S Viktorem Taušem začíná natáčet film Amerikánka, v Národním divadle se mění v Maryšu a v létě si znovu zahraje Medu Mládkovou a manželku Jana Wericha ve dvou inscenacích na pražské Kampě. Herečka Pavla Beretová má v sobě nespoutanou energii – čas od času ji vybíjí v boxerském ringu, ale uklidňuje se také meditací v klášteře.
Od té doby, co jsem Roberta Mikluše vídal v brněnském Divadle na provázku, jsem nepochyboval, že se objevil další herec se skvělým komediálním talentem, který ale sehraje přesvědčivě i tragédii. Jak to tak neprávem u brněnských herců bývá, známým se stal až přesunem do Prahy. Tam nyní patří do souboru Národního divadla, hostuje v dalších divadlech, má role v televizi, třeba nyní v seriálu Devadesátky, a ve filmu: za funkcionáře v Zátopkovi je nominován na Českého lva za vedlejší roli. Osobně se známe z výletu s Provázkem do Petrohradu, kde jsme spolu chodili po Ermitáži.
V povídkách kratšího rozsahu využívá Honoré de Balzac témata typická pro tehdy oblíbenou literaturu. Je ironický, rouhačský, filozofuje nad unikajícím smyslem života, krutě se vysmívá poměrům panujícím ve společnosti, děsí svou schopností nahlédnout do temných stránek lidské duše. Honoré de Balzac: Elixír života – Fantastické povídky, přeložila Dana Melanová, Odeon, 280 str.
Výstava se zabývá tím, jak se po virtuální zkušenosti posílené pandemií proměnilo pojetí našeho soukromí a jaký vliv to má na naše vztahy. Prostřednictvím práce devíti mladých umělců si klade otázku, zda bude další vývoj spíš v duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám naopak virtuální propojení pomůže vyřešit problémy dneška. Digitální blízkost, Národní galerie, Praha, do 10. 7. 2022.
Lichožroutský příběh Pavla Šruta zhlédnou diváci v dramatizaci spisovatelky Venduly Borůvkové. Hihlík se po smrti svého dědečka musí naučit postarat sám o sebe, navázat nová přátelství a společně se svou lichožroutskou sestřenkou Ramonou zachránit bratránka Tulamora ze spárů Kudly Dederona. Pavel Šrut, Vendula Borůvková: Lichožrouti, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, premiéra: 30. 1. 2022.
Jiří Slíva obvykle sází na paradox – staví jinak seriózní a běžné náměty do nečekaných kontrastů. Jeho díla dosahují komiky především groteskností a jedinečností nápadu. Slívův humor je srozumitelný, gentlemanský, humánní a inteligentní zároveň. Humor Jiřího Slívy, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 14. 1. – 13. 3. 2022.
Regionální muzeum v Chrudimi připravilo výstavu, na níž se dovíte, jak slaví vánoční svátky lidé ve víc než 30 zemích světa. Zjistíte, jaké dodržují zvyky nebo kdo jim nosí dárky. Prohlédnete si množství betlémů především z Latinské Ameriky, Afriky a Evropy, získáte inspiraci k přípravě netradičních svátečních pokrmů. Vánoce ve světě, Regionální muzeum v Chrudimi, 12. 11. 2021 – 9. 1. 2022.
Věrni svým vikinským tradicím se Norové dali do plenění českých národních pokladů. Aspoň to tak vypadá. Rozhodli se totiž vytvořit vlastní verzi české filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku, trvalky vánočního programu tuzemských televizních stanic. A nejenom tuzemských, i norské publikum k ní zjevně má sentimentální vztah. Pohádka ale byla ve Skandinávii „upgradovaná“, objeví se v ní záběr na dva líbající se muže.
Matěj je učitel dějepisu na základní škole a miluje akční filmy. Vašek miluje holky a hlavně Matějovu sestru. Jeden večer se jim ale vymkne z kontroly. S pomocí mixéru a plutonia sestrojí červí díru, která vytvoří zkratku v čase. Matěj s Vaškem musí přežít v nebezpečném retro světě…
K otázce, zda je současná americká woke kultura exportovatelná podobně, jako byly v posledním století další americké trendy, přinesl minulý týden zajímavý příspěvek. Pražský Činoherní klub byl nucen stáhnout inscenaci hry britského dramatika Martina McDonagha Ujetá ruka, protože autor si ve smlouvě vymiňuje, že jednu z postav musí hrát černošský herec, „potomek Afričanů či obyvatel Karibiku“. Činoherní klub dřív takového herce měl, ale teď už nemá, a tak se nehraje. Doslova proto, že nemáme dost černochů.
Je vždy osvěžující, nastolí-li se jiné téma, než je očkování, prezident Zeman nebo třeba úroková míra, takže komentátoři zajásali, když se objevila zpráva, že jedno pražské divadlo (Činoherní klub) musí stáhnout své představení z toho důvodu, že v něm nemá svého černocha. Dodatečně se zjistilo, že autor hry Ujetá ruka Martin MacDonagh (to je významný dramatik, možná nejlepší současný) chce, aby roli černocha hrál černoch.
Pražský Činoherní klub byl donucen stáhnout inscenaci hry Martina McDonagha Ujetá ruka. Držitel licence totiž zakázal, aby postavu černošské postavy hrál běloch. Konkrétně ji ve zmíněném zpracování nyní hrál známý herec Ondřej Sokol, který je zároveň režisérem představení. Činoherní klub uvedl, že požadavek držitelů autorských práv není schopen splnit a nechápe, proč na něm s ohledem na kulturní kontext autor trvá.
Komedie o tom, že se často ztratíme hledáním vlastní, mnohdy nepodstatné pravdy, zatímco nám uniká něco mnohem podstatnějšího. Hra Luigiho Pirandella je součástí tzv. trilogie divadlo na divadle (později k ní přibyly tituly Šest postav hledá autora a Dnes večer improvizujeme).
Pořadatelé kulturních akcí se chystají na pondělí, kdy budou muset přestat uznávat platnost negativních testů na koronavirus. Především počítají s tím, že budou muset některým návštěvníkům vracet peníze za vstupné, podle ankety mezi zástupci divadel a festivalů. Vláda se shodla na návrhu, podle kterého se od pondělí 22. listopadu s výjimkami nebudou testy uznávat jako covidový certifikát. Národní divadlo nabídne převedení zakoupených vstupenek na poukázku. Bude mít platnost rok a půjde vyměnit za nové vstupenky.
Snímek Klan Gucci je inspirován šokujícím skutečným příběhem impéria italského módního domu. Manželka Maurizia Gucciho (Adam Driver) vymyslí plán, jak zabít svého muže, vnuka zakladatele slavné značky… Rodinná historie, v níž nechybí láska, zrada, dekadence, pomsta ani vražda, skládá mozaiku toho, co všechno s sebou značka Gucci nese. Klan Gucci, režie: Ridley Scott, premiéra: 25. 11. 2021.
Road-movie o střetu dvou světů a dvou generací. Evžen vyrostl ve Švýcarsku, ale rozhodl se opustit tamější svět, kam příliš nezapadal. Po třicítce se přestěhoval do Prahy, odkud jeho otec kdysi emigroval. Ani v dospělosti není Evžen schopen postavit se svému dominantnímu otci, pro kterého je Česko zapomenutá minulost.
Luboš Veselý je nenápadně skvělý herec, který každou roli podrží tak, aby stála jako vytesaná. Má zajímavou nostalgickou tvář, ve které je jakési tajemství, na což člověk přijde až po nějaké chvíli, ale o to déle to účinkuje. Léta už je oporou pražského Švandova divadla, kde nyní odhazuje širák v dál v roli Cyrana, kterou málem odmítl. O tom jsme mluvili v divadelní šatně, kam si chodili zakouřit hercovi kolegové. A kolegyně.
Výstava vzdává hold Pavlu Diasovi, stěžejní osobnosti české reportážní a dokumentární fotografie. Třicet dva let navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech. Jeho fotografie ukazují místa paměti, chvíle šťastných shledání, pietní setkání nebo pohledy do tematických výstav. Pavel Dias: torzo – vzpomínky pro budoucnost, dům U Černé Matky Boží, Praha, do 28. 11. 2021.
Když se svět, jak jsme ho znali, zhroutí, musí se každý postarat sám o sebe, nevěří nikomu a ničemu. Matka Kuráž viděla to nejhorší a dávno přišla o iluze. Dívá se na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži. Z neznalosti a nemohoucnosti se stává součástí zla. Z něj žije, ale z něj také pramení její bolest. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, divadlo ABC, Praha, 20. 10. 2021.
V jedné z pražských nemocnic dnes dopoledne ve věku 91 let zemřela emeritní členka Národního divadla (ND) v Praze Blanka Bohdanová. V ND si nositelka ceny Thálie a držitelka dvou cen Františka Filipovského za dabing v průběhu 50 let zahrála přes 80 rolí. ČTK o tom informoval mluvčí ND Tomáš Staněk. "Poslední rozloučení se na přání zesnulé uskuteční v kruhu rodinném," sdělil Staněk.
Snad ještě není tak pozdě, když s třídenním zpožděním, zato v neděli si to tady autor přihasí s pozdravem k narozeninám Jiřímu Suchému. Jde o to, že když se klasik dožije devadesátky, je to ku prospěchu jeho i celku, neboť ten celek, tedy my, máme to štěstí, že již delší dobu s klasikem žijeme. A Jiří Suchý je klasik tak od svých třiceti let, takže vlastně je to šedesát let s klasikem, takže je nemálo těch, kteří ho jinak než jako klasika nezažili, a to jsou sami už dost staří, třeba ten autor.
Patnáct let hraje velké role v Národním divadle, ale až letos si jí všimla i široká veřejnost, když získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon za hlavní roli ve filmu Krajina ve stínu. Magdaléna Borová nevyhledává popularitu, nerada ukazuje sebe samu a postavy, které hraje, používá jako štít pro svou introvertní povahu. Nyní si napsala na míru monodrama Do tmy podle románu Anny Bolavé.
První podzimní premiérou Divadla Na Zábradlí byla dramatizace slavného románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze. Je to jedno z těch mistrovských děl 19. století, která přeskočila svou dobu a nesou obecnou platnost „lidské komedie“: první vydání Illusion perdues je z roku 1837. V maximální stručnosti lze říct, že je to vývojový román o cestě ambiciózního a talentovaného mladíka Luciena z malého města do Paříže, kde nemůže než přijít o iluze.
Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.
Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná „celebrita“, jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní „pan Werich“, ke kterému se lísal kdekdo, každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku.
Členové souboru Městských divadel pražských už nemusejí při vstupu na pracoviště povinně dokládat bezinfekčnost, jak dříve vyžadovalo vedení organizace. V novém oběžníku, který má deník Echo24 k dispozici, o tom informoval ředitel společnosti Daniel Přibyl. K otočce došlo poté, co si jeden z herců stěžoval, že ho jako neočkovaného nutí k neustálým testům, jinak nesmí na jeviště.
České divadelní prostředí je podle šéfa Činohry Národního divadla Daniela Špinara plné strachu, trafik, rutiny, cynismu a manipulace. Řekl to v avizovaném videu, které v pondělí zveřejnil na svém facebooku. Aniž by někoho jmenoval, uvedl, že jím popisovanou situaci způsobují konkrétní lidé na nejrůznějších postech, kteří různě kumulují funkce a setrvávají na nich i celá desetiletí.
Když se musí před divadelním představením prokazovat dokončeným očkováním, negativním testem či prodělanou nemocí diváci, musí i herci? Otázka, kterou si v současné době kladou v Městských divadlech pražských. Jeden z členů souboru totiž očkování odmítá a stěžuje si na vedení organizace, které po něm požaduje pravidelné testování, jinak ho nepustí na jeviště. Podle ministerstva kultury ale přístup zaměstnancům zamezit nelze.
Divadelní život potřebuje aspoň trochu vzrušení a emocí, takže oznámí-li šéf činohry Národního divadla, že předčasně končí, musí to aspoň trochu bouchnout. Titulky včera zněly, že „Daniel Špinar odchází po kritice ředitele Buriana“. To může znamenat obojí: totiž že ho kritizoval Burian, stejně jako že on kritizoval Buriana. Obojí je v nějaké podobě pravda, prostě už si šli ti dva dosti odlišní muži navzájem na nervy, tak se tedy kritizovali.
Profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut a expert na celostní medicínu ve své nové knize Posilování stresem, cesta k odolnosti popisuje, jak časná péče a dobrá výchova rodičů výrazně rozhoduje o úspěšnosti dětí. Autorce při čtení těchto slov asociativně naskočily nikoli dynastie,ale příběh bratrů, kteří se oba stali špičkami ve svých oborech, jež jsou úplně jiné. Jiří Lábus je jedním z neznámějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt.
