Tmou se v záři reflektorů řítí vzduchem bříza vysoko nad zahradou. Vypadá trochu jako čarodějnické koště, akorát směr letu je fakt podivný. Hák a ocelové lano jeřábu není téměř vidět. Tohle je drobek, pár desítek kilo, ale stejně letí. Je poslední. Skládat osmdesát stromů rukama celý den nedokáže prostě nikdo. V předvečer vládne trochu nervozita. Pohyb kamionů po Evropě je poměrně nepředvídatelná disciplína a připomíná to kdysi oblíbenou stolní hru. Může se stát cokoli.
Nad celým Českem byla v noci z neděle na pondělí vidět polární záře. Nebývalý jev potvrdil Český hydrometeorologický ústav. Na sociálních sítích hlásili lidé záři například na Plzeňsku v Praze či v Havířově. Na sociálních sítích se objevila řada fotek. Nebývalý jev byl vidět letos už podruhé. Polární záře se v severních částech republiky objevila už v únoru. Polární záře je optický jev v atmosféře, který vzniká přibližně 80 kilometrů nad zemí vlivem slunečních větrů.
Na Velké tichomořské odpadkové skvrně, vrstvě plastového odpadu plující uprostřed Tichého oceánu, prospívá velká komunita pobřežních živočichů včetně malých krabů a sasanek. Od jejich původního domova je dělí tisíce kilometrů, přesto na volném oceánů zdárně konkurují místním druhům, zjistili podle serveru CNN odborníci. Velká tichomořská odpadková skvrna je nezměrné množství odpadků o rozloze bezmála milion kilometrů čtverečních
Předjaří je společně s pozdním podzimem obdobím, kdy vyrážíme na nákupy stromů. Období probouzení je o poznání kratší a divočejší, proto je načasování poněkud náročnější pro všechny strany a v podstatě všichni vědí, že budou téct nervy. Tomu se holt nejde vyhnout. Víc věnečků, víc rakviček. Nespornou výhodou ovšem je, že v klidném zimním období lze odvést koncepční práci a připravit projekt.
Při plavbě po Tichém oceánu se vědci měli možnost těšit z neobvyklého objevu. Ryba terčovka se při plavbě v hloubce 8 336 metrů těsně nad mořským dnem stala rybou pozorovanou v rekordní hloubce. Záběry natočili vědci z Univerzity Západní Austrálie a Univerzity Tokia pro námořní vědy a technologie. Pořídili je během průzkumu propasti severního Tichého oceánu, píše web CNN. Kromě zachycení mořského hlemýždě z čeledi paprskoploutvých se vědcům podařilo ulovit další dva exempláře v o něco menší hloubce 8 022 metrech.
Vědci zjistili, že rostliny umí trpět. V reakci na stres, jako je například dehydratace či řez, „pláčou“. Jejich ultrasonický „nářek“ připomíná praskání popcornu, lidé ho ale vlastním uchem neslyší. Zachytit ho mohou například netopýři či můry. Výsledky vědeckého bádání byly zveřejněny ve vědeckém časopisu Cell. „Pláč“ rostlin není stejný, jako ten lidské úzkostné naříkání, připomíná spíše praskání, píše list New York Times (NYT).
Člověk, který chce ve městě žít, pracovat a trávit čas, by tak nějak měl mít zájem na práci svých plic. Rozumím tomu, že osoba s vědomím potřeby životního prostředí z principu nenavštěvuje supermarkety, ale místní trhy – nebo žije z bedýnek a samozásobitelství. Leč ty stavby už tu stojí a zabírají své výměry. Výtka k zabírání orné půdy je vcelku běžným a vcelku pádným argumentem. Říct, že obchodní centra nabízejí potraviny, které kvůli nim není kde pěstovat, je ovšem trochu přitažené za vlasy. Daleko zajímavější je se na ně podívat z pohledu, čím by nám mohly být tyto objekty prospěšné. Všem bez rozdílu.
Projet krajinou Normandie je v zimě zvláštní zážitek. Jejich „bocage“, které lze jen s velkou nadsázkou nazvat živým plotem, jsou opadané a průhledné. Krajina tak nabízí mnohem víc než někdy v létě. Také na mnoha místech probíhá dramatické obmýtí těchto živých stěn a otvírají se pohledy do sadů hořkých jablek, pro která jsem přijel. Zahradník je ale tvor všímavý a při průjezdu jednou vesničkou jsem spatřil hrůzně utrápenou douglasku. Jinak tu a tam borovice, ale, říkám si, kde cedry?
Nejkrásnější z mrkví má k pěti metrům a patří mezi nejkrásnější solitéry našich parků. Chvalozpěvy na bolševník se mohou dnes zdát trochu sadistické, ale v historické zahradnické literatuře jsou zcela běžné a obludky bývají fotografovány obvykle s dětmi, aby vynikla jejich gigantičnost. Nevím, zdali byly pokožky tehdejších ratolestí méně senzitivní, ale jde o prostý fakt. Josef Vaněk, slavný chrudimský zahradní architekt, dokonce k fotografii z roku 1925 připisuje „foto ze zahrad autorových“.
Z osmdesátých let se nám zachovalo číslo o produkci kompostu čítající 2,8 milionu tun, dnes jsme se došplhali zhruba na třetinu. Přece jsou nové kompostárny na každém rohu a rostou jako houby po dešti? Jak se to vezme. Kompostujeme necelá tři procenta odpadu. Biologicky rozložitelných by bylo přitom až 40 % odpadu. Je to pozoruhodná a barvitá problematika plná protikladů. O prospěšnosti kompostování přitom není pochyb, protože skládkováním bioodpadu uvolňujeme zejména metan a CO2. Skleníkové plyny. Přitom naše pole by komposty potřebovala jako prase drbání.
V Krkonoších se v roce 2022 potvrdil trvalý výskyt vlka obecného. Jsou tam usazené zřejmě dvě vlčí smečky. Uvedl to mluvčí Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Radek Drahný. Krkonoše se tak staly dalším vlčím teritoriem v ČR. Trvalý výskyt vlků v Královéhradeckém kraji byl již dříve potvrzen na Broumovsku a také v Orlických horách.
Jak se tak někteří nemohou odtrhnout od sněhového zpravodajství a ucpávají zdánlivě jedinou přístupovou cestu do našich hor, mediálně neatraktivní menšina se vydává ve stejný čas opačným směrem. Častým a relativně dosažitelným cílem zimních cest jsou ostrovy Středozemí či Atlantiku, které jsou vesměs sopečného původu. Což je ostatně všechno, ale například milovníci kanárské flóry si užijí lávového dekoru v nepřehlédnutelné podobě. Kouzlo těchto cest spočívá nejen v poněkud teplejších dnech, přičemž ani to nemusí být zcela naplněno
Coby studenti jsme jezdívali osazovat dálnice keři a stromy. Tou dobou se stavěla teplická i hradecká, a jakkoli to byla dřina, dvacka na hodinu byl slušný peníz. Úkol byl tehdy vlastně docela jednoduchý, totiž jizvu v krajině „ozelenit“ maximálním množstvím vcelku libovolného „křoví“ doplněného o pár stromů. Technologie to byly velmi hrubé, protože se všeobecně očekávalo, že pečovat bude pouze „příroda“ a nejméně polovina rostlin se neujme.
Městský park je součástí našeho veřejného prostoru bezmála dvě stě let a minimálně od konce 19. století můžeme parky vnímat jako běžné. První zahrady ovšem otevřela veřejnosti šlechta a dobové popisy již tehdy nešetří poznámkami k chování veřejnosti, které někdy vedlo až k opětovnému uzavření či omezení vstupu. Znám je například příběh pražské Kanálky, která byla zčásti v místech dnešních Riegrových sadů. V některých zemích podnes převažují parky na noc zavírané a střežené.
Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.
Léta ekonokracie si užil veřejný prostor v celém západním světě a i naše postkomunistická realita si nese šrámy fenoménu nejnižší ceny. Dnes už máme celé metodiky, jak vypsat výběrová řízení, aby nemusela být pouze nejlevnější. Byla to hodně drahá zkušenost. Zavládne tedy nirvána a změní se naše parky v rajskou zahradu? Ve hře není nic vážnějšího než změna behaviorálního modelu v městských parcích.
„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.
Vybavuji si, jak nám v zahradě na Práčské sám Čestmír Böhm, autor mnoha knih o zahradě, popisoval své poslání: „Každý tři roky musí vyjít článek o ronďákách (rododendronech – pozn. red.), aby lidi věděli, že jim maj přisypat hrabanku nebo rašelinu. Na konec přidam pár novinek a je to.“ Měl už tou dobou svoje roky a v polici v kanceláři byly články na všechna témata úhledně vyrovnány. Samozřejmě mě to tehdy velice pobuřovalo.
Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení, u kterých se lze dobře vyfotografovat, mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými: „Zvyk se mění zase jen zvykem.“ To znamená soustavnou práci.
Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?
To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás několik začalo s vytrvalými květinami vytvářet své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě; zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás.
Petardy, rachejtle a domácí ohňostroje, které lidé odpalují s příchodem Nového roku, jsou ve větších městech často příčinou extrémního znečištění ovzduší. Maximální koncentrace prachových částic naměřené krátce po půlnoci Nového roku bývají na městských stanicích nejvyššími z celého roku, řekl vedoucí oddělení kvality ovzduší z brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu Jáchym Brzezina.
Přírodovědci si často stěžují, kolik druhů rostlin či hmyzu je dnes ohrožených či téměř na vymření, ale ono to platí i o kytkách ve venkovských zahrádkách či za okny domů, kde místo třeba tradičních pelargonií stále častěji vidíme kultivary tropických orchidejí. Pochopitelně to je nejenom krásou těchto rostlin, ale i tím, že všichni nakupují ve stejných obchodních řetězcích. Česká zahrada se nám globalizovala. Některé orchideje jako nejvíc klamavé a nejvíc manipulativní rostliny celé botanické říše stojí přesně na roztřepeném rozhraní mezi krásou a hrůzou.
Premiéra, která se povedla. Nejvyšší, nejdelší a nejstrmější převis v Česku byl poprvé volně přelezen světovou špičkou ve sportovním lezení, Adamem Ondrou. Příklepový strop v propasti Macocha český horolezec označil za " dobrodružný, obtížný a jedinečný zážitek".
Úřady v severoněmeckém Hannoveru povolily odstřel vlka, který roztrhal 13 hospodářských zvířat, mezi nimi i poníka, který patřil šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové.
O původu jabloní se vedly léta učené spory a obecně se mělo za to, že jde o složité křížence různých druhů za posledních tisíc let nesčetněkrát šlechtěných. Oxfordské výzkumy, zdá se, tuto tezi přinejmenším nahlodaly a našly prapředka všech jabloní, totiž jabloň Sieversovu (Malus sieversii), v údolí na hranicích Kazachstánu a Číny, nazývanou v této části světa „alma“. Pokud vám to něco připomíná, nechte se unášet fantazií. Původ jabloně domácí tak vězí zřejmě někde ve Střední Asii a její putování začalo docela dobře na káře spolu s hedvábím či jiným tovarem cestou na západ.
Položil jsem si tuhle děsivou otázku, v které nelze vyhrát. Je to tenký led těsně pod bradou. Začít musíme tím, že jsme věnovali osmdesát procent uličního prostoru automobilům, mezi nimiž se po zbývajících stezkách prodírají nebozí chodci. Sloupy veřejného osvětlení a stromy jsou posledními statickými mohykány, hájícími vzpomínku na to, že ulice patřila lidem. Ne že bych byl nějaký megakoloběžkář, to ne. Jen to popisuji, jak to je. Když začneme dělat nějakou ulici, požadavek je vždy jednoznačný.
Bolševník, křídlatka, zlatobýl a netýkavka žláznatá jařmí naši domácí květenu a nikdo o tom nemá nejmenší pochyby. Domácí a přespolní netýkavky spolu taky svádějí lítý boj v našich lesích a mohlo by se zdát, že jsme se ocitli doslova uprostřed bitevní vřavy. Jistě sledujete, jak uvědomělé ptactvo zobe pouze naše domácí hořké jeřabiny, zatímco vetřelé americké přeslazené muchovníky nechává ladem. Podobně každá slušně vychovaná včela nikdy nenavštíví echinaceový květ, i kdyby jeho nektar byl sebesladší, protože americkou květenu zásadně nevizitýrují.
Většina z nás žije tak nějak v cyklu Demetřiny kletby a přežívá mrtvou třetinu roku v hnědi, čekajíc na jarní probuzení. Tím pro nás začíná nová sezona. Kytky to mají trochu jinak. V průběhu jara roztahují velmi účinné solární panely, na které spotřebují veškeré úspory z loňského roku. Dokud se prodlužuje den, jsou povzbuzovány ke stále větší listové ploše a většímu množství světelných benefitů. Zdali kvetou předtím, nebo potom, nehraje roli. Na to mají v zásobním skladu zvláštní kapitolu.
České sociální sítě před několika týdny zaplavila svými klipy iniciativa Sázíme Česko. V tom stěžejním se dva mladí muži z Teplic – Filip Hradil a Richard Krajník – představují jako kluci, co chodí běhat do lesa a nedávno si všimli, že s lesy není něco v pořádku. Začali studovat klimatickou změnu a „najednou to všechno začalo dávat smysl: proč jsou všude ve světě rok od roku vyšší teploty, největší sucha, největší bouře, tornáda a požáry větší než kdykoli předtím“. Richard s Filipem spustili sbírku na zalesňování planin. Stojí u základů takových občanských kampaní erudovaná věda a za jakých podmínek dává vysazování smysl? O tom je Salon Týdeníku Echo.
