Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Češi v blackface

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Češi v blackface

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

K otázce, zda je současná americká woke kultura exportovatelná podobně, jako byly v posledním století další americké trendy, přinesl minulý týden zajímavý příspěvek. Pražský Činoherní klub byl nucen stáhnout inscenaci hry britského dramatika Martina McDonagha Ujetá ruka, protože autor si ve smlouvě vymiňuje, že jednu z postav musí hrát černošský herec, „potomek Afričanů či obyvatel Karibiku“. Činoherní klub dřív takového herce měl, ale teď už nemá, a tak se nehraje. Doslova proto, že nemáme dost černochů.

Což je formulace, která by se dala použít jako obecné odůvodnění, proč tato ideologie bude narážet ve většině světa na problémy. Stávalo se to. Například americká auta nikdy masově nepronikla na evropský trh. Pro historická evropská města a klikaté silničky byla příliš velká. A příliš silná, s velkou spotřebou benzinu, který je v Evropě víc daněný.

A podobně s woke kulturou. Nemáme na ni dost černochů. To je určitá poetická zkratka. Skrývají se za ní dvě důležité komponenty této ideologie. Stojí na teorii – velmi abstraktním až neproniknutelném akademickém produktu, naprosto perverzním a vedoucím k hořkým koncům. Ale zároveň stojí na konkrétním prostředí konkrétní kultury, v níž vznikla specifická identita amerických černochů. Je to americký folklor. Pro země, jež nebyly účastníky anglosaského transatlantického obchodu s otroky v šestnáctém až devatenáctém století, nemá žádnou aplikaci. Jak v zemích Latinské Ameriky, tak v různých západoevropských zemích a v Africe je identita černochů jiná.

Ale možná to vidíme moc složitě a autor uvažoval pragmatičtěji. Chtěl možná za každou cenu zabránit tomu, s čím Činoherní klub vyrukoval, a to, že onu postavu černocha bude hrát namaskovaný Ondřej Sokol. Protože běloch v blackface, jak se tomu v Americe říká, je velké Ne, a kdyby ta zpráva do Ameriky pronikla, autor by z toho mohl mít polízanici.

A je to pochopitelné vzhledem k historii, jakou blackface má. Maskovali se tak bílí baviči, kteří pro obveselení publika předváděli stereotypní pitvorné karikatury černochů.

Doba se změnila, blackface se stal společensky nepřijatelným a taktně se na něj zapomnělo. Ale v posledních letech jako by se s ním zase roztrhl pytel. V roce 2019 vyplavala na povrch fotografie z vysokoškolské třídní ročenky z roku 1984, na níž byl v blackface úřadující guvernér státu Virginia Ralph Northam. Následovalo několikadenní pozdvižení, Northam se omluvil, straničtí kolegové se za něj postavili, média ztichla a on úřadoval dál. Uhodnete jeho politickou stranu? Je to jednoduché, republikán by něco takového nepřežil. Přežil by český herec?

Už pár let jsme stíháni varováními před tzv. hybridní válkou. Stal se z toho módní pojem, zřejmě se skrz něj lze i živit. Ale nakonec se ukazuje, že se ten pojem omílal ještě málo. Běloruský diktátor Lukašenko začal v létě organizovat dovoz migrantů z iráckého Kurdistánu s příslibem, že se lidé dostanou do Německa. Obstarávaly to běloruské cestovní kanceláře a aerolinky, v Minsku pak vojáci odváželi cestovatele na polskou či litevskou hranici. Je to nesmírně kruté, ale ta krutost není účelem. Tím je vyvolat předvídatelné problémy v Evropě. Část obyvatel, dnes už včetně vlád, migranty nechce, část k nim cítí soucit a žádá jejich přijetí. I u nás se takto ozývají někteří vlivní lidé, vznikla i petice spisovatelů.

Jenže to je právě ta hybridní válka! Způsobit, aby jedna část společnosti dostala důvod opovrhovat tou druhou a považovat ji za škodlivou, to je přesně to, o co tu jde. Někteří lidé jsou ochotni omílat fráze o hybridní válce, a když pak přijde, tak ji nepoznají, ani když je praští přes hlavu. Ochotně do ní narukují a pochodují podle Lukašenkova bitevního plánu.

Pokud Němci nejsou ochotni zřídit letecký most pro uprchlíky z Iráku – protože oni chtějí do Německa –, je třeba se Lukašenkovi postavit. Jiné řešení není. Ukazuje to tragédie z 25. listopadu, kdy se v kanálu La Manche utopilo 27 migrantů snažících se dostat do Británie. Z Francie, jedné z nejbohatších a nejcivilizovanějších zemí na světě. Co má asi dělat Polsko nebo Litva?