Album „Blue & Lonesome“ je plné předělávek. A příjemné

Zahraj to znovu, Stoune

Album „Blue & Lonesome“ je plné předělávek. A příjemné
Zahraj to znovu, Stoune

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Hudební fanoušek, zvlášť určitého věku, v končícím roce zažíval jedno loučení za druhým. Někdy to byly odchody doprovázené velkým gestem. David Bowie pár dní před smrtí vydal finální album Blackstar, zneklidňující pohled do tváře konce a také svědectví toho, že umělcovo puzení zkoušet věci nově a jinak neumenšila ani smrtelná nemoc. Leonard Cohen na You Want It Darker vypořádával své poslední věci se stoicismem, nesmlouvavostí i smířením. Nick Cave na Skeleton Tree podal zdrcující svědectví o ztrátě – těžko si představit, že by po téhle mohl natočit ještě nějakou jinou desku (asi ale jednou natočí). Iggy Pop na desce Post Pop Depression, anoncované jako poslední, našel tvůrčí a zdatné spoluhráče v muzikantech o generace mladších a po letech přišel se silnými původními písněmi. 

Bluesová deska The Rolling Stones prý záměrem Keitha Richardse už byla řadu let. - Foto: Shutterstock

Trochu nečekaně se objevivší nové album The Rolling Stones Blue & Lonesome asi není jejich poslední, vzniklo prý jako „vedlejší produkt“. Během natáčení v novém studiu se Stones chtěli s prostředím sžít a zahráli jeden starý kousek, přidali další a pak další… Jistým způsobem by to ale bylo hezké, kdyby poslední slovo těchle dopady meteoritů ostřílených dinosaurů znělo nějak takhle nebo spíš mělo podobného ducha. Je to paradoxní. Na Blue & Lonesome jsou zařazené výhradně převzaté skladby, taky je to první čistě bluesová deska kapely. Navzdory tomu ale tohle studiové album zní po mnoha a mnoha letech jako skutečná nahrávka The Rolling Stones, ne jako snaha se připomenout, inovovat se, nebo naopak navázat na to, co z jejich diskografie zůstane už nepřekonané také proto, že to je nepřekonatelné. Blue & Lonesome je prostě „real thing“.

Někdo by na té desce mohl rozeznat příznak uzavírajícího se cyklu. Na prvních nahrávkách Stones bylo dost předělávek písní amerických bluesmanů, především těch městských, z Chicaga. Zájem o tuhle hudbu taky dal mladíčky Micka Jaggera a Keitha Richardse dohromady. Dnes The Rolling Stones dosáhli věku jejich dávných učitelů nebo ještě vyššího a k těm písním svého mládí se vrátili. Také proto, že ta hudba je zásadním způsobem formovala, její vliv je na nejlepších nahrávkách Stones jasně slyšet. Na Blue & Lonesome zazní skladby umělců, jako byli Little Walter nebo Willie Dixon, jehož koncert Jagger s Richardsem jako kluci navštívili a prosili o svolení nahrávat jeho skladby. A Stones jako kdyby se při jejich interpretaci po letech zase stali sami sebou.

Hrají ty skladby s uvolněnou samozřejmostí, znějí nadupaně a sevřeně, nikdo se zbytečně nepředvádí – ani na dvou skladbách hostující Eric Clapton. Zvuk kytar je tak akorát ostrý, rytmika se tak akorát valí. Vlastně všechno je na té desce tak akorát, nikdo na ní neobjevuje Ameriku, nikdo nepředstírá, že je o pár desítek let mladší, než je. Blue & Lonesome je pohled za fasádu The Rolling Stones, za komerční mašinerii, historky bulváru, vrstvu legend, jež tu kapelu mohla v očích sentimentálních fanoušků překrýt. Pořád jsou tam lidé, kteří nezapomněli na to prvotní okouzlení. Existuje kontinuita mezi středostavovskými britskými kluky, jež chytila za srdce hudba černé chudiny zpoza oceánu, a masově populárními multimilionáři penzijního věku, které svět už může vnímat i jako muzeum na kolečkách. Blue & Lonesome ukazuje Stones jako kapelu, jejíž nejvlastnější výraz není velké gesto, nedá se od ní čekat, že řekne něco zásadního o světě, o člověku – ani tu ambici nemá. Dokáže ale splynout s okamžikem, vytvořit ho, dát mu sílu, rozeznít ho intenzitou těch nejjednodušších věcí. 

Bluesová deska The Rolling Stones prý byla mnoho let záměrem Keitha Richardse. Odpovídalo by to i jeho roli v mytologii skupiny, on je přece to pro hudbu planoucí srdce, srostlé s kytarou, neschopné vnímat praktické záležitosti, a už vůbec ne byznys. Zatímco Mick Jagger představuje jeho protipól – bleskurychle kalkulující mozek, který myslí ve velkém, užívá si roli celebrity. Překvapí proto, do jak velké míry je Blue & Lonesome Jaggerova deska. Z jeho zpěvu jako kdyby zmizelo show, snaha o parádu. Starým písničkám se podřizuje, aniž by v tom zněla nostalgie nebo pomrkávání do publika – koukejte na Micka Jaggera, jak se nám hezky převtělil. O to víc na Blue & Lonesome vyniknou jeho přednosti, barva hlasu, místo instituce z alba zpívá nějaký člověk – pobavený, energický a taky cituplný. Minulý týden se mu narodilo další dítě, kozlovi jednomu starému… Já se tady snad ještě dojmu.

The Rolling Stones: Blue & Lonesome. 2016, Interscope.

16. prosince 2016