Muž, který se stal Keithem Richardsem
Někdy hluboko v „devadesátkách“ jsem o něm slyšel historku z první ruky. Vyprávěla mi ji Mary, což je osoba důvěryhodná, lež je jí cizí a o hudbu se zas až tak moc nezajímá.
Někdy hluboko v „devadesátkách“ jsem o něm slyšel historku z první ruky. Vyprávěla mi ji Mary, což je osoba důvěryhodná, lež je jí cizí a o hudbu se zas až tak moc nezajímá.
Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.
Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem.
Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“
Skuhráte-li nad nedostatečným přísunem současné rockové hudby, obraťte svou pozornost k australské scéně. Na čele peletonu je již nějaký ten pátek psychedelický orchestr Tame Impala, v závěsu za ním z bohaté skrumáže vystupují kapely jako Pond, Wolfmother či The Drones. Nutno podotknout, že kromě posledního zmíněného málokdo apriori sází na originalitu své produkce.
Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.
Taneční hudba a introverti: oxymóron? Novodobá generace zamyšlených producentů elektronické hudby, chodící do tanečních klubů nikoli kvůli tanci či příslibu lásky na jednu noc, už nějaký čas dokazuje, že tomu tak není. K vyznavačům poslechové taneční hudby patří i londýnský producent Jamie Smith (alias Jamie xx), známější jako třetina úspěšného projektu The xx.
O předčasně zesnuvších se konejšivě říkává, že zůstali „věčně mladí“. Jako kdyby to byla nějaká veliká výhra, být už natrvalo uvízlý v časné fázi života.
Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.
Čas se někdy projevuje jako pěkná mrcha, je to o něm široce známo. A někdy taky člověku připraví nějaké to pozoruhodné a třeba i příjemné překvápko: kariéra kytaristy Jamese Williamsona a jeho nová deska Re-Licked jsou toho důkazem.
Moderní syntezátory už umějí zahrát tisíce různých zvuků, ale on si ve své domácí hudební laboratoři stále míchá vlastní.
Úsudek každého recenzenta má nějaké své meze. Píše o hudbě proto, že ji má rád (nebo alespoň kdysi měl), a to většinou nejenom jako abstraktní ideál dokonalosti, ale také kvůli některým z lidí, kteří ji dělají. A některé z nich má nejenom rád, má je... nejradši. A ve vztahu k nim nemá cenu předstírat nějakou distancovanost nebo, nedejbože, objektivitu.
Po jednadvaceti letech by měl člověk mít svého oblíbeného umělce už přečteného. Americký hudebník Bonnie Prince Billy (vlastním jménem Will Oldham) ale i po tak dlouhé době dokáže svoje oddané fanoušky znejisťovat, nebýt pro ně úplně čitelný – a o to přitažlivější. Jeho písně dál působí jako nejasné obrazy, v nichž se navzájem prostupují zpověď a distance, sarkasmus a smutek, úšklebek, touha a snaha dosáhnout krásy.
Většinu života proseděl Petr Skoumal čelem k pianu nebo syntezátoru. Tentokrát nechal piano za zády. Bylo trochu zamračené únorové dopoledne roku 2011, z údolí Vltavy u Suchdola zmizely barvy, všechno mokré a studené. Petr Skoumal se ale usmíval.
Nedávné osmdesátiny Leonarda Cohena, doprovázené vydáním písničkářova nového alba, daly možnost k ohlédnutí za tvorbou tohoto muže, který se během minulých třiceti čtyřiceti let stal popkulturní ikonou, v ledasčem srovnatelnou s Bobem Dylanem.
Sólová deska Roberta Planta dokládá, že prioritním zájmem hvězdy dávných Led Zeppelin není oprašování vlastní legendy, vláčení se s pochodní a podobně. Může si dovolit dělat takovou hudbu, která ho baví. A albem Lullaby and... The Ceaseless Roar by pobavený neměl být zdaleka jen on.
Označit desku zasloužilého a druhdy dost divokého rockera za „milou“ nemusí znít jako ten největší kompliment. Pro album Tied to a Star amerického kytaristy a zpěváka J Mascise se ale tohle adjektivum přímo vnucuje. A možná by s tím i on mohl být srozuměný. Lidi se mění.
Mluvit v pop music o opravdovosti bývá často dost pofiderní. Opravdovost těžko definovat a vlastně na ní nezáleží, alespoň většinou ne. Jako základní charakteristika alba Heal od americké „kapely“ Strand of Oaks se ale přímo vnucuje.
Album Familiars brooklynské skupiny The Antlers je příkladem emotivního popu, který se ovšem neztrácí ve svých citečkách. Trumpety táhlé, basa houpavá – vše na svém místě.