Jen málokterá Nobelova cena za literaturu v posledních letech vyvolala takové diskuse jako ta letošní. Obvyklou reakcí totiž donedávna bývalo: „Kdo to je?“ Akademici vybírali spisovatele, které věhlas teprve čekal. To nemá co do činění s kvalitou jejich psaní, ba dokonce ani s tím, zda píšou v jazyce, který disponuje dostatečně početnou čtenářskou obcí.
Pražský koncert britské umělkyně PJ Harvey byl velmi uspořádaná, organizovaná záležitost. Publikum se u vchodu do karlínského sálu Forum ukázněně seřadilo do předlouhé fronty a bez výraznějších projevů netrpělivosti vyčkalo, až bude postupně vpuštěno. Ocitlo se v moderně uspořádaném sále, u šaten to frčelo A i obsluha u baru byla svižná. Nebylo ani nutné někoho ušlapat, aby si člověk vydobyl svůj drink. Všecko na úrovni.
K výrazným vlastnostem písní Richarda Müllera vždy patřila zpěvákova připravenost v případě potřeby zastřít hlasem slova: mohou být zřetelná, ale zrovna tak neslyšná a jakoby schovaná. To když je třeba snesitelně uzpívat prostoduchý slogan, který se vymkl a zůstal nedotažen v polovičatosti.
Rennie Sparksová onehdá čekala v letištní hale usazená v křesle. Kolem šel tělnatý pán s hamburgerem v ruce, zastavil se, rozhlédl a nekompromisně ji zasedl. Pak naštvaně vyskočil, chvilku nadával a místo omluvy jí sdělil, že na té sedačce vůbec nebylo vidět, že je už obsazená.
Slavnostním koncertem v Pražském Rudolfinu si vybraní hosté připomněli nedožité 80. narozeniny bývalého prezidenta Václava Havla. Česká filharmonie zahrála při této příležitosti Novosvětskou symfonii od Antonína Dvořáka. Celý koncert zahájil úvodním proslovem český premiér Bohuslav Sobotka.
Spisovatel Norbert Frýd patří spíš k pozapomenutým než známým českým tvůrcům. Přitom je to škoda, protože jeho život kopíroval podivuhodně přesně život této země v určité výseči minulého století: v 30. letech psal písňové texty pro divadlo E. F. Buriana a byl redaktorem filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer.
Čtvrtek osmého září byl pro fanoušky Nicka Cavea podivný den. V předvečer vydání jeho nového alba Skeleton Tree uváděla vybraná kina po celém světě dokument One More Time With Feeling, který vznikl během jeho natáčení. Po téhle jednorázové projekci by už žádná další přijít neměla. Tahle ojedinělá příležitost ale nevyvolávala příliš nadšená očekávání.
Za obrovský ve čtvrtek označil premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) až padesátiprocentní růst sazeb autorských poplatků, který od příštího roku plánují autorské svazy. Vyjádřil pochopení i pro protesty, ke kterým se kvůli tomto zvýšení odhodlaly obce. Podotkl ale, že vláda ani ministerstvo kultury tyto sazby nemohou korigovat.
Evropská komise ve středu představila plán reformy evropského autorského práva, kterým chce zlepšit tvůrcům jejich vyjednávací podmínky s vydavateli. Také ti by se ale měli dostat do postavení nositele práv, a tedy do výhodnější pozice při jednáních s provozovateli on-line služeb, které jejich obsah používají či zpřístupňují.
Vyprodanou pražskou O2 arenou zněl v neděli večer rytmus funky, rapu a rocku kalifornské kapely Red Hot Chili Peppers. Skupina posluchačům několika písněmi představila své nové album The Getaway. Nezapomněla ani na letité hity. Koncert podle pořadatelů navštívilo 17 000 lidí.
Mark David Chapman, který před téměř 36 lety zastřelil někdejšího člena britské hudební skupiny Beatles Johna Lennona, opět nepřesvědčil americké úřady, aby ho předčasně pustily na svobodu. Úřady tak zamítly již devátou Chapmanovu žádost o podmínečné propuštění. Informovala o tom agentura Reuters.
Vilém Čok v nové skladbě Zástupy zástupů varuje před migranty a zároveň vyzývá k vlastenectví a patriotismu. Vzhledem k aktuální situaci v ČR a v Evropě je podle něj třeba, aby si lidé uvědomili kde jsou, co jsou a co chtějí, napsal to na svém Facebooku.
Je Jaromír Nohavica rasista, nebo není? A ostatní zmínění autoři? Nejen o tom v Salonu debatují literární kritik a překladatel z angličtiny Ladislav Nagy, písničkář a divadelní režisér Adam Rut a písničkář a autor komiksů Kittchen.
Cesta je pro písničku to snad nejpropranější téma (kromě lásky, samozřejmě). Pořád někdo někde zpívá o tom, že někam jde a má během toho výkonu pocit, že kápl na cosi skutečně originálního. Už v časopise Mladý svět (ne)blahé paměti existovala rubrika Písně dlouhejch cest a psalo se v ní o vskutku pěkných kouscích.
Pozvánka pro někdejšího komunistického funkcionáře Milouše Jakeše na hudební festival Trutnoff stále platí. Ten na ni kývl na jaře po osobní výzvě organizátora a bývalého disidenta Martina Věcheta. Podle něho však není pravděpodobné, že by Jakeš nakonec skutečně dorazil. Věchet za pozvání Jakeše sklidil kritiku, několik kapel kvůli tomu dokonce odřeklo účast. Festival začne ve čtvrtek.
Mezi hudebními fanoušky plus minus mojí generace existuje docela rozšířené přesvědčení, že hudba, která má masový ohlas, je z principu podezřelá (mladší publikum je v tomhle ohledu, myslím, „ekumeničtější“).
Zatímco Miloš Zeman vyzbrojuje svou manželku revolverem a Zdenda Škromach v bazénku vzývá škvarky, připouštím, že je docela možné, že o zpěvačce Olivii Žižkové jste dosud nevěděli.
Večer 14. února 2002 byl pro hudební klub 12 Bar v centru Londýna, vyhlášený nabídkou živé hudby každý den v roce, jedním z mnoha. Pro mladý pár hudebníků, vystupujících pod přezdívkami VV a Hotel (vlastními jmény Alison Mosshartová a Jamie Hince), však šlo o noc jejich života.
O Jiřím Šlupkovi Svěrákovi se říká, že je to král českého blues. Že blues cítí, žije, že on je blues. Je to samozřejmě jednoduchá zkratka.
Můžete je milovat, můžete je nesnášet, mohou vám být lhostejní. Ale to je asi tak všechno, co s tím naděláte. Jsou tady a jsou tady už 39 let. A i s blížící se šedesátkou (!) mají formu a přitahují pozornost. U2. Irská globální skupina, která na začátku prosince (prozatím?) uzavřela své aktuální turné.
Správně pojmenovat kapelu je docela umění a taky důležitá věc. Pokud mezi jménem skupiny a její hudbou dojde k nějaké zásadnější kolizi, může z toho být mrzení. V lepším případě je názvem možné vyslat publiku signál, aby dopředu vědělo. Druhová označení květin jsou předzvěstí trippy hippy stylu, přehlásky a shluky souhlásek oznamují, že se bude hrát tvrdě, möc tvrdě.
Husí kůži a „super“ pocit měla – alespoň podle svého vyjádření na sociální síti – minulou sobotu večer hostinská z jihočeské obce Nadějkov Lucie Šmejkalová. „Maj to, joooo!“ jásala na Facebooku. Její oblíbená skupina Ortel, která byla v hlasování ankety Český slavík před dvěma lety sto pátá a loni čtvrtá, stanula minulý týden těsně pod nejvyšším stupínkem.
Zpěvák slavných britských Depeche Mode Dave Gahan a dvojice Soulsavers jeden druhého zjevně potřebovali, hledat se asi moc složitě nemuseli, v každém případě se však našli. Čerstvě vydali už druhou společnou desku Angels & Ghosts, která už zní spíš jako výsledek společné práce než spojení kapely a hostujícího vokalisty (případ jejich prvního alba The Light The Dead See).
Někdy hluboko v „devadesátkách“ jsem o něm slyšel historku z první ruky. Vyprávěla mi ji Mary, což je osoba důvěryhodná, lež je jí cizí a o hudbu se zas až tak moc nezajímá.
Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.
Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem.
Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“
Skuhráte-li nad nedostatečným přísunem současné rockové hudby, obraťte svou pozornost k australské scéně. Na čele peletonu je již nějaký ten pátek psychedelický orchestr Tame Impala, v závěsu za ním z bohaté skrumáže vystupují kapely jako Pond, Wolfmother či The Drones. Nutno podotknout, že kromě posledního zmíněného málokdo apriori sází na originalitu své produkce.
Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.
