Komedie o tom, že se často ztratíme hledáním vlastní, mnohdy nepodstatné pravdy, zatímco nám uniká něco mnohem podstatnějšího. Hra Luigiho Pirandella je součástí tzv. trilogie divadlo na divadle (později k ní přibyly tituly Šest postav hledá autora a Dnes večer improvizujeme).
Pořadatelé kulturních akcí se chystají na pondělí, kdy budou muset přestat uznávat platnost negativních testů na koronavirus. Především počítají s tím, že budou muset některým návštěvníkům vracet peníze za vstupné, podle ankety mezi zástupci divadel a festivalů. Vláda se shodla na návrhu, podle kterého se od pondělí 22. listopadu s výjimkami nebudou testy uznávat jako covidový certifikát. Národní divadlo nabídne převedení zakoupených vstupenek na poukázku. Bude mít platnost rok a půjde vyměnit za nové vstupenky.
Snímek Klan Gucci je inspirován šokujícím skutečným příběhem impéria italského módního domu. Manželka Maurizia Gucciho (Adam Driver) vymyslí plán, jak zabít svého muže, vnuka zakladatele slavné značky… Rodinná historie, v níž nechybí láska, zrada, dekadence, pomsta ani vražda, skládá mozaiku toho, co všechno s sebou značka Gucci nese. Klan Gucci, režie: Ridley Scott, premiéra: 25. 11. 2021.
Road-movie o střetu dvou světů a dvou generací. Evžen vyrostl ve Švýcarsku, ale rozhodl se opustit tamější svět, kam příliš nezapadal. Po třicítce se přestěhoval do Prahy, odkud jeho otec kdysi emigroval. Ani v dospělosti není Evžen schopen postavit se svému dominantnímu otci, pro kterého je Česko zapomenutá minulost.
Luboš Veselý je nenápadně skvělý herec, který každou roli podrží tak, aby stála jako vytesaná. Má zajímavou nostalgickou tvář, ve které je jakési tajemství, na což člověk přijde až po nějaké chvíli, ale o to déle to účinkuje. Léta už je oporou pražského Švandova divadla, kde nyní odhazuje širák v dál v roli Cyrana, kterou málem odmítl. O tom jsme mluvili v divadelní šatně, kam si chodili zakouřit hercovi kolegové. A kolegyně.
Výstava vzdává hold Pavlu Diasovi, stěžejní osobnosti české reportážní a dokumentární fotografie. Třicet dva let navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech. Jeho fotografie ukazují místa paměti, chvíle šťastných shledání, pietní setkání nebo pohledy do tematických výstav. Pavel Dias: torzo – vzpomínky pro budoucnost, dům U Černé Matky Boží, Praha, do 28. 11. 2021.
Když se svět, jak jsme ho znali, zhroutí, musí se každý postarat sám o sebe, nevěří nikomu a ničemu. Matka Kuráž viděla to nejhorší a dávno přišla o iluze. Dívá se na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži. Z neznalosti a nemohoucnosti se stává součástí zla. Z něj žije, ale z něj také pramení její bolest. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, divadlo ABC, Praha, 20. 10. 2021.
V jedné z pražských nemocnic dnes dopoledne ve věku 91 let zemřela emeritní členka Národního divadla (ND) v Praze Blanka Bohdanová. V ND si nositelka ceny Thálie a držitelka dvou cen Františka Filipovského za dabing v průběhu 50 let zahrála přes 80 rolí. ČTK o tom informoval mluvčí ND Tomáš Staněk. "Poslední rozloučení se na přání zesnulé uskuteční v kruhu rodinném," sdělil Staněk.
Snad ještě není tak pozdě, když s třídenním zpožděním, zato v neděli si to tady autor přihasí s pozdravem k narozeninám Jiřímu Suchému. Jde o to, že když se klasik dožije devadesátky, je to ku prospěchu jeho i celku, neboť ten celek, tedy my, máme to štěstí, že již delší dobu s klasikem žijeme. A Jiří Suchý je klasik tak od svých třiceti let, takže vlastně je to šedesát let s klasikem, takže je nemálo těch, kteří ho jinak než jako klasika nezažili, a to jsou sami už dost staří, třeba ten autor.
Patnáct let hraje velké role v Národním divadle, ale až letos si jí všimla i široká veřejnost, když získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon za hlavní roli ve filmu Krajina ve stínu. Magdaléna Borová nevyhledává popularitu, nerada ukazuje sebe samu a postavy, které hraje, používá jako štít pro svou introvertní povahu. Nyní si napsala na míru monodrama Do tmy podle románu Anny Bolavé.
První podzimní premiérou Divadla Na Zábradlí byla dramatizace slavného románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze. Je to jedno z těch mistrovských děl 19. století, která přeskočila svou dobu a nesou obecnou platnost „lidské komedie“: první vydání Illusion perdues je z roku 1837. V maximální stručnosti lze říct, že je to vývojový román o cestě ambiciózního a talentovaného mladíka Luciena z malého města do Paříže, kde nemůže než přijít o iluze.
Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.
Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná „celebrita“, jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní „pan Werich“, ke kterému se lísal kdekdo, každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku.
Členové souboru Městských divadel pražských už nemusejí při vstupu na pracoviště povinně dokládat bezinfekčnost, jak dříve vyžadovalo vedení organizace. V novém oběžníku, který má deník Echo24 k dispozici, o tom informoval ředitel společnosti Daniel Přibyl. K otočce došlo poté, co si jeden z herců stěžoval, že ho jako neočkovaného nutí k neustálým testům, jinak nesmí na jeviště.
České divadelní prostředí je podle šéfa Činohry Národního divadla Daniela Špinara plné strachu, trafik, rutiny, cynismu a manipulace. Řekl to v avizovaném videu, které v pondělí zveřejnil na svém facebooku. Aniž by někoho jmenoval, uvedl, že jím popisovanou situaci způsobují konkrétní lidé na nejrůznějších postech, kteří různě kumulují funkce a setrvávají na nich i celá desetiletí.
Když se musí před divadelním představením prokazovat dokončeným očkováním, negativním testem či prodělanou nemocí diváci, musí i herci? Otázka, kterou si v současné době kladou v Městských divadlech pražských. Jeden z členů souboru totiž očkování odmítá a stěžuje si na vedení organizace, které po něm požaduje pravidelné testování, jinak ho nepustí na jeviště. Podle ministerstva kultury ale přístup zaměstnancům zamezit nelze.
Divadelní život potřebuje aspoň trochu vzrušení a emocí, takže oznámí-li šéf činohry Národního divadla, že předčasně končí, musí to aspoň trochu bouchnout. Titulky včera zněly, že „Daniel Špinar odchází po kritice ředitele Buriana“. To může znamenat obojí: totiž že ho kritizoval Burian, stejně jako že on kritizoval Buriana. Obojí je v nějaké podobě pravda, prostě už si šli ti dva dosti odlišní muži navzájem na nervy, tak se tedy kritizovali.
Profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut a expert na celostní medicínu ve své nové knize Posilování stresem, cesta k odolnosti popisuje, jak časná péče a dobrá výchova rodičů výrazně rozhoduje o úspěšnosti dětí. Autorce při čtení těchto slov asociativně naskočily nikoli dynastie,ale příběh bratrů, kteří se oba stali špičkami ve svých oborech, jež jsou úplně jiné. Jiří Lábus je jedním z neznámějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt.
Žádná afghánská armáda ani vláda se nezhroutily, protože nikdy neexistovaly. To v rozsáhlém rozhovoru pro The Jerusalem Post popisuje bývalý řadový příslušník americké pěchoty v Afghánistánu a později bezpečnostní kontraktor Graham Platner. Odhaluje znepokojující míru korupce a plýtvání, které stály za neúspěchem mise v Afghánistánu a důvody, proč země padla do rukou teroristů z Talibánu během několika dní. Všichni podle něj jen předstírali, ale byl to jen podvod.
Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama. V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými.
Josef (Miroslav Krobot) je spisovatel, který získá mimořádný sluch v podobě zaječích uší – umožní mu „slyšet“ myšlenky jiných lidí. Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho přítelkyně oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance narovnat rodinné vztahy.
Zemřel Milan Lasica, kterému občas člověk řekl Satinský, a naopak, ale jim, předpokládám, to asi nemuselo vadit, protože Cyrila a Metoděje nebo Laurela a Hardyho taky není potřeba moc rozlišovat. Důležité je, že oba byli skvělí a oba byli milovaní, jak si jen člověk, umělec, herec, komik, autor za sebe může přát. Milan Lasica přežil svého uměleckého partnera Júlia Satinského o osmnáct let, autorsky spolu byli čtyřicet let.
Šest mužů vyráží na dalekou cestu za rybami do Norska. Spojuje je dlouholeté přátelství a touha po dobrodružství. Jednou ročně sbalí pruty, nepromokavé bundy i piva a vypraví se na moře. To jim poskytuje svobodu, musejí se ale vypořádat se špatným počasím, nespolehlivou technikou i vlastními přešlapy.
Televizní meteoroložka Alena Zárybnická je také velmi zdatnou turistkou. Na kole podnikla výlety po Alpách a zaznamenala nejen inspirativní trasy, ale podává též informace o lokálních zajímavostech, tradicích či jídle. Popsala třicet pět tras Rakouskem, Švýcarskem, Itálií a Slovinskem. Vše doprovázejí fotografie.
Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce. Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev.
V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“
Nehrál úplně hlavní role, ale vždy když se objevil na jevišti nebo ve filmu, okamžitě šla pozornost na něj. Vypadal někdy, že přišel přímo z podsvětí, ale ne z kriminálního, spíš z toho, kde bydlí čerti a démoni. Byl ostrý, výrazný a přesný, přitom bizarní a expresivní: hrál role psychologické i komické, Čechova i Havla. Skoro dvacet let byl stálicí Divadla Na zábradlí, té nejinspirativnější a možná i nejdivočejší pražské scény po roce 1989.
Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit. Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu.
Kdyby býval žil v některé zemi, která svojí vakcinační strategií zajistila, aby byli lidé ve věku 79 let proti smrtelnému nebezpečí očkováni rychleji, mohl v létě oslavit nádherným koncertem v Činoherním klubu své 80. narozeniny.
Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě.
