Do Císařské kaple v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě byly po mši uloženy ostatky posledního českého krále a rakouského císaře Karla I. Rakouského. Ceremonie se zúčastnil jeho vnuk Karel Habsburský, který je stejně jako jeho děd členem rytířského Řádu sv. Jiří, nebo zástupce apoštolské nunciatury Giuseppe Silvestrini.
Ke 100. výročí úmrtí posledního českého krále a rakouského císaře, blahoslaveného Karla I. Rakouského (1887 až 1922) bude v neděli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě uložena jeho relikvie. Prahu při té příležitosti navštíví jeho vnuk Karel Habsburský, který je stejně jako jeho děd členem rytířského Řádu sv. Jiří. V sobotu Prahou projde průvod složený z několika stovek řádových rytířů. Za organizátory informoval Martin Hamšík. Karel I. usedl na trůn na podzim roku 1916 po smrti císaře Františka Josefa.
Pojem Trianon se už pravděpodobně dostal i k těm, kdo by ještě před pár lety mysleli, že je to třeba nějaká sportovní disciplína: podle vzoru biatlon. No jo, Trianon, komentovali nyní novopečení znalci maďarských poměrů čtvrté vítězství Viktora Orbána a možná přidali, že Maďaři jsou holt frustrovaný národ, který se není schopen smířit s historií, což je příznak nedospělosti a zastydlosti a nejspíš i mnohem horších věcí. Člověk se opravdu nemusí radovat z dalšího Orbánova triumfu, ale přece jen trochu pochopení by pro ten blízký a přitom vzdálený národ mít mohl.
V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Po 23 letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Prodává autor jedno dílo pod různými názvy? Vypadá to tak.
Poslední říjnový den vyšlo pár článků, které připomněly dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. O Havlíčkovi se předpokládá, že byl republikán a velmi by si přál samostatnost a osvobození od Vídně a radil by v tom Masarykovi. Jenže Havlíček byl zároveň realista a byl si vědom toho, jak je to ve střední Evropě všechno křehké a provázané, takže by možná spíš byl opatrný. Jenže to už opravdu nikdy nezjistíme a zeptat se ho budeme moci až v metafyzickém stavu.
Nejvýznamnějšímu politickému novináři národního obrození a zakladateli českého politického myšlení by v okamžiku vzniku republiky bylo požehnaných 97 a v roce 1921 by národ slavil spolu s ním jeho stovku. Té by se dožil jen za předpokladu, že by ho v Brixenu dokonale vyléčili z plicní choroby, což byl úmysl rakouských úřadů, a kromě toho by se již nikdy nezajímal o českou politiku, což je taky předpoklad dlouhověkosti.
Sotva utichla napjatá diskuze okolo návratu Mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí, znovu se vynořila myšlenka na obnovení pomníku maršála Josefa Václava Radeckého z Radče. Ten stál do roku 1921 na Malostranském náměstí a s jeho místem se počítá i po plánované rekonstrukci celého prostoru. Podle architekta a předsedy spolku Jana Bárty se spuštění kampaně plánuje na duben. Očekává však, že podobně jako u diskuze o návratu Mariánského sloupu se zvedne velká vlna nevole některých kritiků.
Pomník panovnice Marie Terezie, který vyvolal v hlavním městě značnou debatu, by měl být v parku jižně od třídy Milady Horákové na Praze 6 hotov v červnu.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
Zbourání Mariánského sloupu i snaha o jeho návrat na pražské Staroměstské náměstí jsou symbolickými akty. Společně s Husovým pomníkem či s radnicí, která připomíná popravu 27 českých pánů, by na jednom místě symbolizovaly české dějiny. V rozhovoru pro Echo24 to řekl známý historik Jiří Rak. Lidé podle něj nejsou nadále schopní přijmout, že moderní český národ vznikl v rámci rakouského státu.
Rakousko dosud platilo za jeden z posledních rájů kuřáků v Evropské unii. Ovšem i v tamějších restauracích bude od 1. listopadu zaveden přísný zákaz kouření. Příslušný zákon v týdnu schválili rakouští poslanci, proti byli jen zákonodárci pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ). Rakousko se tak stalo 24. zemí Evropy, kde se kouřit nesmí skutečně striktně. Švédští zákonodárci však zašli ještě dál: schválili totiž zákon, který zakazuje kouřit i před hospodami. Ten začal platit v pondělí.
Byla už tma, když vláček, nejmenší, kterým jsem v Maďarsku jel, dokodrcal na malé nádraží na maďarské straně Komárna. Na slovenskou stranu se šlo dostat jen pěšky po Alžbětině mostě, pod nímž se valily temné vody Dunaje, toho středoevropského veletoku, který byl, aspoň pro mě, spolu s Tatrami největším důvodem k lítosti za Československem. Češi přišli o velehory, i když kapesní, i o veletok, i když hraniční.
Sedm z deseti Čechů vnímá rozpad Rakouska-Uherska před 100 lety pozitivně. Opačný názor na událost, která umožnila vznik Československa v říjnu 1918, má přibližně pětina lidí. Vyplývá to z výsledků průzkumu agentury Median pro Českou televizi zveřejněných v neděli. Autory průzkumu zajímal postoj Čechů i k dalším významným událostem československých, respektive českých dějin. Například podvolení se takzvanému mnichovskému diktátu velmocí na podzim 1938 označilo za správné 22 procent dotázaných. Opačný názor zastává 71 procent respondentů.
Právě před rokem (21. 11.) si nejen nostalgici připomínali sto let od smrti císaře Františka Josefa I. K tomu výročí vyšla v mnichovském nakladatelství C. H. Beck zbrusu nová biografie „posledního evropského monarchy staré školy“ – to o sobě řekl sám „kaiser“ v roce 1910 při rozhovoru s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem.
František Josef I. zemřel ve své pracovně na zámku v Schönbrunnu 21. listopadu 1916 a s ním skončila historická éra, na kterou dnes nejen Rakušané, ale většina národů staré monarchie vzpomíná s nostalgií.
Dnes, v pondělí 21. listopadu je to 100 let od chvíle, kdy skonal císař František Josef I. V anketách o nejvýznamnějších panovnících a hlavách našeho státu pravidelně v odpovědích našich současníků soupeří Karel IV. s T.G. Masarykem, zatímco František Josef I. se v paměti současné generace zachoval pouze jako starý pán s licousy, na jehož obraz kálely mouchy, a tak jej hostinský Palivec odklidil na půdu a šeredně to jako velezradu odskákal. Vedle této švejkovské literární epizody možná „stařičký mocnář“ vytane ještě v paměti nepočetným znalcům historie snad jako „starý Procházka“.
