Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psychosezení. Kniha těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranicí „normálního“ světa. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.
V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé. Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru.
Po úspěchu osmidílného seriálu Cizinec, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy Harlana Cobena z roku 2015 loni na Netflixu, vychází nyní tento úspěšný thriller v novém vydání s filmovou obálkou. Příběh odehrávající se na pozadí každodenních rodinných vztahů ukazuje, jak se mohou dobře míněné lži v cizích rukou změnit ve smrtící pasti.
Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Božena Němcová? Postava z pomníků, obličej z pětistovky, babička babiček, oblíbenkyně senilního Zdeňka Nejedlého a fantom Fučíkův, postava z národního vetešnictví… A přece se na televizní sérii o jejím životě díval rekordní počet diváků a dalo by se říct, že chvíli mohly debaty o ní na sociálních sítích konkurovat i koronaviru. Pro někoho to bylo překvapení, pro jiného moc ne, neboť má-li česká literatura nějakou žhavou hrdinku, pak Boženu Němcovou.
Svérázný francouzský spisovatel si i žánr eseje vykládá po svém, jak je vidět ve výboru reprezentujícím autorovu tvorbu napříč lety. V těchto krátkých vypointovaných textech čtenáře zavede na plátna němého filmu i před průčelí současné architektury, konzervativně okomentuje průběh globalizace i liberalismus a osvětlí, proč mířit k pravdě.
Čas vhodný k tomu, aby se u nás historie předrevolučního Ruska dostala do učebnic dějepisu, nastal teoreticky už někdy v polovině 20. století, ve skutečnosti až do konce komunistického panství nebylo pomyšlení na jiný oficiální výklad než tendenční, zkreslený, bohorovně zamlčující lidi i události. Marxisté měli jasno: carské Rusko bylo prohnilé, „zákonitě“ odsouzené k zániku. Školní výklady se jím nezdržovaly, zato Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak se bolševickému převratu říkalo v SSSR, líčily sice také tendenčně (například s Trockým buď vynechaným, nebo „zmenšeným“), současně však s bizarními podrobnostmi.
Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem.
Sinuhet se stává zdatným lékařem, jenž je přizván k faraonovu dvoru coby pomocník královského otvírače lebek. Starý Amenhotep III. ale po riskantním zákroku umírá. Nezkušený mládenec neodolá svodům překrásné kněžky, obětuje jí vše a tím začíná série jeho neprozřetelných rozhodnutí, která mají dalekosáhlé následky…
Ostravské Divadlo Mír (Křišťálová lupa v kategorii Online video), známé i díky show Tři Tygři, spustilo ke konci loňského roku vlastní videoplatformu MirPlay.cz, která divákům za měsíční poplatek 90 Kč nabízí exkluzivní obsah v podobě filmových inscenací, skečů Tří Tygrů, záznamů divadelních představení, ale i nových filmů či seriálů.
Na dva disky se vešly veškeré dostupné zvukové záznamy písní, orchestrálních skladeb a mluveného slova z Osvobozeného divadla, ale též filmové písničky Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Doplněná historie této jedinečné prvorepublikové scény je teď už patrně kompletní, i znalci budou překvapeni 22 dosud nevydanými nahrávkami.
Zemřel televizní režisér František Filip. Se svými prý šesti sty položkami byl dokonalým příkladem režijního rutinéra, kterého si televize, tedy velkofirma na produkci pohyblivých příběhů, držela jako cenný inventář, ať už byl režim jakýkoli.
Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.
Národní galerie Praha a balet Národního divadla připravily projekt, který se váže k výstavě Rembrandt: Portrét člověka. Sólisté baletu ND Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují vztah Rembrandta a jeho životní lásky Saskie. Milostný duet se natáčel ve výstavních prostorách. On-line premiéra proběhla 1. ledna 2021.
Psát dojmy z něčeho, co sotva začalo, se nemusí vyplatit, ale na druhé straně, až bude hotovo, už to nebude tak riskantní.
Úřad vlády k začátku očkování zveřejnil video s úryvkem básně Jitřní píseň od Jiřího Wolkera. V závěru po původním verši „Snad plakali jsme, ale teď chcem‘ žít!“ dodává: „A budeme. Tak, jako dřív!“. Spot podle Strakovy akademie vysílají Česká televize, Nova a Prima. Předseda vlády Andrej Babiš v neděli řekl, že u kampaně na očkování má ministerstvo zdravotnictví zdržení.
„Při líčení vánoc dlužno jásat. Já jsem jásal jenom tehdy, když jsme měli ve škole komposici na téma Kouzlo vánoc. Bylo předepsáno, že vánoce jsou svátky plné dojímavé něhy a všelijakého kouzla, že jsou to svátky rodinné pospolitosti. O Štědrém večeru je dojat i nenapravitelný zpustlík a každý marnotratný syn se vrací k rodinnému krbu, aby se kál, pojedl vánočky a napil se čaje s rumem.
Rok 2020 měl pro nás přichystáno hodně nepříjemných událostí.
Pokud člověka nebaví zprávy o koronaviru a dozvucích amerických voleb, má velmi mnoho možností, jak obohatit svůj život. Na síti se dá poslouchat obrovské množství skvělé hudby a listovat mnoha knihami. Z hudby mne osobně potěšila například Debussyho skladba o zvuku zvonů pronikajících listím a z knih jsem nalezl snad nejvíc obskurní titul, na jaký jsem kdy narazil. Jsem si vědom, že mohu být podezírán z mystifikace, ale existence knihy se dá lehce dokázat.
Až dosud se jazykovědná bohemistika obešla bez soupisu slov vzniklých z názvů původně víceslovných a existujících poté místo/vedle nich. Bramboračka je bramborová polévka, pololetky jsou pololetní prázdniny, Veletržák říkají holešovické budově Národní galerie nejspíš ti, kteří tam chodí přes Štrosmajerák. Atd. Kolik vlastně takových slov v současné češtině „běhá“? Jakou mají frekvenci? Kam patří žánrově?
Lze říci o Olze Havlové ještě něco nového, hlubšího, zajímavějšího? Pokouší se o to rozhlasová četba z knihy Pavla Kosatíka, která vznikla na podkladě desítek rozhovorů s jejími nejbližšími přáteli, rodinnými příslušníky, kamarády z mládí, chartisty a spolupracovníky z Hradu nebo Výboru dobré vůle.
Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.
Po období, kdy ho nápady, jak říká, „míjely velikým obloukem“, padl zrak Miroslava Palečka (75) jaksi náhodou na básně Jaroslava Seiferta. Lačně se do nich ponořil, „kochal se přirozeným rytmem vázaných veršů“, vybral jich sedmnáct a opatřil je melodiemi, jež dal (stejně jako svůj zpěv i hru na kytaru) zcela do služby básníkovi.
Robby Lohkamp má s Ottou a Gottfriedem malou autodílnu s benzinkou. Křídla mu ale přistřihly frontové zážitky z první světové války i vratký mír. Pak potká Patricii. Robbyho milá je fajn, jenže pořád zimomřivá, což má zdrcující příčinu. Navzdory době pod psa se chce Robbymu tolik žít – a přežít. I když osud je někdy proti.
Někdejší americký prezident Barack Obama vždycky působil jako „slušňák“, muž založený spíš intelektuálně a racionálně, od něhož se nedá moc čekat, že by podléhal pudovým impulzům. V čerstvě vydaných pamětech ale vyjevil svou skrytou pravou tvář – tvář sexuálního predátora. Aspoň se tak domnívá část pokrokových amerických uživatelů Twitteru.
Možná to bylo tak, že si pan Zdeněk Zikmund, narozený devatenáct let po skončení 2. světové války, chtěl přečíst nějakou syntézu o tuzemských fotbalových soutěžích za německého protektorátu. A když zjistil, že taková kniha neexistuje, rozhodl se, že si ji napíše sám. Fotbal a vůbec sport jako specifická subkultura dokresluje obraz každé doby, v níž zasahoval významnou část populace. Nedostal se snad v těchto dnech do hlavních zpráv vysoký fotbalový funkcionář ve vyšetřovací vazbě? A jak tomu bylo v letech 1939–1945? Žil národ kopanou? Do jaké míry? Jaký vztah měli činovníci a hráči k protektorátnímu režimu?
Vždy když se ve Francii, ale platí to i pro jiné země, zase něco stane, přicházejí vedle velkých slov ke slovu také sociologické průzkumy. Ty přinášejí docela znepokojivá data, jež přitom nejsou žádným překvapením. Aspoň pro ty, kdo se o vývoj v naší společné Evropě trochu zajímají a mají oči otevřené.
Pomalu, zato v pečlivě připravené edici vychází konečně to, na co generace čtenářů Karla Havlíčka Borovského čekaly přes 150 let: veškerá dostupná korespondence, odeslaná i přijatá, přibližující názory, postoje a činy tohoto muže sugestivněji než všechny knihy a studie, jež o něm vznikly.
Pro Poláky je český způsob života atraktivní. Úplně se změnil jejich přístup k Čechům, ve 20. století je měli za „Pepíky“, kteří jsou zbabělí a kteří se přizpůsobí každé vládě, myslí si novinář, spisovatel, překladatel a držitel několika literárních cen Aleksander Kaczorowski.
Španělský seriál Vlast je příkladem solidně provedeného „prestižního projektu“. Adaptace mimořádně úspěšného románu Ferdinanda Aramburua seznamuje publikum s méně známou historií, činí tak ale způsobem velice vstřícným, ukazuje ji zdola, optikou nikoli těch, kdo dějiny tvoří, ale lidí, kteří jimi jsou vlečeni. Zároveň jsou ale na Vlasti znát i limity podobného stylu vyprávění, které v zájmu snadné stravitelnosti dělá tu historii trochu moc úhlednou.
