Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.
Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná „celebrita“, jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní „pan Werich“, ke kterému se lísal kdekdo, každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku.
Členové souboru Městských divadel pražských už nemusejí při vstupu na pracoviště povinně dokládat bezinfekčnost, jak dříve vyžadovalo vedení organizace. V novém oběžníku, který má deník Echo24 k dispozici, o tom informoval ředitel společnosti Daniel Přibyl. K otočce došlo poté, co si jeden z herců stěžoval, že ho jako neočkovaného nutí k neustálým testům, jinak nesmí na jeviště.
České divadelní prostředí je podle šéfa Činohry Národního divadla Daniela Špinara plné strachu, trafik, rutiny, cynismu a manipulace. Řekl to v avizovaném videu, které v pondělí zveřejnil na svém facebooku. Aniž by někoho jmenoval, uvedl, že jím popisovanou situaci způsobují konkrétní lidé na nejrůznějších postech, kteří různě kumulují funkce a setrvávají na nich i celá desetiletí.
Když se musí před divadelním představením prokazovat dokončeným očkováním, negativním testem či prodělanou nemocí diváci, musí i herci? Otázka, kterou si v současné době kladou v Městských divadlech pražských. Jeden z členů souboru totiž očkování odmítá a stěžuje si na vedení organizace, které po něm požaduje pravidelné testování, jinak ho nepustí na jeviště. Podle ministerstva kultury ale přístup zaměstnancům zamezit nelze.
Divadelní život potřebuje aspoň trochu vzrušení a emocí, takže oznámí-li šéf činohry Národního divadla, že předčasně končí, musí to aspoň trochu bouchnout. Titulky včera zněly, že „Daniel Špinar odchází po kritice ředitele Buriana“. To může znamenat obojí: totiž že ho kritizoval Burian, stejně jako že on kritizoval Buriana. Obojí je v nějaké podobě pravda, prostě už si šli ti dva dosti odlišní muži navzájem na nervy, tak se tedy kritizovali.
Profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut a expert na celostní medicínu ve své nové knize Posilování stresem, cesta k odolnosti popisuje, jak časná péče a dobrá výchova rodičů výrazně rozhoduje o úspěšnosti dětí. Autorce při čtení těchto slov asociativně naskočily nikoli dynastie,ale příběh bratrů, kteří se oba stali špičkami ve svých oborech, jež jsou úplně jiné. Jiří Lábus je jedním z neznámějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt.
Žádná afghánská armáda ani vláda se nezhroutily, protože nikdy neexistovaly. To v rozsáhlém rozhovoru pro The Jerusalem Post popisuje bývalý řadový příslušník americké pěchoty v Afghánistánu a později bezpečnostní kontraktor Graham Platner. Odhaluje znepokojující míru korupce a plýtvání, které stály za neúspěchem mise v Afghánistánu a důvody, proč země padla do rukou teroristů z Talibánu během několika dní. Všichni podle něj jen předstírali, ale byl to jen podvod.
Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama. V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými.
Josef (Miroslav Krobot) je spisovatel, který získá mimořádný sluch v podobě zaječích uší – umožní mu „slyšet“ myšlenky jiných lidí. Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho přítelkyně oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance narovnat rodinné vztahy.
Zemřel Milan Lasica, kterému občas člověk řekl Satinský, a naopak, ale jim, předpokládám, to asi nemuselo vadit, protože Cyrila a Metoděje nebo Laurela a Hardyho taky není potřeba moc rozlišovat. Důležité je, že oba byli skvělí a oba byli milovaní, jak si jen člověk, umělec, herec, komik, autor za sebe může přát. Milan Lasica přežil svého uměleckého partnera Júlia Satinského o osmnáct let, autorsky spolu byli čtyřicet let.
Šest mužů vyráží na dalekou cestu za rybami do Norska. Spojuje je dlouholeté přátelství a touha po dobrodružství. Jednou ročně sbalí pruty, nepromokavé bundy i piva a vypraví se na moře. To jim poskytuje svobodu, musejí se ale vypořádat se špatným počasím, nespolehlivou technikou i vlastními přešlapy.
Televizní meteoroložka Alena Zárybnická je také velmi zdatnou turistkou. Na kole podnikla výlety po Alpách a zaznamenala nejen inspirativní trasy, ale podává též informace o lokálních zajímavostech, tradicích či jídle. Popsala třicet pět tras Rakouskem, Švýcarskem, Itálií a Slovinskem. Vše doprovázejí fotografie.
Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce. Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev.
V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“
Nehrál úplně hlavní role, ale vždy když se objevil na jevišti nebo ve filmu, okamžitě šla pozornost na něj. Vypadal někdy, že přišel přímo z podsvětí, ale ne z kriminálního, spíš z toho, kde bydlí čerti a démoni. Byl ostrý, výrazný a přesný, přitom bizarní a expresivní: hrál role psychologické i komické, Čechova i Havla. Skoro dvacet let byl stálicí Divadla Na zábradlí, té nejinspirativnější a možná i nejdivočejší pražské scény po roce 1989.
Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit. Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu.
Kdyby býval žil v některé zemi, která svojí vakcinační strategií zajistila, aby byli lidé ve věku 79 let proti smrtelnému nebezpečí očkováni rychleji, mohl v létě oslavit nádherným koncertem v Činoherním klubu své 80. narozeniny.
Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě.
Pod dvou dnech hospitalizace kvůli komplikacím s covidem-19 zemřel v 79 letech básník a písničkář Jan Vodňanský. Informoval o tom jeho syn Tomáš Vodňanský na sociální síti. „Táta včera zemřel na covid, pozitivní test vyšel v den očkování, které už nemohl dostat, pak to bylo celý děsně rychlý. Tak možná si už kdesi s Petrem Skoumalem dávají po letech Maršály. Ty vlny laskavé radosti a humoru tu budou chybět,“ uvedl Tomáš Vodňasnký na facebooku.
Po dlouhé, těžké nemoci dnes zemřela v Olomouci herečka Hana Maciuchová. Bylo jí 75 let. „Rozloučení proběhne pouze v úzkém rodinném kruhu,“ oznámila v úterý hereččina sestra Silvie Marková. Hana Maciuchová, která se narodila 29. listopadu 1945 ve Šternberku u Olomouce, má na kontě nespočet divadelních, televizních i filmových rolí. Diváci si ji oblíbili například jako copatou Aničku z Krkonošských pohádek nebo noblesní Miriam, středoškolskou učitelku z Ulice.
Ostravské Divadlo Mír (Křišťálová lupa v kategorii Online video), známé i díky show Tři Tygři, spustilo ke konci loňského roku vlastní videoplatformu MirPlay.cz, která divákům za měsíční poplatek 90 Kč nabízí exkluzivní obsah v podobě filmových inscenací, skečů Tří Tygrů, záznamů divadelních představení, ale i nových filmů či seriálů.
Na dva disky se vešly veškeré dostupné zvukové záznamy písní, orchestrálních skladeb a mluveného slova z Osvobozeného divadla, ale též filmové písničky Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Doplněná historie této jedinečné prvorepublikové scény je teď už patrně kompletní, i znalci budou překvapeni 22 dosud nevydanými nahrávkami.
Ve věku 91 let v pátek zemřel herec Ivo Niederle. Uvedl to server Blesk.cz, serveru Tn.cz následně informaci potvrdil zpěvák a herec Josef Zíma. Niederle byl širší veřejnosti známý spíše z menších rolí, třeba v českém krimifilmu Pěnička a Paraplíčko. Díky znalosti jazyků se objevil v malých rolích i v zahraničních filmech, mimo jiné v americkém akčním snímku xXx.
Národní galerie Praha a balet Národního divadla připravily projekt, který se váže k výstavě Rembrandt: Portrét člověka. Sólisté baletu ND Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují vztah Rembrandta a jeho životní lásky Saskie. Milostný duet se natáčel ve výstavních prostorách. On-line premiéra proběhla 1. ledna 2021.
Zvláště teď v povánočním čase lze docenit, co bychom si počali bez herců. Nějak bychom to přežili, ale byl by to smutný a prázdný svět. A taky samozřejmě bez hereček, bez kterých by to už vůbec nešlo.
Ve věku 90 let dnes zemřel herec Jiří Hálek. O jeho úmrtí informoval server Blesk.cz. Hálek patřil k dlouholetým oporám pražského Činoherního klubu, na jehož scéně strávil 37 let. Tento vzrůstem nevelký herec osobitého hlasového projevu ztvárnil ve filmu a v televizi desítky spíše vedlejších rolí, v nichž dokázal uplatnit svůj komediální i dramatický talent. Diváci si ho pamatují například z filmů Marečku, podejte mi pero! nebo Jak svět přichází o básníky.
Titul rozhovoru je rozhodně míněn jako nadsázka. Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.
Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.
Robby Lohkamp má s Ottou a Gottfriedem malou autodílnu s benzinkou. Křídla mu ale přistřihly frontové zážitky z první světové války i vratký mír. Pak potká Patricii. Robbyho milá je fajn, jenže pořád zimomřivá, což má zdrcující příčinu. Navzdory době pod psa se chce Robbymu tolik žít – a přežít. I když osud je někdy proti.
