toto jsou profesionální výtvory, sice nic, co by zamávalo literaturou, natož jinou než českou, ale na tu je to docela dobré.
Psát dnes o knize Krásná a slavná (1961, reedice 1973 a 1986), kaleidoskopu z dějin Prahy, by nemělo valný smysl, nebýt jedné kapitoly, která si naopak o poznámku říká velmi naléhavě. Tento popularizační výklad „pro čtenáře od 9 let“, jeden z plodů autorské spolupráce manželů Zdeňka a Věry Adlových, je skrznaskrz tendenční (však také první vydání bylo připsáno jakémusi kulatému výročí „založení Komunistické strany Československa“ a druhé zas půlkulatému jubileu „Vítězného února“, šlo o skromný dar „rodné straně“ těchto „dělníků pera“, nositele medaile Za obětavou práci pro socialismus a zasloužilé umělkyně, laureátky státní ceny Klementa Gottwalda) a teď už pouze k smíchu.
Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.
Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).
Personalizace reklam způsobila, že mě na internetu pronásledují nabídky účasti na on-line seminářích – tzv. masterclasses – různých literárních veličin. Za skromný poplatek si člověk může pustit video a vyslechnout výklad o tom, jak psát jako ta která star literárního provozu, jež se s posluchači podělí o pár svých oblíbených fíglů. Nic proti tomu – doba je těžká a každý přivýdělek se hodí. Jestli ale mají takové on-line kurzy a vůbec celý průmysl výuky tvůrčího psaní ještě nějaký jiný smysl než být dílčím řešením pro existenční potíže literátů? Těžko říct. Možná pro někoho. Chovám ale v tom ohledu jistá podezření.
Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salezián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.
V roce 1983 už ani komunistický režim nemohl tajit, že se něco špatného děje s tzv. životním prostředím. Jeho čím dál mizernější stav ještě nebyl spojený s představou globálních dějů a katastrof a spíš než oteplování se obyvatelé střední Evropy obávali kyselých dešťů a smogu, který v podobě hustých mlh ležel v průmyslových oblastech celé měsíce a proměňoval ovzduší v dusivou kaši. V Československu patřily ke zvlášť zasaženým oblastem severní Čechy, které si svou polohou a industriálním charakterem o zamoření exhaláty přímo říkaly. Především Ústecko bylo synonymem pro představu plic rozleptávaných chemickými zplodinami, jež chrlily komíny zdejších průmyslových závodů nebo přinášely větry z blízkých tepelných elektráren a hnědouhelných revírů. Byl to v zemi asi nejtoxičtější region, kde žili lidé jakoby za trest nebo proto, že jinde už pro ně nezbylo místo.
Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.
Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“
Nastala správná doba znovu si přečíst román Mor Alberta Camuse, zaznívalo v době počátku pandemie od nejrůznějších autorit. V anglosaských čtenářských klubech na internetu je to probíraný titul – jde taky o známé dílo a už ten jeho název čpí značně nepříjemnou aktuálností. Ale nemá význam číst knihu jako nějakým způsobem prorockou – literatura vskutku není závod v jasnovidectví. Přesto ale dnešní čtenář při konfrontaci s Camusovým textem naráží na ledacos povědomého, popis hnutí mysli, jež někdy zažil, líčení kolektivního stavu ducha, který kolem sebe vnímal. Tento román ale není kniha „pro dnešek“ v tom smyslu, že by odhalovala pravdy platné především v takové historické konstelaci, jakou dnes svět zažívá. Spíš ukazuje, že masová nákaza nebo nějaká jiná pohroma obnažuje podstatu života, který je ale v očích autora stejný jako století před napsáním Moru i jako dnes, kdy román poutá kvůli aktuálnímu dění velkou pozornost.
Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.
To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…
Nakladatelství Petrkov z Havlíčkova Brodu přichází na trh s kontroverzní studií profesorky moderní historie Mary Heimannové z univerzity v britském Cardiffu: Československo – stát, který zklamal. Kniha vyšla původně anglicky v roce 2009 péčí známého amerického nakladatelství Yale University Press. K českému vydání dochází až po jedenácti letech.
Americký nakladatelský koncern Hachette nevydá memoáry Woodyho Allena, s nímž o jejich publikaci dříve podepsalo smlouvu. Stalo se tak po protestech části zaměstnanců vydavatelství, které podpořil i Ronan Farrow, syn Allena a herečky Mii Farrowové (o jeho paternitě existují ovšem pochybnosti) a také prominentní novinář, jehož investigativní článek o Harveym Weinsteinovi výrazně přispěl ke startu kampaně MeToo.
Slova užitá v titulku této recenze byla napsána (nadiktována?) slovensky a v originále znějí takto: „(...) Váš podráždený a zlobný postup proti odporcom (zväčša domnelým) často mi vnucuje myšlienku, že nemáte srdca, že miesto neho máte druhú pečeňu – taký ste zlostný a rozčúlený. Dokážte, že máte srdce, že necítite len nenávisť k tým svojim odporcom (opakujem zväčša domnelým), ale že to svoje Slovensko, in concreto teda Slovákov a Čechov tiež, aspoň trochu, milujete. Na nenávisti a zlobe, verte, nedá sa nič dobrého a trvalého vybudovať; preto Ježíš dal prikázanie lásky a to platí tiež v politike. / T. G. M.“ Adresátem byl Andrej Hlinka (1864–1938), slovenský římskokatolický kněz a politik, „vodca najväčšej slovenskej strany“ (řečeno s Masarykem; míněna Hlinkova slovenská ľudová strana), podepsaný pod telegramem, na nějž zakladatel Československa a jeho první prezident 12. října 1929 reagoval. Mimochodem – ze slovenských Topoľčianek, kde rád trávíval letní až podzimní měsíce.
V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme. A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.
Letná je kopec nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Ten se z nejasných důvodů cítí privilegován svou příslušností k tomuto okrsku, jenž geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem asi deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít asi 36 tisíc nešťastníků) a téměř se nevyskytují v jiných částech města, neboť tvrdí, že na Letné je všechno a navíc nejlepší. To vede k jejich degeneraci a úpadku, který oni ovšem považují za přednost a svéráz. Zbytek Prahy i republiky je má za arogantní a namyšlenou sebranku, parazitující na společenském produktu. Analýzou odpadních vod se navíc zjistilo, že jde o oblast s největší spotřebou kokainu a antidepresantů, což by nikoho při bližším pohledu do tváří typických obyvatel Letné nemělo překvapit.
Uběhly tři roky od zavedení poslední vlny inkluze, a byť to dnes mediálně už není téma, mezi učiteli a v odborné veřejnosti se o ni dál vede ostrý spor. Autor dvou knih Miroslav Kudláček, Ph.D., je od narození postižen mozkovou obrnou, jen s největší námahou může chodit a mluvit. V 90. letech byl jedním z prvních, kdo se cestou inkluze vydali, fakticky si ji tehdy musel vyvzdorovat. Ze své zkušenosti může srovnávat školy pro postižené a pro zdravé děti. Je velkým kritikem této reformy a některých dalších trendů v sociální politice. Za svou nejnovější knihu dostal loni v listopadu vládní cenu.
Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.
Ten, kdo chce poslouchat zpěv a řeč Jana Wericha po dobu víc než padesáti hodin jen se čtyřmi docela kratičkými přestávkami nutnými k výměně CD v přehrávači, může tak učinit docela snadno. Vyšla totiž kolekce pěti desek ve formátu MP3 zachycující „scény, předscény, rozmluvy, úvahy, zpěvy a pohádky“ v podání druhé poloviny značky V + W, proslulé už krátce po svém vzniku v roce 1927 a dodnes snad rozluštitelné většinou dospělé české populace.
Ve věku 94 let zemřela v noci na pátek Madla Vaculíková, manželka spisovatele Ludvíka Vaculíka. V jeho literárních dílech, především pak v Českém snáři, se jako postava často objevovala. Sama je autorkou dvou knih dopisů básníkovi Jiřímu Kolářovi. Za normalizace byla společně se svým mužem pod dohledem StB. O úmrtí informoval její syn.
Kniha Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem je artefakt dvojího druhu. Zaprvé je dokumentem vztahu dvou mužů, kteří se spřátelili v jisté době a v jiné době v tom pokračovali. Poprvé se viděli jednoho dne v létě 1978 na hřebenu Krkonoš, kde došlo ke známému setkání disidentů z obou zemí – věděli o sobě, hvězdách disentu, samozřejmě už předtím. Setkání mělo pro oba zvláštní význam, o němž se dozvídáme právě z této knihy. Totiž že právě tam o deset let mladší Adam Michnik vyzval, snad aby zkrátil hovor o poměrech a došlo i na příjemnější věci, Václava Havla, aby sepsal pro jím redigovaný samizdatový časopis Krytyka esej o „mechanismech fungování systému“. Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy Michnikovi do bytu Moc bezmocných.
Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.
Událostí roku v české knižní produkci je nepochybně mohutná monografie Jana Žižky z pera historika Petra Čorneje. Známý medievalista předkládá své životní dílo devadesát let po detailní studii o husitském válečníkovi od Josefa Pekaře. Za první republiky, při jejímž vzniku prezident T. G. Masaryk razil heslo „Tábor je náš program“, pohled na Žižku od matrikového katolíka Pekaře samozřejmě velmi rezonoval.
Šedesáté výročí založení Semaforu, divadla, jež ve své první dekádě zásadním způsobem spoluvytvářelo kulturní (potažmo společenskou) atmosféru v Československu, bylo připomenuto a oslaveno. Též jeho zakladatelem Jiřím Suchým (88), jenž i v kmetském věku své scéně, rychle proslavené především jím a Jiřím Šlitrem hned po jejím založení, dosud hraje, zpívá i režíruje, píše pro ni libreta nových inscenací, ba dokonce skládá hudbu k vlastním písňovým textům.
