Stejně jako v jiných letech, také na silvestra 1977 Československá televize vysílala estrádu ke konci roku. Byla to první ze tří, které moderoval Vladimír Menšík před publikem složeným z kolegů herců, zpěváků a zaměstnanců televize. A její úvod patří k jedněm z úžasných a i po letech těžko uvěřitelných okamžiků dějin tuzemského televizní vysílání.
Četba nejnovější antologie Nejlepší české básně přináší bohužel především potíže, ostatně nelze se zbavit podezření, že celá knížka je mizerný vtip. Tyhle soubory mají velké ambice: touží každoročně předvést kondici české poezie, jako by se snad z roku na rok měla nějak zásadně měnit a jako by k úsudku v této věci nestačilo číst si jednotlivé knihy a časopisy, v nichž se básně objevují.
V noci z neděle na pondělí se v Los Angeles udělovali Oscaři a vlastně se dá říct… dopadlo to dobře. Tedy v mezích možností, v mezích možností toho, co se asi tak dá realisticky očekávat. Ale pořád tak nějak dobře. Samozřejmě že některé věci se stát prostě musely. Bylo nevyhnutelné, aby Leonardo DiCaprio dostal Oscara za výkon v hlavní roli za film Revenant: Zmrtvýchvstání.
Maďarskému filmu Saulův syn se ve světě dostalo mimořádného uznání, korunovanému Oscarem. Je to skutečně mimořádné dílo, přinejmenším po formální stránce. V jednom ohledu to nadšené přijetí snímek debutujícího (!) režiséra Lászla Nemese až podráží.
Při četbě devadesát let staré novely Roberta Michela Ježíš na Šumavě těžko znovu nemyslet na to, jak úzce je zdejší život spjatý s venkovem a že česká společnost se pořád ještě definitivně nepřelomila v ryze městskou. Ten proces přešlapování v půli cesty, městu i vsi na dohled, trvá dlouho a není u konce – jak o tom svědčí potřeba filmařů i diváků na venkov se vracet. (Stačí připomenout úspěch loňského snímku Domácí péče či pokračování seriálu Vinaři, jež dokonce tematizovalo rozdíl mezi moravským a českým venkovem.)
V minulém týdnu zemřela kromě Umberta Eca ještě jedna literární osobnost: americká spisovatelka Harper Leeová. Její osudy ovšem jsou od Ecových rozdílné, je to v podstatě autorka jediné knihy. Tou se strefila sobě i publiku do vkusu a nutkání, takže prezentovat se soustavněji dál odmítla.
„Noviny se nemůžou ocitnout v krizi jen kvůli tomu, že v deset večer přijde zpráva o úmrtí někoho významného, a nikdo není s to dát za půl hodinky do kupy slušně podložený nekrolog. Proto se připravují spousty nekrologů napřed, říká se tomu chystat krokodýlí slzy, a když pak někdo nečekaně zemře, máme už nekrolog hotový, stačí jen doplnit, kdy přesně zemřel.“
Objevily se pochyby, zda je správné, aby letos nakladatelé přihlásili své tituly do literárních cen Magnesia Litera, jestliže jejich hlavním sponzorem je podnik Karlovarské minerální vody (KMV), rovněž sponzor hudebních cen Český slavík, v nichž vloni se na stupních vítězů umístila rasistická kapela Ortel i její stejnojmenný vůdce.
Od Národního divadla se očekává, sice nepsaně, ale dosti silně, že bude mít na repertoáru tituly považované za „rodinné stříbro“. Má to svou logiku, ale také úskalí. Mimo jiné v tom, že české drama žádnou zvlášť výstavní a rozsáhlou klenotnicí nedisponuje.
V roce 1974 mi na konci listopadu zavolal jeden přítel z Paříže a sdělil mi, že Lotte Eisnerová je těžce nemocná a pravděpodobně umře. Na to jsem řekl, že to se nesmí stát, ne v tuhle chvíli, německý film se zrovna teď bez ní ještě neobejde, nesmíme dopustit, aby umřela. Popadl jsem bundu, kompas a sportovní vak s tím nejnutnějším.
Čas od času člověk neplánovaně nakoukne do cizího života a… něco uvidí. Stalo se mi tuhle v restauraci při obědě. U vedlejšího stolu matka a syn, tak jedenáct let, něco spolu řešili, nějaké jeho provinění, v místnosti bylo jinak ticho, hovor nešlo neslyšet.
Na umělecké tvorbě je působivé, že kterékoli dílo je bez ohledu na své vlastní ambice hotovo až v okamžiku svého přijetí. To znamená, že je dokončováno s každým divákem či čtenářem pokaždé znovu a nově. U děl, která pojednávají o nějaké historické situaci, však toto nezávazné rozkošné obcování s uměním může být zaměňováno za vyjádření skutečnosti a za zprávu o společnosti.
Český distribuční název snímku Mænd og høns je O kuřatech a lidech, čili upomíná na steinbeckovské drama předsudků, něhy i neštěstí, a vzbuzuje tak dojemná očekávání (dost možná i u diváků, kteří novelu Johna Steinbecka neznají, protože její titul O myších a lidech funguje jako zautomatizované spojení; ta evokace prostě je nepochybná), vlastně nějak film interpretuje předem.
Kniha Matouš je z mého klinického pohledu deník vedený z terapeutických důvodů k tomu, aby si autor uvědomil a zapsal své prožitky, myšlenky, pocity a dojmy ze skupinových i individuálních terapeutických sezení.
Na záložce knihy Matouš, výboru z deníkových záznamů významného českého kritika Jiřího Cieslara (1951–2006), je společné foto autora a terapeuta Matouše Řezníčka, po němž je výbor pojmenován.
Kdyby deska Jet Plane and Oxbow byla natočená, dejme tomu, před necelými třiceti lety, stala by se z ní možná všeobecně uznávaná klasika, jedno z vrcholných děl své doby. Dneska to může působit, jako kdyby američtí Shearwater přišli trochu s křížkem po funuse.
Motýl zamává křídly a ten drobný impulz způsobí na opačném konci planety zemětřesení. „Motýlí efekt“ funguje i ve vztahu k času, začátkem roku se manifestoval docela výrazně, jakkoli způsobem spíš mile hnidopišským než skutečně důsažným.
Samozřejmě nelze nevidět, že kulturní událostí posledních dní se stalo klání v kinech. Totiž souběžné promítání fiktivního snímku Filipa Renče prostého, a zdánlivě dokonce všeříkajícího názvu Lída Baarová – a dokumentárního snímku Heleny Třeštíkové Zkáza krásou.
V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí.
Minulý týden zesnuvší britský herec Alan Rickman vytvořil jednu ze svých posledních rolí v sedmiminutovém „kraťasu“, filmu Dust. Hraje v něm znaveně vypadajícího postaršího muže, který na ulici sleduje mladou matku a její dcerku.
Jistě na týden a takřka na den přesně před rokem na tomto místě jsem psal o knížce Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Vloni se totiž stala volným dílem a vzhledem k tomu, že je to jedna z celosvětově a historicky nejprodávanějších knih, majitelé autorských práv samozřejmě usilovali o to, co nejdéle tato svá práva prodlužovat a uchovávat.
Další knihou v řadě edice Magnus Art věnované současnému výtvarnému umění je Obsese, která formou rozhovorů a civilních fotografií ateliérů umělců napříč generacemi přináší svědectví o tom, že dělat umění a milovat umění je tak trochu obsese. Ale vášnivá a emočně velmi uspokojující.
David Bowie umřel dva dny po svých devětašedesátých narozeninách a vydání své poslední desky Blackstar. Album prý byl umělcův dárek na rozloučenou.
Leonardo DiCaprio ještě pořád nemá Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli – taková nespravedlnost, domnívají se početní hercovi fanoušci. A pokud člověk přistoupí na domněnku, že filmové ceny mají být nějakým způsobem „spravedlivé“ , pak na tom něco je.
Není možné být anglofil a nemít přitom rád Sherlocka Holmese. Pro hodně čtenářů (pro mě, například) představovaly příběhy Arthura Conana Doylea první setkání s esencí Anglie, již později nacházeli v dílech literárně jaksi významnějších autorů a ještě později na cestách.
Začátek roku je v kinech dost truchlivá doba, za oceánem končí oscarová sezona a do kin se pouštějí kousky, k nimž studia upínají naději, že si jich třeba nikdo nevšimne. Příhodný čas pro hledání útěchy ve vyhlídce do lepších časů, jež snad přijdou.
Povinnost všímat si kulatých výročí významných rodáků je sice otravná jako účty k proplacení, ale v systému dotačních řízení, v němž žijeme, zhusta umožňuje publikovat velkorysé novinky nebo šťastné nálezy, které se s těmito rodáky pojí, a i tak si ujasňovat, jaký vztah k nim soudobá společnost vlastně má. Například při dvoustém výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 došlo na překlady a vydání jeho básně Máj v různých jazycích, do nichž by bez dotací přeložen patrně nikdy nebyl.
Můžete je milovat, můžete je nesnášet, mohou vám být lhostejní. Ale to je asi tak všechno, co s tím naděláte. Jsou tady a jsou tady už 39 let. A i s blížící se šedesátkou (!) mají formu a přitahují pozornost. U2. Irská globální skupina, která na začátku prosince (prozatím?) uzavřela své aktuální turné.
Rychlé šípy Reloaded jsou inscenace, jež zkoumá, jak by se mohl chovat Jaroslav Foglar, byl-li by zrovna rozezlen krádeží svého deníku, a dokonce i ježka v kleci. V pátrání po obou relikviích by se prý spolehl na své odrostlé svěřence, třebaže jejich kondice ani morálka už nejsou ryzí jako kdysi. Zní to stejně podezřele jako televizní seriál Pomalé šípy, ale výsledek snad sliby anotace předčí.
Karol Sidon se nedávno do zdejší literatury vrátil ceněným románem Kde lišky dávají dobrou noc (respektive prozatím dvěma úvodními díly ohlášené tetralogie). Učinil tak pod pseudonymem Chaim Cigan, pod nímž by se byl skrýval bůhvíjak dlouho, nebýt načapán jedním z kritiků. I přes odhalení, s nímž dle svých slov nepočítal tak brzy, u pseudonymu setrvává a vydává pod ním novinky.
