Nejnovější díl filmového seriálu o agentu Jasonu Bourneovi by při svém vstupu do kina měl nejen u svých soupeřů z amerických zpravodajských agentur, ale ideálně i mezi diváky vyvolat tytéž otázky: Co zase chce ten chlap? S čím přichází tentokrát? A proč si nedá pokoj, když už na všechno přišel?
Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.
Začátkem srpna zemřel v Novém Mexiku americký herec David Huddleston. Prožil pětaosmdesát let snad spokojeného života. Diváci té mojí a mladších generací mají Huddlestonův obličej spojený hlavně s jednou postavou. Byl to ten skutečný Big Lebowski ze stejnojmenného filmu bratrů Coenových z roku 1998.
Mezi hudebními fanoušky plus minus mojí generace existuje docela rozšířené přesvědčení, že hudba, která má masový ohlas, je z principu podezřelá (mladší publikum je v tomhle ohledu, myslím, „ekumeničtější“).
Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) nedávno rozšířila svůj seznam přírodního a kulturního dědictví o stavby architekta Le Corbusiera.
Čtveřice komiksů nabízí reflexi konfliktu z 90. let. A nejen černobílou. Refrén známé písně Jaromíra Nohavici, který ve svém závěrečném opakování ještě zdůrazní svůj příslib oslovením „tam zítra budeme se lásko brát“, je teskné vyznání. Ohlíží se za zmizelým světem a zároveň chce zůstat mementem chvíle, která za to stála.
Zatímco Miloš Zeman vyzbrojuje svou manželku revolverem a Zdenda Škromach v bazénku vzývá škvarky, připouštím, že je docela možné, že o zpěvačce Olivii Žižkové jste dosud nevěděli.
Architekt Alfred Neumann (1900–1968) by se možná už dávno stal nejproslulejším českým tvůrcem a teoretikem moderní architektury, kdyby nebylo složitosti doby, v níž žil a tvořil a která tak často a překotně měnila jeho osud. Jeho teorie, vize a profesní úspěchy překryly nánosy zapomnění.
Je zřejmé, že pověstné české chatařství a chalupářství vstoupilo do nové éry. Důkazem nechť je skutečnost, že loni hlavní cenu za architekturu Grand Prix získala chata u Máchova jezera od architektů Pavla Nasadila a Jana Horkého. Zvláštní disciplínu představují realizace, při kterých dochází k citlivé rekonstrukci historického objektu a zároveň prosazení slušné dávky soudobého architektonického jazyka i moderního komfortu pro uživatele. Skloubit vše dohromady není jednoduché.
Vzestup Donalda Trumpa zanechal značnou část profesionálních pozorovatelů politiky ve stavu perplex. Volá po vysvětlení a ta, jež se nabízejí a recyklují v článcích a esejích, často působí jako dílčí a nedostatečná. V popkultuře nedávných let se nacházejí různé Trumpovy předobrazy, jeho možné prezidentství prý předpověděl seriál Simpsonovi.
Ulicemi světových metropolí se pohybují miliony lidí, kteří pomocí techniky loví přízraky z laciných japonských animáků, jež sledovali jako děti. Mezi nejprodávanější tituly na knižním trhu patří omalovánky pro dospělé. Komerčně nejúspěšnějším filmovým titulem loňského roku byl první díl nových Hvězdných válek, v nichž režisér J. J. Abrams okopíroval strukturu prvního dílu starých Hvězdných válek a přinášejí naději v to, že si diváci budou moci projít Lucasovu ságu ještě jednou, a přitom jaksi jinak, zažít to, co už jednou zažili.
Setkání s knihou Deník Rivky Lipszycové vzbuzuje znepokojení, ale patrně jiné, než její pořadatelé zamýšleli ve čtenářích vyvolat. Spíš než osvětové připomenutí hrůz, které nacisté předváděli na Židech, vyvolává opatrovnický reflex a otázku, zda by oběti těch zvrácených časů neměly mít po tolika letech od svého neštěstí konečně klid.
Dejvické divadlo si s novými tituly vždycky dávalo na čas. Divácký zájem o uváděný repertoár je tak velký, že soubor není k nasazování nových kusů nikterak nucen, a herci ostatně mají tolik práce jinde, že jim nezvykle velké rozestupy mezi premiérami nejspíš příliš nevadí. Ovšem situace, že nový umělecký vedoucí nastuduje svou první šéfovskou inscenaci až v závěru své druhé sezony, je nejen nezvyklá, ale troufám si tvrdit, že také poněkud nezdravá.
Události jako byl koncem minulého týdne útok v Nice mohou zasáhnout několika způsoby – bezprostředním zhrozením se nad tím, co se stalo, úvahami nad tím vražděním jako nad součástí nějakých aktuálně probíhajících politických a společenských dějů, ale také, řekněme, existenciálně. Náklaďák namířený do davu slavících lidí je děsivou variantou obrazu pohromy, která přichází, aniž by to ti, kdo se stanou její obětí, tušili. Udeří neohlášena, předjímat ji je nad síly jednotlivce a nedá se zvládnout. Nezadržitelně přicházející katastrofa.
Vydání interpretační studie o díle Václava Havla z pera amerického slavisty samozřejmě vzbuzuje zájem a zvědavost. Jde tu přirozeně o kontexty: kniha v češtině vychází krátce před tím, než bude v New Yorku oslaven Den Václava Havla, což je veliká a zatím nepředstavitelná pocta někdejšímu prezidentovi.
„Michael Cimino zemřel pokojně, obklopený rodinou a dvěma ženami, které ho milovaly. Také jsme ho milovali,“ napsal minulý víkend na Twitter Thierry Frémaux, ředitel festivalu v Cannes. Zní to jako popis stmívání po klidném dnu. Život Michaela Cimina, přinejmenším ten profesní, ale klidný a pokojný nebyl. A vlastně ani nebyl moc dlouhý. Poslední film natočil před dvaceti lety, drama Sunchaser šlo ale rovnou do videopůjčoven, představovalo už jen dovětek kariéry, která se zastavila daleko dřív.
Minulou sobotu končil filmový festival v Karlových Varech, do kterého jsem se i letos činorodě zapojil svými svědectvími v průběžně publikovaném deníku na webu Echo24.cz. Výběr z něj snad může čtenářům přiblížit „karlovarský stav ducha“.
Na zahajovacím ceremoniálu letošního festivalu v Karlových Varech dostal cenu za přínos světové kinematografii americký herec Willem Dafoe. Je to pozoruhodný muž. Říká o sobě přitom, že vůbec pozoruhodný není, „jsem jednoduchý kluk z Wisconsinu“. Tak určitě. Anebo zdání v jeho případě skutečně klame. Může být, že život tohoto šedesátníka po boku okouzlující italské herečky Giady Colagrandeové v jejich římském sídle je etalon usedlé nudy, v němž největší vzrušení představuje pravidelné cvičení jógy.
Večer 14. února 2002 byl pro hudební klub 12 Bar v centru Londýna, vyhlášený nabídkou živé hudby každý den v roce, jedním z mnoha. Pro mladý pár hudebníků, vystupujících pod přezdívkami VV a Hotel (vlastními jmény Alison Mosshartová a Jamie Hince), však šlo o noc jejich života.
Architektonická kancelář Radko Květ postavila několik elegantních bělostných objektů na místě, kde před 30 000 lety žili lovci mamutů. Hlavní část stavby je ukryta pod zemí. Výstavní sál zapuštěný v terénní vlně ukazuje několik archeologických nálezů na původním místě odkrytí a minimální nadzemní hmota nezatěžuje místní krajinnou scenerii. Díky tomuto řešení mohla i v chráněné krajinné oblasti vzniknout odvážná architektura a působivá muzejní expozice.
V programu karlovarského festivalu se sešla dvě dramata, která se přes situaci, jež nějakým způsobem souvisí se školou, pokoušejí portrétovat společnost, její „systém“. Rumunský film Zkouška dospělosti režiséra Cristiana Mungia je příkladem sdělného a pronikavého filmu, který svoje poselství formuluje přesně a neokázale, zůstává jako by při zemi, dospěje ale k pohledu z výšky. Zdejší autorská dvojice Hřebejk–Jarchovský se ve svém na Slovensku vzniknuvším filmu Učitelka nedokáže úplně vzdát historkaření, jež vyšší ambice snímku podrývá.
Když se v roce 2010 připomínalo dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy, obešla se výstava v pražské Hvězdě bez jediného originálu máchovských kreseb, těch pověstných „hradů spatřených“. Bylo to z důvodů bezpečnostních a adjustačních (kresby potřebují zvláštní světlo a klima), ale i tak tam tyto „posvátné předměty“ českého romantismu citelně chyběly. Teď mají máchovci příležitost – ve Zlíně.
Nejreprezentativnější přehled toho nejlepšího z tuzemské architektury by měla zajistit nová soutěž Česká cena za architekturu. Jejím zřizovatelem je stavovská organizace Česká komora architektů. Soutěží hodnotících stavby je dnes celá řada, tato má však některá důležitá specifika. Své realizace mohou přihlásit jak sami architekti či ateliéry, a to bez jakéhokoliv poplatku, tak adepty na výhru vybírá a nominuje odborná akademie.
Před dvaceti lety se v kinech promítal Den nezávislosti – a byl to hit, u nás film dokonce získal Českého lva za divácky nejúspěšnější snímek roku. Tehdejší nadšení dodnes připomíná dodatek „nejlepší béčko všech dob“, jímž film bývá častován, což jistěže je slogan spíš reklamní než kvalitativní, ale přece jen značí, že jde o dílo výlučné, které se v dobrém slova smyslu zvrtlo. Přitom je dost diváků, jimž ten úspěch stále je nejasný, neboť připitomělý příběh zápasu mezi lidstvem a mimozemšťany, kteří se snaží podmanit si naši planetu, aby ji a její přírodní bohatství mohli uchvátit pro sebe, vpravdě převratný nebyl.
Karlovy Vary netvoří jen Thermal, Pupp a kolonáda. Pod nánosem suvenýrů a karlovarských oplatek město skrývá řadu pozoruhodných míst. Během minulých ročníků festivalu se s některými z nich diváci seznámili díky projektu společnosti Aerofilms. Budova bývalé spořitelny na Divadelním náměstí, Goethova vyhlídka a bývalá stáčírna minerálních vod se staly sídly multifunkčního festivalového prostoru s názvem Aeroport.
Podle průzkumu veřejného mínění v roce 2013 souhlasilo s tvrzením, že „Stalin byl moudrý vůdce, který dovedl Sovětský svaz k moci a prosperitě“, 46,8 procenta občanů Ruska. Za velkou historickou osobnost ho mělo 49 procent. Pravděpodobně lze k jeho (byť možná jen zdrženlivým) příznivcům počítat i Vladimira Putina, který se před časem vyjádřil, že by se Stalin neměl „démonizovat“.
Četba novely Sajjida Kašuy Tančící Arabové představuje pro našince problém, který je obsažen v titulku eseje The Greatest Living Hebrew Writer Is Arab, jež před třemi roky vyšla v časopise The Tower. Lze si z něj snadno dovodit, že izraelská společnost prošla v průběhu krátké existence tohoto státu velkou proměnou, jinak by nebylo možné, aby Arab byl Židy uznán za hvězdu (přes všecky problémy soužití nových a nových generací zjevně otupuje někdejší nevraživost, čas hojí rány atd.).
Do poloviny července je v pařížském muzeu d’Orsay otevřena výstava Celník Rousseau: Archaická nevinnost. Pak se většina toho magického světa dvojrozměrných obyvatel nočních džunglí, strnulých Pařížanů a Pařížanek, balonů a prvních aeroplánů přestěhuje do Prahy. V Národní galerii bude slavná Rousseauova Vlastní podobizna vítat návštěvníky od 16. září. Je tu totiž doma.
Novela Lubomíra Doležela Poločas rozpadu předkládá dva vydařené vtipy. O prvním se nejspíš půjde dočíst ve všech zmínkách, které se knize dostanou: je to literární debut autora, jenž se dosud veřejně věnoval vědeckému psaní. Doležel je celosvětově známý a uznávaný jazykovědec a teoretik vyprávění, takže ve své knize předvádí prakticky to, co dosud komentoval.
Být fanouškem může být docela trudný úkol, někdy vyžaduje značnou schopnost popřít či nevnímat, jinak by obdivovatel už nemohl být obdivu dál schopný, musel by si připustit, že všechny ty vynaložené city promarnil, napřel k člověku, který za to třeba nestál. Před podobným dilematem dnes stojí fanoušci a fanynky americké superhvězdy Johnnyho Deppa, kterého čerstvě bývalá manželka obvinila z domácího násilí a snad to doložila i fotografickými důkazy.
