Tag: hudba

Články k tagu

Všechny barvy ticha

Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.

Laibach v Severní Koreji

Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem.

Hudba „dělňasů“ a básníků

Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“

Chtěla bych jít ven, ale chci zůstat doma

Skuhráte-li nad nedostatečným přísunem současné rockové hudby, obraťte svou pozornost k australské scéně. Na čele peletonu je již nějaký ten pátek psychedelický orchestr Tame Impala, v závěsu za ním z bohaté skrumáže vystupují kapely jako Pond, Wolfmother či The Drones. Nutno podotknout, že kromě posledního zmíněného málokdo apriori sází na originalitu své produkce.

Jak umírají oprásklé holky

Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.

Londýn melancholický, Londýn barevný

Taneční hudba a introverti: oxymóron? Novodobá generace zamyšlených producentů elektronické hudby, chodící do tanečních klubů nikoli kvůli tanci či příslibu lásky na jednu noc, už nějaký čas dokazuje, že tomu tak není. K vyznavačům poslechové taneční hudby patří i londýnský producent Jamie Smith (alias Jamie xx), známější jako třetina úspěšného projektu The xx.

Sufjan Stevens krvácí tiše a krásně

Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.

Až nadosmrti v osmdesátkách?

Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.

Dobrá a trochu zbytečná deska

Čas se někdy projevuje jako pěkná mrcha, je to o něm široce známo. A někdy taky člověku připraví nějaké to pozoruhodné a třeba i příjemné překvápko: kariéra kytaristy Jamese Williamsona a jeho nová deska Re-Licked jsou toho důkazem.

Muž se zabijákem v krku

Úsudek každého recenzenta má nějaké své meze. Píše o hudbě proto, že ji má rád (nebo alespoň kdysi měl), a to většinou nejenom jako abstraktní ideál dokonalosti, ale také kvůli některým z lidí, kteří ji dělají. A některé z nich má nejenom rád, má je... nejradši. A ve vztahu k nim nemá cenu předstírat nějakou distancovanost nebo, nedejbože, objektivitu.

Vysmát se touze a pořád toužit

Po jednadvaceti letech by měl člověk mít svého oblíbeného umělce už přečteného. Americký hudebník Bonnie Prince Billy (vlastním jménem Will Oldham) ale i po tak dlouhé době dokáže svoje oddané fanoušky znejisťovat, nebýt pro ně úplně čitelný – a o to přitažlivější. Jeho písně dál působí jako nejasné obrazy, v nichž se navzájem prostupují zpověď a distance, sarkasmus a smutek, úšklebek, touha a snaha dosáhnout krásy.

Jak ošukat světici

Nedávné osmdesátiny Leonarda Cohena, doprovázené vydáním písničkářova nového alba, daly možnost k ohlédnutí za tvorbou tohoto muže, který se během minulých třiceti čtyřiceti let stal popkulturní ikonou, v ledasčem srovnatelnou s Bobem Dylanem.

Šťastná penze rockového božstva

Sólová deska Roberta Planta dokládá, že prioritním zájmem hvězdy dávných Led Zeppelin není oprašování vlastní legendy, vláčení se s pochodní a podobně. Může si dovolit dělat takovou hudbu, která ho baví. A albem Lullaby and... The Ceaseless Roar by pobavený neměl být zdaleka jen on.

Vlídný strýček s šedivou „řepou“

Označit desku zasloužilého a druhdy dost divokého rockera za „milou“ nemusí znít jako ten největší kompliment. Pro album Tied to a Star amerického kytaristy a zpěváka J Mascise se ale tohle adjektivum přímo vnucuje. A možná by s tím i on mohl být srozuměný. Lidi se mění.

Písně „opravdového člověka“

Mluvit v pop music o opravdovosti bývá často dost pofiderní. Opravdovost těžko definovat a vlastně na ní nezáleží, alespoň většinou ne. Jako základní charakteristika alba Heal od americké „kapely“ Strand of Oaks se ale přímo vnucuje.