Nová plná nůše hororů a báchorek Jiřího Kratochvila

Z kouzelníkova rukávu

Nová plná nůše hororů a báchorek Jiřího Kratochvila
Z kouzelníkova rukávu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.

Jeho romány, novely, povídky jsou nasycené pestrostí a bizarností, která se obvykle vřítí do všedního života, jejž obrátí naruby a vyjde z něho zase nečekaným otvorem. Vládne v něm všemocný vypravěč, který není z realistického těsta, je to někdy šprýmař, ekvilibrista a někdy taky ale tlachal a břichomluvec, který sice něco říká, ale smysl toho mizí za obzorem čtenářova chápání.

Vždy je to ale nějakým způsobem, aspoň na začátku, přitažlivé a zajímavě podivné, v lepších chvílích magicky krásné a smutné. To Kratochvilův čtenář dávno ví a čte ho dál, i když mu připadá, že šumění vod je stále monotónnější. Logika příběhů je někdy patrná, jindy příliš ne, přičemž si čtenář většinou není jistý, je-li chyba na jeho, nebo na autorově straně. Většina povídek by se zjednodušeně dala nazvat fantaskními báchorkami, hororovými groteskami, metafyzickými detektivkami (je tam cyklus povídek o „soukromém očku“ Danovi Kočím). V Kratochvilově díle tyto nové povídky asi nejvíc připomínají „minutové romány“ z jeho klasické knihy Má lásko, Postmoderno (1994), jen poněkud postrádají (někdy dost) jejich ostrost. Běžným instrumentářem jsou dvojníci, přízraky, kafkovské a jiné proměny, časové smyčky, mluvící zvířata, vampýři, plivníci, kouzelníci a šotkové a třeba i mimozemšťané, jako v povídce Sondáž, kde na sebe jeden vezme podobu K. H. Máchy, aby sbalil zdravotní sestru, která miluje poezii, takže jí nakonec nevadí, že se z milence vyklube zamilované vesmírné monstrum.

Tak jako jsou Kratochvilovy prózy zároveň zasazené ve skutečnosti, v prostoru, kterým je až na výjimky jeho Brno, přičemž dominantní jsou léta 50. a pak 90., zároveň se v nich může odehrát cokoli. Třeba jako v té titulní povídce, kde jde o to, že se brzký padesátník, který žije v bezdětném manželství, dozví od své matky, že se narodil kdysi z obřího vejce, které na ně čekalo v ložnici, když se vrátili z oslav otcových padesátin, a protože se blíží jeho padesátiny, tak se muž rozhodne, že to zkusí zopakovat, a vezme svou ženu na oslavu, podobně jako kdysi jeho otec se opije, nechá se dovléci domů – a když se ráno v kocovině probudí, žena mu přinese talíř míchaných vajíček… Inu, nevstoupíš do stejné řeky.

Takto převyprávěno to opět vypadá podivně, ale tok vyprávění je veden s takovou suverenitou, že dřív, než se čtenář začne divit, co to čte, má povídku za sebou a pustí se do další. Jiný autor by na takové „konině“ ztroskotal, Kratochvil nikoli, ten ji ukočíruje bravurně až do konce. Jako třeba tu, co se jmenuje Pohádka o Zlatovlásce a je o železničním dispečeru Radkovi, který začne rozumět řeči zvířat, pak se začne proměňovat v leoparda, přičemž si uvědomuje, že se brzy bude i jako leopard chovat. Dříve než se tak stane, skočí po něm jeho manželka a zardousí ho, zůstane po něm jen to, „co by se dalo sesbírat do misky a přinést ke dveřím, kde na to čeká stafordšírský bulteriér, kterého si Radkova Zlatovláska zavčas pořídila, aby měla po večerech s kým spřádat dlouhé učené disputace“.

Podobně se možná dají spřádat disputace nad těmi texty a ptát se, jestli jim čtenář správně rozumí, když jim vlastně nerozumí, a je-li to proto, že na to nemá buňky, nebo proto, že jim zkrátka rozumět nelze. Zda otázka, je-li za nimi něco hlubšího, a tedy něco, co by se mělo interpretovat, není zbytečná, protože vlastně za nimi nic není a interpretovat se nedají. Jejich hodnota plyne z nich samých a z toho, že to autora baví – a jeho čtenáře snad také. „Baví“ je samozřejmě triviální slovo, ale vy si s ním poradíte. Mě nejvíc bavila vzpomínka na vojnu Josefov, Jihlava, Havlíčkův Brod, Brno, jež do toho vlastně nepatří.

 

Jiří Kratochvil: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Druhé město, Brno 2020, 308 str. 

 

16. května 2020