Takže, pane Kemr, dědo Komárku, už nechčije
Před lety ne tak dávnými snil člověk z věčně mokré střední Evropy o jihu. Vždy když se třeba vracel z krajů, kde téměř neprší a stále svítí slunce, do své deštivé země, říkal si, jaké to jsou šťastné národy, které nemusí myslet na to, že každou chvíli zmoknou! Nestálo to za nic, ty propršené životy, ta prochcaná léta... Vždyť všichni známe tu slavnou, zdánlivě vulgární, ve skutečnosti hluboce procítěnou scénu s Josefem Kemrem ze Samoty u lesa: Chčije a chčije... Takže, pane Kemr, dědo Komárku, už nechčije. Je sucho, to byste koukal.