Do kin se v restaurované podobě vrací film Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Promítal se i na letošním festivalu v Cannes. Často se o něm píše jako o filmu „legendárním“, průkopnickém. Oprávněně v tom smyslu, že jiných sci-fi snímků, řekněme, klasického typu v československé kinematografii moc nevzniklo. Ve světovém kontextu představuje jeden z prvních filmů o cestě kosmem. Ikarie XB 1 skutečně je vesmírný epos „po našem“.
Dílo Salmana Rushdieho významně charakterizuje kombinace magického a reálného, kouzelného a racionálního, světa východního a světa západního. Tyto protiklady jako by se dotýkaly základního sdělení jeho tvorby: Západ a Východ se sice mohou jevit jako protiklady, leč mají společného víc, než si zastánci jejich zásadní odlišnosti jsou s to připustit.
Román Josefa Holcmana Osobní poplach patří k dílům překvapivým v tom smyslu, že je to knížka nenápadná a přehlédnutá, jež sice vyšla v nakladatelství aspoň prostředně známého jména, o níž přesto ví málokdo. Vydána vloni, prošla bez ohlasů.
Na začátku letošního festivalu v Cannes se hodně mluvilo o americkém režisérovi Woodym Allenovi. Ovšem nikoli jako o významném a zasloužilém tvůrci, ale jako o člověku možná monstrózním, schopném zneužít dítě. Jednoznačný postoj k případu údajného sexuálního násilí na Allenově adoptivní dceři Dylan Farrowové je možné zaujmout jen na základě víry – jsou tu dvě zcela protichůdná tvrzení, jež po letech už není možné nijak ověřit. Jde je jen přijmout, nebo odmítnout.
Sekty a život v nich jsou pro film a televizi vděčné téma, dá se na něm vystavit působivý horor nebo zneklidňující společenská alegorie, studie manipulativní a neomezené moci. Často je zobrazované pomocí konfrontace světa sekty a někoho zvenčí, případně člena, který se snaží dostat z vlivu sektářského společenství.
Pražský knižní veletrh Svět knihy, jehož 22. ročník skončil minulý týden, je fascinující místo, protože po jeho návštěvě stěží nemít nějaký názor na to, jak vypadá stav a věhlas knižní produkce v této zemi. Vzhledem k tomu, že veletrh navštěvuje každoročně na čtyřicet tisíc lidí, nejde o malou akci. Zároveň jako by potvrzuje čtenářskou a obchodní dominanci Prahy nad zbytkem republiky: vždyť pokus o brněnského sourozence, pořádaného rovněž firmou Svět knihy, s.r.o., skončil neúspěchem.
Divadlo Sklep mělo čtyřicáté výročí, hodně oslavných slov při té příležitosti padlo, budiž to jubilantům přáno. Ze Sklepa se během těch desetiletí stala česká instituce se vším tím dobrým i špatným, co taková „institucionalizace“ přináší. Čtyřicet let je dost dlouho na to, aby jednomu občas ty fóry přes pysky moc nešly, udělal nějakou tu špatnou kariérní volbu, trochu moc se zabydlel ve světě barevných magazínů, ve všech smyslech toho slova se etabloval.
Edice Revolver Revue se dlouhodobě snaží navázat na zdejší výlučné vydavatelské řady, tím je sympatická. Objevuje autory nové, ale zároveň se cíleně stará o úzký okruh zavedených „profesionálů“, z jejichž tvorby uvádí neznámé nebo málo známé texty, a tak usiluje obohatit pohled zejména na dějiny nejnovější české literatury, debutující od 80. let stranou tuzemské oficiální literární šarže.
Autoři televizní Hry o trůny velice dlouho a velice důkladně ujišťovali publikum, že Jon Snow je mrtvý, a že seriál tak přišel o jednoho z mála skutečně ctných hrdinů, jenž si v davu postav mohl nárokovat označení protagonisty, navíc velmi oblíbeného mezi divačkami. „Je mrtvější než mrtvý,“ řekl letos na jaře jeden z režisérů seriálu David Nutter v odpovědi na starostlivý dotaz prezidenta Obamy.
V kinech jsou právě uváděny dva filmy, jejichž hrdinové jsou důležití pro krátkodobou paměť tuzemské společnosti, neboť spolu s ní prošli z jednoho politického systému v jiné. První promítanou partou je sestava kolem Štěpána Šafránka, tou druhou dvojice loutek Pat a Mat. Společné jim je úsilí neměnit se, charakterově zůstat na svém, ať se svět, v němž se pohybují, mění jakkoli.
Vydat knižně vlastní deník je choulostivá věc. Zatímco literární dílo může být skvostné, i když je napsáno autorem, který je osobnostně nezajímavý, knižně publikovaný deník klade nárok vyšší. Aby zaujal, musí být působivé nejen psaní, ale i pisatelova osobnost. Nadto bývá deník zajímavý, jen je-li upřímný, bezprostřední. Autor a čtenář jsou uzamčeni v paktu provinilé rozkoše.
Neúspěšní umělci, bezohledněji řečeno rádoby umělci, jsou dost nebezpečný živočišný druh, neprorazivší malíř Adolf Hitler je toho známým příkladem. Nemám tím na mysli tvůrce, které nedocenila doba, nedočkali se od současníků pochvaly a odměny, měli ale důvod věřit, že jejich dílo má hodnotu, kterou svět či aspoň pár spřízněných duší jednoho dne uzná.
Komiksový debut Jana Nováka Zátopek souzní s autorovou dosavadní tvorbou v tom, že pro něj je příznačné zahlcení čtenáře hrdinovým testosteronem. Novák si totiž za své postavy vybírá především muže, s nimiž se sice pojí silný příběh, jenže ten je upozaďován soustředěním na soutěživé povahy vyvolených charakterů.
Zpěvák Prince nebyl žádný troškař. V ničem a nikdy. Rozhodně netrpěl obavami, že by v tom či onom ohledu mohl zajít přes čáru, zmíněnou čáru bral spíš jako startovní. Po jeho nečekaném skonu ve čtvrtek 21. dubna hodně lidí na sociálních sítích postovalo sestřih jeho vystoupení v přestávce amerického Super Bowlu v roce 2007.
Britka PJ Harvey a Američan Bonnie Prince Billy patří mezi nejvýraznější autory písní posledního čtvrtstoletí. Jsou to žijící klasici, nikoliv ve smyslu „chodící konzervy čehosi už pominuvšího“, ale osobnosti, které se do hudby otiskly velice výrazným a těžko napodobitelným způsobem, a proto také solitérní, umělci hodní toho označení.
Americký seriál Volejte Saulovi, jehož druhá sezona na stanici AMC právě končí, trochu klame tělem. Jeho přednosti jsou často nenápadné, může působit dojmem, že v něm zas až tak o moc nejde. Není to ten typ strhujícího dramatu, ve kterém skvěle konstruované situace neúprosně gradují, dostávají postavy a s nimi i diváka pod permanentní tlak.
Svedl bych se takovému začátku vyhnout, jenomže nechci. Nedá mi to ještě jednou se nevrátit k letošnímu předávání cen Magnesia Litera, respektive k ohlasům, které udělení cen následovaly. Některé z nich (můj nevyjímaje) totiž připomněly také bojkot letošního ročníku majitelem nakladatelství Torst Viktorem Stoilovem na protest proti tomu, že hlavní sponzor ceny, firma Karlovarské minerální vody, pomáhal na svět rovněž loňskému ročníku pěveckých cen Český slavík.
Politickému divadlu se v Česku v posledních letech nijak zvlášť nedaří; zvlášť pokud to porovnáme s tím, co se v tomto ohledu děje třeba v Británii nebo v Německu. Účtování s komunismem bývalo velké téma, dnes však už působí vyčerpaně a jen zřídka se podaří přidat něco, co by nepůsobilo jako recyklování již vyřčeného.
Šťastní to lidé, ti skandinávští televizní tvůrci. Evidentně jim projde všechno, jejich práce se stala jakýmsi etalonem naplnění požadavků evropského měšťanského vkusu na inteligentní zábavu. Ta má být mimo jiné i jaksi závažná, propojená s dneškem, jeho, jak se kdysi hezky říkalo, „palčivými problémy“.
Přespříští pondělí diváci v Česku poprvé uvidí nová pokračování seriálu Hra o trůny, světoznámého fantasy opusu, který přinutil miliony lidí, aby našprtali historii fiktivní Západozemě a přilehlých kontinentů a moří.
Kniha Cchering Özer Zápisky z Tibetu je intimní výpověď vzdělané Tibeťanky s čínskými kořeny o hledání vlastní identity. Autorka se narodila ve východním Tibetu na pomyslné čínsko-tibetské etnické i kulturní hranici Tibeťance a polovičnímu Číňanovi roku 1966. V Číně zrovna začala Kulturní revoluce, desetiletí mj. systematické asimilace etnických menšin.
Už byl nejvyšší čas, aby kariéra nabrala svižnější tempo. Ateliér fungoval dvacet let, nápadů bylo hodně, ale na spočítání realizovaných staveb stále stačily prsty na jedné ruce. A tak na konci roku 1999 Zaha Hadid pořádně práskla bičem a věci se daly do pohybu.
Paměť je mizerný rádce jednoznačných tvrzení, ale pro jednou jeho služby riskněme: snad není daleko od pravdy, že výsostně politických románů, které by psali autoři běžně spojovaní s tzv. první ligou, tuzemská literatura mnoho nemá. Žádná tradice tvorby třeba Egona Hostovského tu nevznikla, a to ne že by jí komunistický režim nepřál, jenomže samozřejmě v patřičných hodnotících znaménkách podle svého přesvědčení, jakému se příčetní autoři vyhýbali.
Jedno z hlavních pátrání, která podstupuje snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, je to po aktuální podobě vztahu člověka a boha. Přesněji: směle se táže, zda bůh, jehož osudem bylo zjevit se a zázraky konat v současné západní demokracii, jež si potrpí jakoukoli nezvyklost jaksepatří diskutovat, by přece jen neměl na své schopnosti krapet a dobrovolně rezignovat.
Minulý pátek zesnuvší režisér Jan Němec (1936–2016) byl velká individualita, v mnoha ohledech originál a zároveň také reprezentant generace, doby. Takoví se dnes už nerodí, říká se po skonu osobností Němcova typu. A zní v tom často zestárlý sentiment, který člověku podstrkuje do úst jedno ubrečené klišé za druhým. V Němcově případě se ale nic moc jiného říct nedá.
Nejznámější filmové zpracování pašijové příběhu z posledních let je Umučení Krista v režii Mela Gibsona, v dobrém i zlém primitivní film, soustředěný na zaujatě vykreslované utrpení těla, vskutku nezapírá povahu svého tvůrce. Ježíše v něm hraje Jim Caviezel, jeho kariéře to žádný velký impulz nepřineslo, spíš naopak. Pro veřejnost už zůstane především Gibsonovým Ježíšem, škoda.
Postava několikanásobné vražedkyně Olgy Hepnarové (1951–1975) jako kdyby po filmovém portrétu volala. Mladá žena (navíc jistým způsobem pohledná) nesmyslně a velmi drasticky zabije osm lidí na pražské tramvajové zastávce.
Stephen King je jeden z komerčně nejúspěšnějších autorů vůbec – a je to tak asi v pořádku. Jeho knihy a povídky jistě nejsou nějak zásadní, napsané jsou však dobře, v lepším případě způsobem, který přesahuje prefabrikované žánrové čtivo. V případě onemocnění akutní rýmičkou je tlustá kniha Stephena Kinga dobrý pomocník při zabíjení času.
Zdeněk Svěrák oslaví 28. března osmdesátiny – to je událost, která pravděpodobně nebude zamlčena žádným větším nebo relevantním českým ani slovenským médiem a bude využita k aspoň letmé sumarizaci oslavencova díla. Celebrace přitom budou všelijaké, třeba Svěrákův syn Jan pro otce připravil „na tajňačku“ vyčištěnou digitalizovanou verzi jejich prvního společného snímku Obecná škola. Tolik veřejně rodina.
Album God Don‘t Never Change, na němž hvězdy americké hudby řekněme střední a starší generace od Toma Waitse po Lucindu Williamsovou interpretují písně Blind Willieho Johnsona, je s láskou, citem a umem provedená hudební pocta. Zároveň ukazuje limity podobného snažení.
